Tam, kde se ještě na konci devadesátých let těžilo hnědé uhlí, se dnes rozkládá rekreační jezero Milada. Jeho proměna je jedním z příkladů toho, jak se česká krajina za poslední tři desetiletí měnila i díky evropským penězům a pravidlům. Rekultivací ale obnova krajiny nekončí – teprve pak začíná hledání toho, jak má nové území fungovat pro přírodu i lidi.
Je horký letní den na začátku srpna, teploty už několik dní po sobě sahají k rekordním čtyřicítkám. Koupaliště jsou v obležení všech, kdo chtějí alespoň na chvíli uniknout k vodě. Projíždíme rozpálenou průmyslovou čtvrtí Ústí nad Labem ke skoro plnému parkovišti. Z kopce už je vidět jezero Milada. Na jeho březích se rozprostírá několik pláží s bufety a slunečníky, zatímco po hladině projíždějí lidé na paddleboardech a malých člunech.
Nefouká a hladina je téměř bez vln. Jezero lemují stromy a keře, podél nichž tvoří kamínková pláž jen úzkou hranici. Voda je průzračně čistá, proplouvají v ní malé rybky a na klidnějších částech břehu se procházejí labutě s kachnami, které zvědavě pozorují polehávající návštěvníky. Vysokou kvalitu vody ke koupání tu pravidelně potvrzuje i Krajská hygienická stanice.
Dohlédnout na protější břeh se místy nedá, zato komíny teplárny v Trmicích vykukující zpoza stromů jasně napovídají, jak lidé oblast původně využívali. Jezero s poetickým názvem Milada se veřejnosti otevřelo teprve před jedenácti lety a vzniklo na místě bývalého hnědouhelného dolu Chabařovice.
Rozlohou je jen o něco málo menší než Máchovo jezero. Těžba zde skončila na sklonku devadesátých let, s napouštěním se začalo v roce 2001. Následovaly další úpravy okolí, aby sem mohli milovníci koupání.
Laboratoř za šest miliard korun
Milada je první velkou vodohospodářskou rekultivací v Česku. Slouží tak jako „laboratoř“ toho, jak může obnova posttěžební krajiny v praxi fungovat. Zatím stála od roku 1991 šest miliard korun.
Hnědé uhlí se zde začalo těžit v polovině sedmdesátých let a jeho zásoby se pod zemí nacházejí dodnes. „V současnosti již došlo k plnému obnovení krajiny po těžbě uhlí, území je bohaté na faunu a flóru,“ tvrdí Hana Volfová, specialistka komunikace státního podniku Diamo. Dodává, že nejde o vzácné ani chráněné druhy.
Že se vodnímu ekosystému daří, potvrzují data. Výzkum Ivany Vejříkové z Biologického centra AV ČR a jejích kolegů ukázal, že stabilitu a čistotu vody v jezeře Milada během prvních deseti let ovlivnil pokles živin, kvalita původní vody a křehká rovnováha mezi vodními rostlinami a rybami.
Severní Čechy se v devadesátých letech řadily mezi ekologicky nejzasaženější regiony v republice. Hlavně kvůli znečištěným řekám, vysokým emisím z průmyslu a energetiky a právě rozsáhlým územím zdevastovaným těžbou. Od té doby se podařilo část největších škod výrazně zmírnit.
Těžba zásadně proměnila i přírodu Mostecké pánve. Původní biotopy z velké části zmizely a nahradila je člověkem vytvořená krajina výsypek, rekultivovaných ploch a vodních nádrží. Podle Martina Klimeše z oddělení mediální komunikace Ústeckého kraje prošly rekultivací zhruba dvě třetiny území přímo dotčeného těžbou. Aktivní jsou stále čtyři velkolomy: ČSA, Vršany, Bílina a Libouš. I tam ale rekultivace částečně probíhají už během těžby.
Od přesunů půdy k novému životu
Obnova oblastí zasažených těžbou je dlouhodobá a náročná. „Rekultivační proces je sám o sobě velmi složitou záležitostí a vyžaduje komplexní přístup k obnovované krajině. Ačkoliv to není na první pohled zřejmé, rekultivace vyžadují důkladnou přípravu již před samotnou těžbou i během ní,“ popisuje Hana Volfová, specialistka komunikace státního podniku Diamo.
