Vinařství na vulkánu. Po čtyřech stoletích vrátil František Vlach do Doupovských hor vinice a vinaření

Jak vybudovat vinařství v Čechách, na vlastní kůži zkouší už desátým rokem František Vlach. Na unikátním vulkanickém podloží v Doupovských horách zasadil révu, z níž dělá naturální vína všech barev.

„Tady byly minulej rok tři liščata, támhle dole,“ říká František Vlach a ukazuje na spodní hranici svého vinohradu. Stojíme s ním na jižním svahu, na kterém ještě před deseti lety byly v zemi hromady šutrů. A na liščata přišla řeč, protože tady „fakt lišky dávaj dobrou noc“.

Vinice Františka Vlacha se rozkládají nad vesničkou Vinaře nějakých šest kilometrů jihovýchodně od Kadaně. Vinohrady tady na okraji Doupovských hor, kousek od hranice Karlovarského a Ústeckého kraje, vznikly možná již koncem dvanáctého století a zanikly během třicetileté války. Zmrtvýchvstání se dočkaly teprve po čtyřech stoletích. Stála za tím spousta práce, hlavně tahání oněch šutrů a čištění od náletů. „Dva roky jsme to tu ryli bagry a buldozery,“ popisuje čtyřicátník František. A pak sázeli.

Jsou bio a jsou naturální

František Vlach patří k malým vinařům, kterých v tuzemsku ubývá. Loni jich Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský napočítal něco málo přes dvanáct tisíc. Více než čtyři stovky z roku na rok s pěstováním přestaly. „Drobní pěstitelé s malými výměrami, pro které je údržba vinohradu ekonomicky neudržitelná, končí, a jejich roli přebírají střední a větší profesionální vinařství,“ uvedl v situační zprávě ústav.

František Vlach vsadil hlavně na přirozenost. Hrozny pěstuje v bio kvalitě, vína jsou taktéž bio a navíc naturální. Bio znamená, že réva roste s minimem chemických zásahů. „Normálně v biu můžete používat i měďnaté postřiky, ale já je nepoužívám vůbec. Zatím to zkouším jenom se sírou. Když jsem do toho byl ještě víc zapálenej, tak jsem si dělal i výluhy z bylinek,“ vypráví.

„Osobně si myslím, že Evropská unie postupně všechny dotlačí, aby byli bio,“ dodává. „A pak stáhne dotace, jak to oni s podporou většinou dělají, když se požadovaný cíl dostatečně rozšíří.“

Potíže mu občas působí okolní konvenční zemědělci, kteří stříkají řepková pole pesticidy bez ohledu na to, kam jejich chemikálie doletí. „Zasáhlo to hned první sklizeň. Zkrabatili mi listy, protože používali herbicid před setím obilí. Pak přijel úřad, ale nic se nevyšetřilo,“ popisuje vinař.

Naturální vína se vyznačují tím, že kvasí spontánně pomocí původních kvasinek a nepřidávají se do nich žádné umělé látky, navíc se obvykle nefiltrují ani nečiří. Vůči běžnému „techologickému“ vinařství to ale znamená, že zrají dlouho. Proto jsou jich ve sklepě Vinařství Vlach uskladněné hektolitry.

„Mám minimálně dva ročníky v sudech. Ročník 21 je teď v lahvích a ročník 22 připravený na lahvování, takže je to náročný na prostor,“ vysvětluje vinař, který žije v Karlových Varech. Vína nechává zrát na kalech. „Kaly v sudu zabírají místo, takže při stáčení přijdete asi o dvacet procent jeho obsahu,“ podotýká.

Samouk a experimentátor

Do svahu nad Vinařemi se opírá sluníčko a my s Františkem Vlachem obhlížíme jeho zhruba šest hektarů vinic. „Dohromady je to dvanáct hektarů, ale do toho máte různý zarostlý remízky,“ říká.

„Tohle je jeden z těch vulkanických hřbetů, které běží z bývalé sopky,” uvádí vinař, jehož hlavním oborem je z hlediska dosaženého vzdělání i finančního příjmu geologie. „Dřív jsem chodíval hodně pěšky. A jednou jsem šel z Žatce do Kadaně podél řeky a vylezl jsem támhle nahoru,“ ukazuje na kopec.

„Když se zajímáte víc o vinohradnictví a vidíte tvary kopců, geomorfologii, tak potom třeba jedete vlakem po krajině, koukáte na ty kopce a říkáte si, že by to tam šlo. A přesně tenhle pocit jsem měl, když jsem viděl tyhle terasy,“ vypráví vinař-samouk.

Vlachovy vinice na kopci s osmi terasami rýsují písmeno V, které František nechal ztvárnit i na etiketu svých lahví. Díky tomu a pár barvičkám z každé lahve člověk pozná, kde přesně nad Vinařemi se obsah vína zrodil. Gewürztraminer představuje žlutý blok vinice trochu vlevo, Ryzlink rýnský zabírá značnou plochu v pravé části písmene V.

František Vlach pěstuje také Rulandské šedé, bílé a modré. I Frankovka prý přežila. Modrý Portugal byl ale ve výběru odrůd chybou, protože je kvůli tenké slupce příliš náchylný na padlí. Teď se ho František snaží přeroubovat na Merlot.

