Je to politická zbabělost. Mediální prostor se v Česku stále posouvá do doby uhelné, říká miliardář

„Máme tady extrémně silnou pozici uhlobaronů. Někteří z největších podnikatelů v naší zemi působí ve fosilním průmyslu a energetice, ovlivňují média, některá přímo vlastní a ta pak slouží jejich byznysovým zájmům,“ myslí si brněnský investor a politik Jiří Hlavenka.

Zelenou transformaci stále více místo politiky podle Jiřího Hlavenky pohánějí dopředu technologie a ekonomické příležitosti. „Velký potenciál vidím v bateriových úložištích a chytrém řízení energetické soustavy,“ uvádí Hlavenka. „Už dnes v této oblasti působí řada českých technologických firem. Elektrizační soustava bude stále decentralizovanější a pomocí softwaru a chytrých zařízení bude potřeba řídit miliony zdrojů i odběrných míst,“ vysvětluje.

V rozhovoru pro Ekonews dále hovoří o rozvoji obnovitelných zdrojů či elektromobilitě. „Velmi brzy nastane cenová parita mezi srovnatelně vybaveným elektromobilem a autem se spalovacím motorem,“ domnívá se.

„Deklarace jsou k ničemu“

Jak vnímáte aktuální stav klimatické politiky Evropské unie? O Green Dealu se už prakticky nemluví, byť cíle na snižování emisí a velká část legislativy stále zůstávají. 

Došlo k určitému ochlazení, to je patrné. Myslím ale, že karavana jede dál. Jen už ne tak rychle. Evropa před pár lety vstoupila do zelené politiky poměrně razantně a stále je lídrem dekarbonizace ve světě, ale v některých ohledech se ukázala potřeba přehodnocovat ne cíl, ale cestu, jak se k němu dostat.

V čem konkrétně?

Ukázalo se, že není možné stanovovat tvrdé cíle na dlouhou dobu dopředu, když ještě neznáte technologie, kterými jich dosáhnete. Na druhou stranu bez cílů máte jen deklarace, které jsou k ničemu. Nějaké cíle tedy potřebujete.

Já jsem to vždycky vnímal tak, že rozumní experti i politici považovali za nutné vydat se poměrně razantně cestou dekarbonizace. Zároveň ale počítali s postupnými kroky a průběžným vyhodnocováním toho, jak rychle se budou rozvíjet obnovitelné zdroje či elektromobilita a jak rychle bude možné ustupovat od vytápění fosilními palivy. Technologie se postupně objevují a některé se vyvíjejí dokonce rychleji, než se čekalo. Typickým příkladem je elektromobilita.

Myslím, že velmi brzy nastane cenová parita mezi srovnatelně vybaveným elektromobilem a autem se spalovacím motorem. Přitom provoz elektromobilu je výrazně levnější, jen na palivu ušetříte zhruba dvě třetiny nákladů. Obrovský pokrok je vidět i u dobíjecí infrastruktury. Ultrarychlé nabíječky dnes dobijí auto během několika minut, což bylo ještě před šesti lety sci-fi.

Jak se v tomto kontextu díváte na zákaz prodeje nových aut se spalovacím motorem v roce 2035? 

Právě díky tomu, že technologický vývoj běží mnohem rychleji, je to z mého pohledu dnes už v podstatě mrtvý zákon. Ukazuje se, že cíl možná splníme mnohem dřív, než se předpokládalo. Za pět let se podle mě budou auta se spalovacím motorem prodávat už jen okrajově, protože přestanou ekonomicky dávat smysl.

Na druhé straně jsou oblasti, kde se dekarbonizace nedaří tak rychle. Ukazuje se, že pro některé průmyslové provozy zatím nemáme vhodnou náhradu.

Máte na mysli těžký průmysl?

Ano, výroba železa a oceli jsou typickým příkladem. Existují sice obloukové pece, ale je to drahé, technologicky složité a některé chemické procesy bez fosilních paliv zatím nahradit neumíme.

Ukazuje se tedy, že jsme se v různých oblastech dostali různě daleko. A myslím si, že je naprosto v pořádku říct si: Dobře, pojďme to průběžně revidovat podle toho, co dnes víme. Neberu to jako ústup od klimatických cílů. Koneckonců, řada revizí byla plánovaná od začátku. Navíc vývoj přinesl několik věcí, které tehdy prostě nešlo předvídat.

Které?

První byla ruská agrese na Ukrajině, která vyřadila ze hry levný ruský plyn. Ten měl sloužit jako přechodové, méně škodlivé palivo. Představa byla taková, že deset let poběží tento model a mezitím se ukáže, jak se vyvinou technologie akumulace nebo další flexibilní zdroje energie. Jenže válka do toho hodila vidle. K tomu přibyly obrovské náklady na obranu a Evropa najednou řeší několik velmi drahých problémů současně.

