Prestižní průvodce Michelin poprvé v Česku ocenil zelené restaurace. Jednou z nich je i podnik Pavla Drdela z jihočeských Strakonic Sůl a Řepa. K dalším patří Dvůr Perlová voda v Budyni nad Ohří a Leaf a Štangl v Praze.
Na trhu je nepřeberné množství mouk, od klasických až po alternativní, jako jsou špaldová či pohanková. Většina pochází z konvenčního hospodaření, dostupné jsou ale i mouky v bio kvalitě. Liší se nějak při pečení?
Klára Trs Kolarevičová provozuje na pražském Žižkově Studio Bio. V kadeřnictví, kde se specializují na přírodní henu, dokážou obsloužit i klienty, kteří touží i po tradičním světlém melíru. „Chemii“ používají co nejméně a co nejkratší dobu.
Metropolitní plán má v Praze umožnit zahuštění výstavby a zároveň ochránit nové zelené plochy. Po říjnovém zveřejnění přinesl však i řadu kontroverzí. Patří mezi ně možnost stavět na skládce u Uhříněvsi, která je monitorována kvůli úniku nebezpečných látek.
Zlepšování kvality půdy regenerativním zemědělstvím se v Česku postupně ujímá. Na trh nyní vstupuje společnost Klim, která chce velkým producentům potravin a řetězcům pomoci shánět dodavatele ochotné začít takto hospodařit. Farmářům slibuje přivýdělek, těm druhým nižší emise.
Zhruba třetina obilí, z něhož vyrábí mouku Mlýn Perner pochází z regenerativního zemědělství, které je k půdě šetrnější. Jak uvádí jednatel Daniel Perner, dělá to kvůli klíčovým zákazníkům, což jsou obchodníci a potravinářské firmy. Řada z nich ale v posledním roce couvla.
Recyklované bavlněné tričko má oproti běžnému zhruba poloviční uhlíkovou stopu, ale kvůli ceně o něj zákazníci společnosti Malfini nestojí. Ústecká firma nicméně dál sbírá data o udržitelnosti, i když by nemusela.
Během deště se kvalita vody v tuzemských tocích dramaticky zhoršuje. Kvůli obcházení čistíren odpadních vod, jemuž se vzletně říká odlehčování, se totiž často vypouští odpadní voda přímo do řek.
Poradce prezidenta Petra Pavla pro oblast životního prostředí Ladislav Miko našel v programovém prohlášení nastupující vlády nesmysly i šokující opomenutí. V mnoha ohledech ho pokládá za „devadesátkové“.
K hlavním zdrojům znečištění loni patřily chemičky, výrobci plastů, uhelné elektrárny a dřevozpracující provozy. Poprvé se mezi sledovanými látkami objevily „věčné chemikálie“, jejichž zákaz zvažuje Evropská unie.