Po ukončení těžby nejprve začíná technická rekultivace. Při ní se upravuje terén, naváží ornice a buduje potřebné odvodnění či přístupové cesty. Na technickou rekultivaci navazuje biologická rekultivace a celková revitalizace území, během níž se řeší jeho sociální a ekonomické využití.
„Jedná se o biologické ‚oživení‘ výsypky. V této fázi rozlišujeme čtyři základní druhy: zemědělskou rekultivaci, při níž vzniká orná půda, vinice, zahrady, ovocné sady či louky; lesnickou; vodní neboli hydrickou a ostatní rekultivaci, kam můžeme zařadit veřejnou zeleň, ale i plochy přirozené a řízené sukcese,“ popisuje Volfová.
O tom, jaký způsob zvítězí, rozhoduje mnoho různých faktorů. Důležitá je podoba těžby, tvar jámy nebo dostupnost materiálů na zasypání. Při volbě se berou v potaz také přírodní a sociální podmínky a finanční náročnost jednotlivých řešení, přičemž se metody v jedné lokalitě často kombinují.
EU pomohla s financováním
Změny, které se daly do pohybu v devadesátých letech, výrazně ovlivnil vstup Česka do Evropské unie. Ten přinesl přísnější pravidla pro kvalitu vody, ovzduší i ochranu přírody a spolu s nimi peníze na jejich naplňování. Evropské fondy pomohly financovat projekty, na které by stát, obce nebo jednotliví vlastníci jen obtížně hledali prostředky.
Příkladem je bývalá těžební krajina u Mostu, kde vzniká Ptačí park Střimická výsypka. Česká společnost ornitologická získala z evropského Fondu pro spravedlivou transformaci necelých 30 milionů korun na obnovu více než 250 hektarů. Cílem projektu je vytvořit pestrou mozaiku lesů, mokřadů a otevřených ploch, která nabídne prostor vzácnějším druhům. A ptáci se již do krajiny vracejí.
Na další rozvoj uhelných regionů míří evropské peníze také z Operačního programu Spravedlivá transformace. Pro Ústecký, Karlovarský a Moravskoslezský kraj je připraveno zhruba 40 miliard korun, které mají pomoci s přechodem od těžby a navazujícího průmyslu k nové ekonomice.
Podpora z fondů ale nesměřuje jen do obnovy krajiny, peníze jdou do podnikání, výzkumu, energetiky nebo vzdělávání. K letošnímu srpnu bylo příjemcům z programu vyplaceno přes deset miliard korun.
Čistší řeky i vzduch
Kvalita a čistota vody se za poslední dvě desetiletí proměnily hlavně díky investicím do kanalizací a čistíren odpadních vod. Jen z evropských peněz v Operačním programu Životní prostředí 2021–2027 šlo přes třináct miliard korun na více než 350 vodohospodářských projektů, díky nimž vzniklo téměř tisíc kilometrů kanalizací.
Výsledky jsou vidět i na stavu tuzemských řek. Od roku 2000 se kvalita vody podle Zprávy o životním prostředí za rok 2024 výrazně zlepšila. Snížily se koncentrace amoniakálního dusíku a celkového fosforu, zlepšuje se i jakost podzemních vod.
To pomáhá do vodního prostředí vracet život. Příkladem je Litovelské Pomoraví, kde se po roce 1990 spolu se zlepšující se kvalitou vody začaly znovu objevovat druhy ryb, které ze zdejšího úseku Moravy dříve vymizely, například ouklejka pruhovaná. Posílily také populace parmy obecné a ostroretky stěhovavé. Navzdory těmto úspěchům však podle ministerstva životního prostředí situace od roku 2020 stagnuje, čistota vody se navíc výrazně liší mezi regiony.
Čistší jsou dnes nejen české řeky, ale také vzduch. Kvalita ovzduší se podle ministerstva životního prostředí dlouhodobě zlepšuje. Mezi lety 2005 a 2023 klesly emise oxidu siřičitého o 76 procent a oxidů dusíku o 56 procent. Pomohly modernější technologie, přísnější pravidla pro znečišťovatele i postupná proměna energetiky.