A pak přišlo druhé volební období Donalda Trumpa, jehož administrativa se vůči zelené politice a dekarbonizaci vymezuje velmi ostře. Podle mě hlavně proto, že ji spojuje se svými politickými protivníky. Dobrá zpráva je, že jednotlivé americké státy pokračují v dekarbonizaci dál, protože velká část energetické politiky se odehrává právě na jejich úrovni. Tendry na obnovitelné zdroje pokračují v podstatě stejně jako za Bidena nebo během prvního Trumpova období a obnovitelné zdroje v nich často vítězí jednoduše proto, že jsou levnější.

Boj proti obnovitelným zdrojům vidíme i doma ze strany současné vlády. 

Vidím za tím několik faktorů. Jedním z nich je, že zoufale špatnou karmu tomu udělala první vlna solárního boomu. Dodnes platíme daň za tehdejší nastavení podpory, tvoří zhruba 13 procent ceny energie. Naštěstí to za dva roky skončí a oddechneme si. Nedivím se ale, že někteří lidé vůči tomu mají odpor a bojí se, že se to bude opakovat.

Pak tady máme extrémně silnou pozici uhlobaronů. Někteří z největších podnikatelů v naší zemi působí ve fosilním průmyslu a energetice, ovlivňují média, některá přímo vlastní a ta pak slouží jejich byznysovým zájmům. Politici se bojí do toho šlápnout, i když vědí, že by měli.

Vědí, že kdyby řekli, že potřebujeme dekarbonizovat rychleji, fosilní oligarchové proti nim spustí kampaň. Najdou jakoukoliv marginálii, kterou budou dva měsíce dokola omílat, a tím dané politiky poškodí.

Mediální prostor, včetně sociálních sítí a trolích farem, tak neustále posouvá debatu zpátky do doby uhelné. Strašně těžko se proti tomu bojuje. Každá politická strana má své voliče a v kampani si je nechce naštvat. Ve výsledku je to tedy politická zbabělost.

Není problém i v tom, že zatímco se evropská klimatická politika průběžně mění, čeští politici ji stále líčí jako něco, co nám nadiktoval Brusel?

Ano, to taky. A Češi jsou na to náchylní. Jsme věční kverulanti, kteří nadávají na toho, kdo nám zrovna vládne. Dnes je to zlý Brusel, předtím to byl Kreml, ještě dřív Vídeň. Máme to tak trochu v národní povaze a strašně nás to baví. Pro politiky je pak velmi jednoduché všechno na někoho hodit. Lidí, kteří tenhle mechanismus dokážou pojmenovat a vysvětlit, je bohužel málo. Politici tak často nenajdou odvahu říkat věci tak, jak skutečně jsou.

Vraťme se ještě k obnovitelným zdrojům. Jaký dopad na jejich rozvoj tohle všechno bude mít?

Rozvoj fotovoltaiky je velmi slušný. Nejdřív ji táhly hlavně rodinné domy, střechy se postupně pokryly panely, ale stále jsme zhruba na pěti procentech potenciálu. Teď velmi rychle rostou komerční instalace. Velké firmy si jednoduše spočítaly, že se jim to ekonomicky vyplatí. Třeba obchodní centra mají otevřeno v době, kdy svítí slunce, takže vyrobenou elektřinu mohou rovnou spotřebovat. Horší je to u větrných elektráren, jejichž rozvoj podle mého názoru poškodí dezinformace.

Jedním z argumentů proti rozvoji obnovitelných zdrojů a elektromobility je, že tím Evropa nahrává Číně. U automobilek se například tvrdí, že tlak na snižování emisí oslabuje evropské výrobce ve prospěch čínských. Jak tyto argumenty vnímáte?

Je potřeba říct, že evropské emisní cíle se netýkají jen evropských automobilek, ale výrobců aut prodávaných na evropském trhu bez ohledu na to, odkud pocházejí. Pokud sem tedy čínská automobilka bude dovážet vozy, vztahují se na ni stejná pravidla pro emise jako na evropské výrobce. V tomto ohledu je hrací pole pro všechny stejné. Pro ty, kdo tady auta vyrábějí, i pro ty, kteří je dovážejí. Tvrdit, že emisní regulace sama o sobě zvýhodňuje Čínu, je nesmysl.