„Od tamtoho červenýho sloupku je každej řádek jinej. Tady je třeba Veltlínský zelený, Müller, Neuburger, Aurelius, Chardonnay, Vlašák… Z toho pak dělám privátní věci, teď třeba budu mít 4 keře, kde bude Müller, Johaniter, Aurelius a Neuburger. Říká se tomu odborně Field Blend, protože se to namíchá z hroznů posbíraných dohromady,“ vysvětluje vinař. Prý má tyhle řádky hlavně pro radost.

Peníze jsou ve víně

Pak vlezeme do staré Toyoty Landcruiser a vydáme se do nedalekých Radonic, kde má František Vlach „sklípek”. Přesnější označení by ale asi znělo chlazené skladiště, ve kterém se nacházejí desítky sudů a vyšší stovky lahví.

Než tam dojedeme, teréňák sjíždí ze svahu a ve stromech řvou ptáci. „Špaček je indikátor, když jsou hrozny zralý. Dokud nemají správnou sladkost, tak je nesežere,“ říká František Vlach. „Už koukají, kde by co sklidili, ale mají smůlu, je to všechno zelený,“ povídá. „Zatím jsem měl štěstí, protože si hroznů nevšímají. Třeba na podzim radši obrali tady bezinky.”

V Radonicích žije asi dvanáct stovek obyvatel a sklípek Vinařství Vlach se nachází na jejich jižním konci v areálu dřevozpracujícího závodu. Vejít z pily mezi desítky sudů plných zrajícího vína působí téměř nepatřičně, ale má to svou logiku.

Všude kolem nás je dřevo totiž i poté, co vkročíme do bývalé přípravny osiv. Převážně středoevropské duby. František Vlach víno raději nechává zrát v nevypálených sudech, ale občas kvůli zákazníkům udělá výjimku. „Mám ještě barikový ryzlink z vypáleného sudu, je takovej přísnej, ale někdo to má rád,“ říká, když ochutnáváme první vzorek.

Šestisetlitrové sudy pocházejí od Fryzelky z Vlachovic na pomezí se Slovenskem a středoevropský dub si František Vlach vybral, protože chce víno dělat co nejlokálnější. Na sudy získal částečně dotace, další podpora pomohla s nákupem strojů a pěstování v režimu bio, ale většinu vybavení financoval z vlastního a z půjček, které postupně splácí.

„Tady je zásob ve víně hypoteticky za nějakých 20 milionů korun,“ říká s důrazem na slovo hypoteticky. „Vína jsou nefiltrovaný, nečiřený, takže občas mají takovou tu nožku, jak říkají na Moravě. Někteří naturální vinaři si dokonce přímo zakládají na tom, že to je zakalený,“ dodává.

Naději představují roboti

Na jméno Františka Vlacha jsme narazili, když jsme seděli se svým kamarádem Tomášem Venturou v degustéce Neznámí vinaři v pražských Holešovicích. Jeho Cuvée „CKD“ nás překvapilo natolik, že jsme se rozhodli podívat na „nejzápadnější vinici v Česku“.

Její umístění ale má i své nevýhody. Jedním z nich je shánění lidí, kteří by s vinohradem pomohli. František Vlach víceméně všechno dělá sám, k ruce má jen brigádníka na půl úvazku. „Měl vinohrady na Slovensku a dělá to, protože je do toho nadšenej a má k tomu vztah,“ pochvaluje si jediného stálého polozaměstnance.

Příležitostně pak najímá brigádníky, ale je to čím dál tím složitější. „Při práci s keři révy musíte vědět, co děláte. Když to uděláte špatně, tak je další rok celej zabitej. Takže vlastně potřebujete chytrýho člověka, ale nemůžete ho zaplatit,“ uvádí.

„Už i na Moravě mají problém sehnat lidi a tam s tím nikdy neměli potíže. Jediná naděje jsou autonomní roboti. Jinak nevím, jak to dopadne,“ dodává František Vlach.

Nejlepší červené čeká

Nejstresovější částí roku je sklizeň. „Třeba na Moravě se dá najmout služba, která to místo ručního sbírání vezme kombajnem. Ale tady jsme moc daleko,“ vysvětluje. Navíc zatímco jiní vinaři sbírají na konci září, František Vlach většinou až do konce října. „Jak je na podzim chladno, tak tady začnou být mlhy a máte třeba jenom tříhodinový okna, kdy můžete sbírat. A sehnat lidi na tři hodiny je prostě těžký, no,“ pokyvuje hlavou.

Panenská sklizeň Vinařství Vlach proběhla před pěti lety. Ta zatím nejlepší překvapivě přišla před dvěma lety, kdy spoustu tuzemských viničních tratí sežehly mrazy. „V roce 2024 jsem sklidil asi zatím nejhezčí červený a dvakrát tolik než normálně,“ popisuje František Vlach s tím, že místo pro vinohrad jednoznačně obstálo. Červené z té sklizně zatím čeká v dubových sudech.

František Vlach je na svoje červené zvlášť pyšný, ale to mu nebrání zkoušet všechno možné od různých cuvée po „ryšáky“ a „oranžády“. A když se víno Františkovi nepovede, zkusí z něj udělat aspoň ocet. Teď mu ve „sklípku“ na zkoušku kvasí růžový a bílý.

„Neprodávám nic, co bych nepil sám,“ dodává na vysvětlenou a ochutná ze sudu. „Gewürztraminer je takovej meruňkovej. Uvidíme, co z něj bude. Minule taky voněl po meruňkách a pak musel jít do kanálu…“