Kolem akceleračních zón na podporu obnovitelných zdrojů koluje řada dezinformací, mýtů, ale i více či méně oprávněných obav. Informační kampaň, která měla být, neproběhla. Proces jejich schvalování na špatnou komunikaci doplácí.
„Pro přípravu akceleračních zón jsme připravili projekt Národního plánu obnovy, jehož součástí byly i peníze na komunikační kampaň. Bohužel dílem strukturálních problémů, selhání minulého vedení resortu životního prostředí i toho současného nebyla komunikace této agendy vnímána jako priorita. Ty peníze ani nebyly čerpány. A dnes takto vzniklé informační vakuum zaplnilo velké množství nejenom dezinformací, ale třeba i dezinterpretací,“ uvádí v podcastu Ekonews Martin Abel.
Abel vystudoval právnickou fakultu, je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky, působí ve spolku Klimatická žaloba a stál u zrodu týmu na přípravu akceleračních zón. V těchto oblastech mělo být povolování obnovitelných zdrojů rychlejší a jednodušší, protože v jejich budování Česko v Evropské unii jede na konci pelotonu.
Letos v dubnu jste se proslavil kvůli střetu s Filipem Turkem. Následně jste byl odvolán z týmu Výzkumného ústavu pro krajinu. Sledujete dál, jak se vyvíjí debata okolo akceleračních zón a jejich vymezení?
Snažím se to sledovat. Je pravda, že okolo toho teď ještě pořád koluje spousta mýtů a nahlédnout do toho procesu není jednoduché, protože je komplikovaný. Je to ale důležité pro energetickou bezpečnost naší země, stejně jako pro naši pozici v Evropské unii, takže dál na to koukám.
Jak jste zmínil, debata není příliš věcná. Mám pocit, že teď je hodně zakalená spoustou dezinformací.
Ano, to jsem se snažil trošku zveřejnit v dubnu, že vrcholní politici v této zemi místo toho, aby přispívali k věcné diskuzi, tak rozsévají další mýty. Filip Turek je jenom jedním z nich. Bohužel potom úplně chápu, že lidé jsou z toho zmatení a naštvaní. A je velmi těžké v této atmosféře dělat nějaká opatření, která budou mít jasnou koncepci, budou v nich všichni zainteresovaní, bude tam jasná implementace a podobně.
V květnu proběhlo veřejné projednávání, byli jsme svědky bouřlivé diskuze. Starostové sepisují petice, objevuje se hodně dezinformací. Jak jim čelit, jak by komunikace měla vypadat?
Pro přípravu akceleračních zón jsme připravili projekt Národního plánu obnovy, jehož součástí byly i peníze na komunikační kampaň. Bohužel dílem strukturálních problémů, selhání minulého vedení resortu životního prostředí i toho současného nebyla komunikace této agendy vnímána jako priorita. Ty peníze ani nebyly čerpány. A dnes takto vzniklé informační vakuum zaplnilo velké množství nejenom dezinformací, ale třeba i dezinterpretací. Otázkou je, jestli nemíříte spíše na to, čemu se říká stakeholder engagement, čili zapojování těch dalších aktérů.
Proběhlo?
Já si stojím za tím, že proces tam byl. Byly zapojeni i třeba takoví, o kterých se říká, že byli mimo, jako třeba ministerstvo kultury. Prostě měli k tomu možnost něco říct. Pokud mají pocit, že jejich požadavky nebyly stoprocentně zohledněny, tak k tomu můžu říct jenom to, že kdyby to tak bylo u všech, tak nikdy nic nepostavíme. Musely se dělat kompromisy.
Jak by se tedy komunikace měla odehrávat?
S mými kolegy jsme apelovali na vedení ministerstva, že to není možné dělat z centra a že je potřeba to dělat ve velmi úzké spolupráci s kraji. Vedení ministerstva mělo trošku jinou strategii. Já neříkám, že nutně špatnou, byl jsem sám zvědav, jak to dopadne. Teď vidíme, že samosprávy mají pocit, že toho nebyly součástí. Stejně tak si ale řekněme, že v Česku je přes 6000 obcí. Myšlenka, že by se měla s každým starostou a starostkou zvlášť konzultovat každá zóna, je docela utopická.
Bylo na to navíc málo času, což vychází z různých věcí, které nemůžeme těm, co to připravují, klást nutně za vinu. Ale zároveň to není důvod k tomu, abychom to celé odpískali. Prostě ten proces nebyl dokonalý, některé věci bych udělal jinak. A bohužel teď jsme tam, kde jsme, a budeme dál fungovat v rámci možného.
Vy jste zmiňoval, že jste do obcí a krajů jezdili už v roce 2023. Byly reakce tenkrát jiné, než jsou dnes?
Bavili jsme se hlavně s krajským úřednictvem, později s radními, tam už více z toho vystupovaly jejich informace od starostů a sentiment v široké veřejnosti. Ale v případě úředníků hlavně byly reakce na to, jak kvalitní jsou data, co je potřeba ještě doplnit a podobně.
Největší rozdíl oproti stavu před třemi lety je podle mě ten, že tehdy ještě bylo stále na stole, že se to třeba vůbec nestane, že akcelerační zóny vymezeny nebudou. Nejpozději od přijetí zákona už všem bylo jasné, že akcelerační zóny budou a je to spíše o tom, jak to udělat co nejšetrnějším způsobem.
Bohužel bylo tam i období, kdy jsme museli odrážet kritiku, která mi nepřišla příliš konstruktivní. Byl tady jasný závazek, z mnoha důvodů je pragmatická volba takové zóny udělat. Já vždycky říkám, že pokud jste proti neřízené výstavbě větrných elektráren, tak právě akcelerační zóny byste měla nejvíce podporovat, protože to je řízené.
Jaká je jiná volba? Pokud bychom tedy nevymezili akcelerační zóny…
Ti, kteří jsou dnes proti akceleračním zónám, sázejí na to, že alternativní volbou je současný stav, ve kterém je v souladu s principem subsidiarity dost na jednotlivých obcích a krajích, jestli něco takového u sebe povolí. Ale prostě takhle to opravdu v žádném státě nemůže být. To bychom potom třeba nemohli stavět žádné dálnice, rozhodně ne jaderné elektrárny, jaderné úložiště, nic takového, kde jsou dopady zcela lokalizované a benefity v tom jsou pro celý region nebo stát.
Takže já jsem vždycky říkal, že máme-li nějakou energetickou strategii státu a máme závazky vůči Evropské unii, tak se to musí stát. Jediná alternativa je, že Česko trošku zakonzervujeme do fosilního skanzenu, což podle mě neslouží nikomu. Nikomu kromě několika podnikatelů, kteří vsadili na to, že to takto zůstane.
Celý rozhovor si můžete poslechnout zde.
Martina Patočková
Martina začínala s novinařinou v agentuře ČTK a pokračovala v MF Dnes, psala pro E15 či Reportér Premium. Jenže pak zatoužila po větší samostatnosti. Ráda chodí po kopcích, plave s ploutvemi i bez nich a chtěla by kočku.