Problém evropských automobilek je, že mají obrovské výrobní kapacity vybudované pro spalovací motory a nemohou je ze dne na den vypnout. Čína takový problém nemá. Evropské automobilky čekají roky odpisů investic do spalovacích technologií, takže musejí pokračovat v jejich výrobě a částečně i inovacích a zároveň investovat obrovské sumy do vývoje elektromobilů a nových výrobních kapacit. Když proto někteří šéfové evropských automobilek volají po zpomalení, v podstatě říkají: Dejte nám čas, abychom stávající investice amortizovali a spalovací technologie mohly postupně přirozeně odeznít.

Čím si vysvětlujete úspěch Číny v elektromobilitě? 

Čína je extrémně dobrá v postupném vylepšování. Je to přístup, který má kořeny už v taoismu – stále vylepšovat to, co už umíte. V Číně jsou stovky automobilek, které často nepřijdou s něčím úplně novým, jen neustále zdokonalují existující technologie. To je způsob práce, na který Evropa není příliš zvyklá.

Když jsem chodil do školy, učili nás, že od návrhu nového modelu do chvíle, kdy sjede z výrobní linky, uplyne deset let. Na takový cyklus je v Evropě nastaven celý výrobní systém, včetně dodavatelského řetězce. Říká se, že na výrobě jednoho auta se v celém řetězci podílejí až tři tisíce firem. Je to neuvěřitelně komplexní a složité.

Čína nebo americká automobilka Tesla naproti tomu přešly na model, kdy auto rychle uvedou do výroby a potom ho průběžně vylepšují. Prakticky každý týden tak může z linky sjíždět vůz, který má nějaké vylepšení. Pro tradiční evropské automobilky je něco takového velmi obtížné. Tady se produkt jednou zavede, výroba se optimalizuje a pak se ve velkých sériích vyrábí roky. To je extrémně výkonný systém, není ale stavěný na rychlé a průběžné inovace.

Čína proto podle mě bude jedním z nejsilnějších světových hráčů, a to nejen díky ceně, ale především díky technologické vyspělosti a tempu, jakým dokáže své výrobky zdokonalovat. V tomto ohledu je dnes jednoznačně jedním z hlavních světových hybatelů elektromobility.

„Vrátný, který vybírá poplatky“

Dekarbonizace znamená ekonomickou transformaci, která přináší byznysové příležitosti. Kde je pro Česko vidíte?

Klimatická politika má rozsáhlé cíle napříč celou oblastí životního prostředí. Pokud jde o energetiku, sami můžeme ve větší míře přecházet na obnovitelné zdroje a máme pro to poměrně dobré podmínky. Když se podíváte na Nizozemsko, které leží severněji a má méně slunečního svitu než my, obnovitelné zdroje tam mají podíl dvanáct procent. U nás bychom se klidně mohli dostat na patnáct procent. Další část může dodat voda nebo biomasa. To je realistický cíl.

Máme také stovky vhodných míst pro větrné elektrárny. Nejde o to zastavět celou krajinu, často jsou to lokality několik kilometrů od obce. Původním vzděláním jsem energetik, takže si podobné věci umím spočítat. Vyšlo mi například, že kdybychom fotovoltaikou pokryli střechy veřejných budov, tedy škol, nemocnic, úřadů a dalších objektů ve vlastnictví státu, jejich instalovaný výkon by odpovídal přibližně jednomu novému bloku Dukovan. Nový jaderný blok přitom bude obří investicí, kterou budeme splácet desítky let. Proti tomu zbledne i solární tunel, který jsme tady zažili.

A kde konkrétně vidíte příležitost pro české firmy? Co bychom mohli v nové energetice sami vyvíjet a prodávat?

Velký potenciál vidím v bateriových úložištích a chytrém řízení energetické soustavy. Už dnes v této oblasti působí řada českých technologických firem. Elektrizační soustava bude stále decentralizovanější a pomocí softwaru a chytrých zařízení bude potřeba řídit miliony zdrojů i odběrných míst.

Díky přesným krátkodobým předpovědím počasí bude například možné dopředu rozhodovat, kdy ukládat přebytky elektřiny do baterií a kdy je naopak využít. Zapojit se mohou i flexibilní spotřebiče, například chladírny, mrazírny nebo ohřev vody, jejichž spotřebu lze podle potřeb sítě dočasně posouvat.

Právě systémy pro chytré řízení energetiky, které kombinují software a hardware, jsou oblastí, kde mají české firmy silnou pozici. Významnou příležitostí bude také kyberbezpečnost nebo technologie pro řízení domácností a firem, které umožní bezpečně zapojovat obnovitelné zdroje a flexibilně řídit spotřebu.

