Zaniklé německé vesnice vystřídala v Ralsku armáda. Dnes je tu po třech dekádách divočina protkaná cyklostezkami. Bývalý vojenský prostor ale čekají další změny. Už teď tu je největší český solární park a Liberecký kraj plánuje další.
Rozlohou 170 kilometrů čtverečních jde po Praze, Brně a Ostravě o čtvrté největší město v Česku, žije tu ale jen něco přes dva tisíce lidí. Ralsko ležící na Českolipsku dnešní podobu nicméně získalo až díky spojení devíti osad v roce 1992. Útočiště tu tehdy našly i necelé dvě stovky volyňských Čechů, které z domovů vyhnala černobylská katastrofa.
Jednotlivé části města dnes spojují dlouhé silnice obklopené hlubokými lesy. Srdce Ralska leží v části Kuřívody. Právě odtud se vstupuje do obory Židlov, kde na čtyřech tisících hektarů volně žije i vzácný zubr evropský.
Stojíme společně s ředitelkou místního Geoparku Lenkou Mrázovou na jednom z kopců obory, kam se běžný návštěvník nepodívá. V ruce drží starý snímek rozježděného vojenského cvičiště, kudy se kdysi proháněly tanky. „Fotka vznikla pravděpodobně v místech, kde teď stojíme. Dnes už to tu ale skoro nepoznáte,“ říká a ukazuje do dálky.
Před námi se rozprostírá krajina plná stromů a keřů, kterou narušuje jen úzká asfaltka. Mimo správce obory ji využívají hlavně cyklisti. „Na první pohled je to krásná krajina. Člověk si ani neuvědomí, co všechno je pod povrchem a jakou minulost to území má, ale kopnete do země a narazíte na sutiny,“ dodává ředitelka.
Z obcí nezbylo téměř nic
Oboru Židlov spravují Vojenské lesy a statky. Než sem ale mohli lesníci v roce 2011 vypustit první velké býložravce, museli oblast v devadesátých letech šest let sanovat pyrotechnici. Dnes tu státní podnik dokonce ekologicky hospodaří. Přesto se návštěvníci musí pohybovat obezřetně, a to nejen kvůli čtyřicítce zubrů.
Mimo vyznačené trasy totiž člověk občas narazí na nevybuchlou munici. V areálu se nachází také policejní trhací jáma, která slouží k bezpečnému a řízenému odstřelu staré či nestabilní munice, již sem svážejí z celé republiky.
„Stále tu jsou území, kde není možné bez speciálních opatření provozovat zemědělství ani jinou činnost a kde není možný běžný přístup. U některých míst se počítá s tím, že to může trvat ještě desítky let. To je důvod, proč sem vstup bude vždy nějakým způsobem omezený,“ dodává Mrázová nad mapou a ukazuje vytyčené oblasti.
Geopark Ralsko, který vznikl v roce 2013, aktivně působí na území obory. V minulosti zde například mapoval historii zaniklých vesnic. Ty ale připomínají už jen fragmenty budov a staré fotografie. Právě stojíme před rozpadlým kamenným památníkem, který by se měl brzy stát připomínkou zaniklých vesnic. „Nevíme, proč tu stál původně, ale chceme mu dát druhý život,“ říká Mrázová.
„Když na místo přijdete s pamětníkem, jemuž je dnes přes osmdesát, a on vám řekne: ‚Tady jsem se narodil‘, ale kolem už vlastně nic není, je to velmi silný zážitek. Během jediného lidského života z obce nezbylo téměř nic,“ vypráví.
Jedovaté dědictví po uranu
Vojáci v Ralsku – podobně jako ve středočeských Milovicích – působili už za Rakouska-Uherska. Za první republiky tu fungovaly vojenské hříbárny, kde se pro armádu chovali a cvičili koně.
Zlomovým se stal rok 1938, kdy oblast vytipovali pro vznik vojenského letiště. To tu za druhé světové války vybudoval Wehrmacht. „Zdejší pískovcový reliéf navíc Němci využívali při výcviku jednotek Afrika Korps, protože jim tento typ terénu vyhovoval,“ dodává Mrázová.
Hlavní proměna území proběhla ale až po konci druhé světové války. Němečtí obyvatelé, kteří tvořili přibližně devadesát procent obyvatel regionu, byli vysídleni a území se takřka přes noc vylidnilo. A hned v roce 1946 padlo rozhodnutí o zřízení vojenského prostoru.
Do roku 1968 tu cvičila Československá lidová armáda, kterou po srpnové okupaci vystřídala sovětská vojska. Ta oblast definitivně opustila v roce 1991.
Zdejší bývalé vojenské letiště Hradčany patřilo podle mluvčí ministerstva životního prostředí Veroniky Krejčí mezi lokality s nejrozsáhlejší kontaminovanou plochou a nejvyšší mírou rizika v Česku. „Sanace na lokalitě probíhala od roku 1991. Hlavním kontaminantem byly ropné uhlovodíky, znečištěny byly zeminy i podzemní vody,“ doplnila.
Armáda ale nebyla jediná, kdo formoval tvář zdejší krajiny. Zatímco do 18. století se tu dolovala železná ruda, od šedesátých let minulého století se v okolí Děvína začal těžit uran. Přestože těžba skončila už v roce 1996, ekologická zátěž je obrovská a sanace potrvá minimálně další dvě dekády.
