Invazní druhy jsou globální hrozbou pro přírodu, ekonomiku, potravinovou bezpečnost i lidské zdraví. Platí to i pro Česko. Bolševník, nutrie, křídlatky už jsou zde delší dobu, nyní se blíží sršeň asijská. Jeho příchodu se nevyhneme, říkají experti a chystají plán, jak se na něj připravit.
Lidé se v letních měsících doslova dusí ve vlastní šťávě. Horka zastihla česká sídla nepřipravená a v mase betonu se drží dlouho do nočních hodin. V takových podmínkách se těžko existuje, natož pracuje. Zákony ale na teplotní maxima v domácnostech nepamatují.
Do olympiády v Paříži má být Seina čistá tak, aby v ní mohli závodit plavci. Francii to bude stát v přepočtu 34 miliard korun. Pražané by se tolik snažit nemuseli, protože ve Vltavě se koupat dá. Dobře jsou na tom i ostatní velké řeky. Globální oteplování ale kvalitu zhoršuje.
Hospodařit převážně s jednou dřevinou a jen jedním způsobem přestalo být na velké části našeho území udržitelné. Základní zásadou pro hospodaření v lesích by mělo být rozložení rizika, zejména prostřednictvím pestrosti druhové skladby a struktury lesa a rozrůzněním způsobů hospodaření v něm.
Na firemním jednání, v oficiálních dokumentech i v médiích se to dnes hemží pojmy a zkratkami, které je někdy těžké rozklíčovat. Přinášíme proto základní přehled těch klíčových a nejčastěji používaných pojmů, pro přehlednost řazených abecedně.
Česko zasáhlo sucho dříve než obvykle. Jeho důsledky trápí zemědělce i vodohospodáře, negativně ovlivňují živočichy, rostliny i krajinu. Problémem není úbytek srážek, které se v ročním úhrnu moc nemění, ale zvyšující se teploty, kvůli nimž se voda rychleji vypařuje.
V letních horkých dnech je ve městech často k nevydržení. Přispívá k tomu jev nazývaný tepelný ostrov měst, kdy je teplota v zastavěném území až o několik stupňů Celsia vyšší než v okolní krajině. Tmavé povrchy dosahují až 70 ° Celsia. Řešením jsou modrozelená řešení propojující fungování vody a zeleně.
Zahrady lépe odolávající suchu jsou v těchto dnech dobře poznat. V Česku se už může pochlubit certifikátem Přírodní zahrada zhruba sedm set míst. V praxi to znamená, že se zahrádkáři nepoužívají rašelinu, chemii či zavlažují dešťovou vodou.
I jednotlivec může svou činností omezit emise skleníkových plynů. Není od věci vědět, jaké návyky zatěžují životní prostředí více a jaké méně. A to i přesto, že je termín „uhlíková stopa jednotlivce“ do určité míry kontroverzní a nezbavuje odpovědnosti velké firmy.
Je glokalizace jen další buzzword, nebo funkční přístup k řešení klimatické krize? A co vlastně konkrétně znamená?
