Obce se snaží sbírat textil, ale čeští zpracovatelé ho nechtějí. Dovezou si ho raději z Nizozemska, protože tak na něm mohou i vydělat. Oblečení vytříděné v tuzemsku končí často na skládce či ve spalovně.
Povinný sběr textilního odpadu v tuzemsku funguje od loňského ledna. Lépe řečeno „funguje“. Zavedení povinnosti přineslo firmám zajišťujícím sběr obnošených triček, svetrů a košil značné finanční problémy. Finanční prostředky měla do odvětví přinést rozšířená odpovědnost výrobce (EPR), kterou Česko zatím nezavedlo. EPR spočívá v tom, že každý výrobce nebo dovozce textilu do země má platit za likvidaci zboží po konci jeho životnosti. Tímto způsobem to již dlouho funguje například v oblasti elektroniky.
Zdejší zpracovatelé textilu finanční potíže vyřešili po svém. Přestávají tuzemský textilní odpad vykupovat a místo něj odebírají odpad ze zahraničí, třeba z Nizozemska. Tam totiž už EPR zavedli.
Údaje Českého statistického úřadu uvádějí, že se loni dovezlo z Nizozemska do Česka 233 kilogramů obnošených oděvů a dalších použitých textilních výrobků. Za prvních šest měsíců tohoto roku jich bylo více než 187 tun. Dohromady se letos ze zahraničí v první pololetí dovezlo 6,8 tisíce tun obnošeného šatstva, loni v témže období 8,3 tisíce tun.
Ředitel Asociace recyklace použitého textilu (Aretex) Tomáš Tykva uvádí, že EPR je důvodem, proč je zahraniční textil pro tuzemské zpracovatele atraktivnější. „Pro české firmy je mnohdy výhodnější zpracovat materiál ze zahraničí, kde je proces spolufinancován, než nakupovat nebo nákladně sbírat netříděný textil v Česku, u kterého veškerá finanční zátěž leží na jejich bedrech,“ říká Tykva. „Pro české zpracovatele je odběr nizozemského materiálu finančně nesrovnatelně výhodnější než sběr na domácím trhu,“ dodává.
Za převzetí mohou dostat i zaplaceno
Kromě Nizozemska, kde systém rozšířené odpovědnosti výrobce pro textil už funguje od roku 2023, běží EPR také ve Francii, Maďarsku a Lotyšsku. Itálie v červenci letošního roku schválila zavedení směrnice EPR a podle tamního ministerstva životního prostředí bude systém v zemi zaveden do konce letošního roku.
„V zemích, kde systém už běží, funguje princip podobně – výrobci a dovozci platí poplatek za textil uvedený na trh, ať už přímo, nebo přes kolektivní systém, a tyto prostředky financují sběr, třídění a recyklaci či opětovné využití,“ popisuje Karolína Kočendová z Institutu cirkulární ekonomiky (Incien).
Pro české zpracovatele je textil z Nizozemska zajímavější i z hlediska kvality. „Materiál pocházející především ze západoevropských zemí bývá podle zkušeností z trhu obecně kvalitnější, a jeho převzetí a zpracování je navíc v rámci tamních systémů finančně kompenzováno,“ uvádí Anna Smolíčková, členka představenstva Asociace pro podporu cirkulární ekonomiky Sortex.
Někteří členové asociace, do níž patří například firmy Potex nebo TextilEco, již podle Smolíčkové aktivně pracují na navázání spolupráce se zahraničními společnostmi. Pro tuzemské zpracovatele obnošeného oblečení totiž může být zahraniční materiál možností, jak ekonomicky přežít období do zavedení systému rozšířené odpovědnosti výrobce i v tuzemsku. Na to si ovšem počkají.
Smolíčková se domnívá, že výhodnější zahraniční textil postupně obsadí tuzemské zpracovatelské kapacity. „Pokud tuzemští zpracovatelé zaplní své omezené kapacity kvalitnějším a finančně podporovaným materiálem ze zahraničí, může nastat situace, kdy pro český textil již nebude dostatek volných kapacit,“ tvrdí.
Na skládku, nebo do spalovny
„Někteří recyklátoři použitých oděvů již přestali textil od českých svozových společností a třídicích firem odebírat, protože mají možnost si jej nechat dovézt ze zemí, kde již je zaveden systém EPR na textil. Za takto získaný materiál nejenže neplatí, ale ještě za jeho odebrání dostanou zaplaceno,“ potvrzuje Pavel Hendrichovský, předseda sociálního družstva Diakonie Broumov.
Možnosti zpracování textilu, který tuzemské obce povinně sbírají, se tak zužují a třídění tohoto odpadu postupně ztrácí smysl. „Český textil se v současnosti dostává pod obrovský tlak. Část sbíraného textilu z Česka, kterou se nedaří lokálně uplatnit nebo ekonomicky smysluplně roztřídit, se vyváží do třetích zemí mimo Evropskou unii, případně — a to je nejhorší varianta — končí jako energeticky využitelný odpad či na skládkách. Bez systémového financování v Česku chybí stimul pro jeho hlubší recyklaci na domácím území,“ tvrdí ředitel Aretexu Tykva.
Resort životního prostředí zavedení systému EPR na textil a obuv v Česku dříve neplánuje. „Ministerstvo se zavedením systému nečeká, ale je nutné připravit legislativní změny, na kterých intenzivně pracujeme. Vedle legislativního procesu je nezbytné vytvořit funkční organizační a finanční model, který bude schopen zajistit plnění povinností výrobců v praxi. Ministerstvo životního prostředí se významně věnuje rovněž komunikaci s dotčenými subjekty ohledně nastávajících změn,“ prohlašuje mluvčí resortu životního prostředí Jana Schillerová.
Systém EPR na textil má začít platit ve všech státech Evropské unie nejpozději v dubnu roku 2028. „Náš současný předpoklad odpovídá tomuto evropskému harmonogramu. S ohledem na délku legislativního procesu a nutnost přípravy celého systému, včetně zapojení výrobců, vytvoření registrů a nastavení fungování kolektivního systému, považujeme tento termín za realistický,“ dodává Schillerová.
Podpora nestačí
Zpracovatelským firmám měla pomoct podpora ve výši 80 milionů korun, kterou ministerstvo životního prostředí spustilo loni v říjnu. Podpora činí dvě koruny na kilogram textilního materiálu. Podporu dostala například společnost Dimatex (2,8 milionu korun), Diakonie Broumov (asi šest milionů), TextilEco (přes sedm milionů korun) nebo Arca Chrast (přes 3,5 milionu korun). Podle Diakonie Broumov však většina firem už možnosti dalšího čerpání nemá. Zpracovatelské společnosti by proto uvítaly v tuzemsku dřívější zavedení systému EPR.
„Dřívější zavedení EPR by českým svozovým, třídicím a recyklačním společnostem pomoci mohlo. Za zásadní však považujeme především jeho správné nastavení. Nevhodně nebo pouze formálně zavedený systém nemusí současnou situaci vyřešit a mohl by některé problémy naopak ještě prohloubit,“ myslí si Smolíčková.
„Pokud se podmínky nezmění, budou společnosti nuceny hledat ekonomicky udržitelnější zdroje materiálu, omezovat služby na českém trhu, navyšovat jejich ceny, případně svou činnost zcela ukončit,“ dodává členka představenstva Sortexu.
Valentina Podlesná
Valentina vystudovala Univerzitu Karlovu, kde získala magisterský titul v oboru sociální a kulturní ekologie, předtím také bakalářský titul v oboru žurnalistiky. Zajímá se o komunitní zahrady i výrobu ekologických pracích prášků.