Spolu s klasickou hlubinnou těžbou tu probíhala také chemická. Spočívala v tom, že se do podzemí pod obrovským tlakem vstřikovala kyselina sírová. Ta rozpouštěla uranové zrudnění a vzniklý roztok se čerpal zpět na povrch. Cenou za tento postup je obrovské množství kyseliny, která zůstává uvězněná v podzemí. Odborníci ji musí neustále monitorovat a postupně čistit, aby neunikla do dalších vrstev hornin a neotrávila podzemní vody.
Armáda zakonzervovala krajinu
Uzavřený vojenský prostor i intenzivní těžba zanechaly na krajině řadu negativních stop. Paradoxně však omezený přístup přírodě v krajině zároveň pomohl – zabránil další výstavbě obydlí a intenzivní lidské činnosti.
„Je to jeden z velkých paradoxů Ralska. Vojenský prostor přinesl znečištění i zánik mnoha obcí, zároveň ale na dlouhá desetiletí zastavil další urbanizaci a rozvoj průmyslu. Díky tomu si velká část zachovala mimořádně cenný krajinný ráz,“ shrnuje ředitelka.
„Náš geopark je zvláštní tím, že funguje v bývalém vojenském prostoru. Jsme vlastně jediní, kdo je takto úzce spojen s podobně specifickým územím, což předurčuje i aktivity, kterým se tu dnes věnujeme,“ dodává.
Geopark se rozléhá na necelých 300 kilometrech čtverečních. Spadá do něj oblast poblíž Máchova jezera, bývalé vojenské letiště Hradčany, ale také část chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. Unikátní geologickou tvář území formuje kontrast labyrintů pískovcových skal, vulkanických vrcholů a vzácných rašelinišť. V oblasti je i několik rybníků.
Zatímco pískovce daly vzniknout Hradčanským stěnám nebo stolovým horám kolem Hamru na Jezeře, dávná sopečná činnost obohatila zdejší půdu. „Na geologickém podloží totiž závisí i charakter krajiny. Vulkanické vrchy mají bohatší půdy a najdeme tam jiný typ vegetace. Pískovcové oblasti jsou naopak chudší, proto se v nich daří například borovicím a dalším nenáročným druhům,“ doplňuje Mrázová.
Její tým se dnes snaží toto bohatství zkoumat a také chránit. Geopark se zaměřuje na šetrný cestovní ruch a environmentální osvětu pro děti. Minulý rok v něm proto otevřeli ekocentrum. Pořádají se tu programy pro veřejnost nebo speciální akce pro učitele, přičemž na programech se ročně vystřídá okolo pěti tisíc návštěvníků.
Asanace probíhala dlouhé roky
Ralsko se neustále mění. Vedle obnovy přírody se v něm zároveň rozvíjí občanská vybavenost, přibývají podnikatelé. Od devadesátých letech tady začala vznikat průmyslová zóna a zaměření podniků se postupně proměňovalo. Od někdejší výroby kachlí se tak přešlo třeba k dílům pro automobilový průmysl. Většinu chátrajících budov po sovětské armádě už kraj zboural, i když několik opuštěných ruin v oblasti stále stojí.
Město momentálně buduje nové kulturní centrum, do kterého se přesunula expozice pyrotechniky nalezené přímo ve vojenském újezdu. Na starosti ji má bývalý pyrotechnik Václav Bilický, který se svými kolegy strávil dlouhé roky prohledáváním zdejších lesů a jejich čištěním od nebezpečné munice. V oblasti pracoval už od sedmdesátých let, kdy likvidoval výbušniny zbloudilé za hranice tehdejšího vojenského prostoru.
Právě odstraňování pozůstatků vojenské minulosti bylo jednou z podmínek, aby se Ralsko mohlo postupně proměnit v území otevřené lidem. Čištění probíhalo ve více úrovních. Souběžně s chemickou dekontaminací zde od roku 1990 pokračuje pyrotechnická asanace. V první fázi mezi lety 1993 a 2004 zajistily Policie ČR a Armáda ČR vyčištění téměř tisíce hektarů. Od té doby v práci pokračuje specializovaná pyrotechnická skupina Vojenských lesů a statků, která vyčistila dalších více než 1700 hektarů plochy.
Solární boom v Ralsku
Velká část území ale slouží k výrobě elektřiny ze slunce. Lokalita mezi Mimoní a Mnichovým Hradištěm totiž patří k vůbec nejslunnějším místům v regionu. V okolí funguje přibližně sedm různě velkých solárních elektráren.
Solární park Skupiny ČEZ, který je v provozu od roku 2010, je dokonce s výkonem necelých 56 megawattů největší fotovoltaickou elektrárnou v republice. Vyrobí elektřinu zhruba pro 15 tisíc domácností na pomezí středních a severních Čech. Polostátní energetická skupina tu ale už buduje zařízení s celkovým výkonem 70 megawattů.
Další velký solární projekt chystá na území bývalého letiště Hradčany Liberecký kraj. Nová elektrárna s maximálním výkonem 60 megawattů by měla pokrýt spotřebu všech krajských budov, což představuje zhruba 30 gigawatthodin ročně. Zelená energie by tak poháněla nemocnice, střední školy i domovy seniorů. Projekt vyjde na 700 milionů korun a jeho návratnost se odhaduje na devatenáct let.
Stavět by se mohlo začít už za dva roky. Záležet ale bude na místních. Letos na podzim proběhne referendum, ve kterém obyvatelé rozhodnou, zda tu fotovoltaickou elektrárnu chtějí. Areál letiště totiž slouží jako inline dráha, cyklostezka a zázemí tu má i místní aeroklub.
Tento článek vznikl díky podpoře Journalismfund Europe.
Karolína Chlumecká
Karolína studuje žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Z témat se věnuje mimo jiné udržitelné módě či komunitní energetice.