Výhodou Česka je poloha ve středu Evropy. S rostoucím propojením evropské energetické soustavy přes nás povedou významné přenosové trasy ve směru sever-jih i východ-západ. Vybudování infrastruktury bude sice nákladné, její provoz ale může přinést příjmy z tranzitních poplatků. Prostě budeme takový vrátný, který vybírá poplatky.

Když se na zelenou transformaci podíváte očima investora, vidíte v ní zajímavé příležitosti pro venture kapitál?

Investuji hlavně do start-upů a za posledních několik let jsem v oblasti zelené transformace nenarazil na nic, co by mi připadalo jako skutečně zajímavá investiční příležitost. Aby dekarbonizace dávala smysl, musí se dělat ve velkém. Jde o obrovské projekty, které z pohledu venture kapitálu většinou nejsou příliš atraktivní.

Pokud bych měl v této oblasti investovat, pak spíš do technologií pro chytré řešení domácností. Jsou to relativně malá řešení, která se dají dobře škálovat. Zajímavé jsou také start-upy v oblasti chytrého zemědělství, které přispívají k udržitelnějšímu hospodaření.

Stále si také myslím, že potenciál mají biopaliva třetí generace. Příkladem mohou být řasy pěstované v čistírnách odpadních vod. Vzniká tak biomasa, která nezabírá zemědělskou půdu a podle dosavadních experimentů může mít vysokou energetickou výtěžnost. Zároveň využíváte materiál z čistíren, který by jinak neměl velkou hodnotu, a přeměňujete ho na zdroj energie. Mluví se o tom už řadu let, ale pokud vím, zatím se to nikomu nepodařilo převést do komerčního provozu. Dále se objevují nové příležitosti související s transformací dopravy.

Myslíte s rozvojem elektromobility?

Nejen s ní. Ta pravá transformace podle mě přijde s autonomním řízením, kdy se obě technologie propojí a projeví se synergický efekt. Auto si jednoduše zavoláte a nebudete řešit, kde stojí, ani to, jestli je nabité. Přijede samo. Podle potřeby to bude malé městské vozítko, nebo větší auto, odveze vás z bodu A do bodu B a potom samo odjede dobít baterii.

Vedlejším efektem bude větší dostupnost dopravy. Dnes zhruba 40 procent lidí z různých důvodů neřídí, ať už kvůli věku, zdravotnímu stavu nebo proto, že řidičský průkaz vůbec nemají. Autonomní doprava by jim umožnila využívat individuální automobilovou dopravu i bez řidiče.

To by mohlo být řešení hlavně pro venkov, kde veřejná doprava nedokáže nabídnout takovou flexibilitu jako ve městě.

Ano. Současná veřejná doprava už úplně nereflektuje naše nároky na mobilitu. Zvykli jsme si na určité pohodlí. Když chceme někam jet, prostě sedneme do auta. Hodinu čekat na autobus většina lidí není ochotna. Zároveň ale na venkově nemohou autobusy jezdit každých deset minut jako ve městě, protože by jezdily prázdné. To by bylo ekonomicky neudržitelné.

Řešení podle mě bude něco, čemu říkám hromadná individuální doprava. V podstatě poptávková doprava. Vozidlo si objednáte podle potřeby, cestou nabere další lidi, kteří jedou podobným směrem, a každého dovezou co nejblíže jeho cíli.

Na autobusové dopravě je navíc jednou z největších nákladových položek řidič. Jakmile bude možné využívat autonomní vozidla, celý systém se zásadně změní. Dovedu si představit malá autonomní auta, která spolu budou komunikovat a budou schopna jezdit v mnohem menších rozestupech. Doprava bude plynulejší a zvýší se kapacita silnic.

Promění to i města. Nebudou zaplněna zaparkovanými auty a najednou se v nich uvolní obrovské množství prostoru.

Směr ekonomické transformace, o které mluvíme, udala legislativa a regulace. Jak velkou roli hybatele sehraje byznys?

Pokud mohu mluvit za sebe a za investory do start-upů, které znám, přístupy se různí. Někteří jsou dopadoví, já jsem pragmatičtější. Hledám dobrou investici, ale pokud má zároveň pozitivní dopad, dostane u mě přednost. A naopak bych neinvestoval do něčeho, o čem vím, že je to škodlivé.

U velkého byznysu hrají pozitivní roli například banky, protože některé typy projektů nefinancují, nebo je kvůli jejich rizikovosti znevýhodňují. Velké světové fondy hrají spíš roli pozitivních hybatelů. U lokálních podnikatelů zase často vidím, že jim záleží na tom, co po sobě zanechají. Zajímavá je v tomto ohledu druhá generace rodinných firem. Často chce dělat něco, na co může být hrdá.