Další velká změna se týkala ochrany přírody. Česko v souvislosti se vstupem do Evropské unie vybudovalo soustavu Natura 2000, která chrání evropsky významné druhy a jejich stanoviště. Dnes do ní patří 1111 evropsky významných lokalit a 42 ptačích oblastí. Dohromady pokrývají 14,2 procenta území Česka.
Nejde přitom jen o „zakreslení“ chráněných míst do mapy. V evropsky významných lokalitách se pečuje o konkrétní druhy a typy přírodních stanovišť, například cenné louky, mokřady nebo lesy. Ptačí oblasti jsou zase zaměřené na ochranu vybraných druhů ptáků a jejich přirozeného prostředí. Česko navíc musí stav těchto druhů a stanovišť pravidelně sledovat.
Krajina nejde „opravit“
Přístup k ochraně přírody se nadále vyvíjí. „Posttěžební krajina byla v České republice dlouho vnímána především jako problém, který je potřeba technicky ‚opravit‘. Dnes se tento pohled postupně proměňuje. Dlouhodobé systematické přírodovědné výzkumy ukazují, že mnohem efektivnější je při rekultivacích využít přírodních procesů,“ vysvětluje tisková mluvčí Agentury ochrany přírody a krajiny ČR Karolína Šůlová.
Výsledkem je krajina s pestrými, odolnými ekosystémy. „Širší využití metod ekologické obnovy v rámci rekultivací území po těžbě není žádnou novinkou. Praktické zkušenosti od nás i ze zahraničí dokazují lepší výsledky těchto metod již od devadesátých let,“ zmiňuje Šůlová.
Jako příklad uvádí lom ČSA, kde se vedle technické rekultivace využily také tyto metody, takže poblíž Horního Jiřetína vznikla velmi pestrá mozaika stanovišť. Dosud tam zaznamenali 272 zvláště chráněných a ohrožených druhů.
„Jsou to především druhy otevřené bezlesé krajiny, které v posledních desetiletích mizí z celé západní a střední Evropy, především kvůli intenzifikaci zemědělství a homogenizaci krajiny. Vlajkovými druhy ptáků jsou linduška úhorní a bělořit šedý,“ přibližuje Šůlová.
Ekologická obnova totiž napomáhá vzniku rozmanitých biotopů s členitým reliéfem. „Krajina zůstane pestrá, poskytne útočiště pro rostliny a živočichy a lesní porosty budou lépe zvládat změnu klimatu. Lesy vzniklé samovolně jsou pestřejší, a dokonce i z hlediska produkční funkce výnosnější,“ říká.
Jak zastavit pokles biodiverzity
Podle Šůlové však trvá, než se zavedené postupy změní. Zatímco Česko desítky let půdu odvodňovalo a vodní toky napřimovalo, dnes naopak mokřady obnovuje a řekám vrací přirozenější podobu. Podobný posun podle ní čeká i rekultivace. „Poznání se postupně vyvíjí a mění zaběhlé postupy,“ říká s tím, že se ekologická obnova začíná uplatňovat i v jiných těžebních lokalitách.
Další změnu může přinést evropské nařízení o obnově přírody. Česko nyní stejně jako ostatní členské státy EU připravuje Národní plán obnovy přírody, který má pomoci naplnit jeho cíle. „Nařízení bylo přijato, protože dosavadní legislativa, politiky a strategie nedokázaly zastavit pokles biodiverzity a zajistit perspektivu uchování kvality našeho života do budoucna,“ dodává.
Nová pravidla se přitom netýkají jen chráněných území, ale ve velké míře také běžné krajiny využívané pro zemědělství či další hospodářskou činnost. Klíčová proto podle Šůlové bude úzká spolupráce s vlastníky pozemků a lidmi, kteří v krajině hospodaří.
Paradox jizev po těžbě
Obnově bývalých těžebních oblastí se dlouhodobě věnuje Markéta Seidelová z Katedry plánování krajiny a sídel Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity. Po ukončení těžby podle ní vzniká nové prostředí, které je od okolní krajiny výrazně odlišné.
„V prvních letech osidlují území především pionýrské druhy rostlin a živočichů, které dokážou využít otevřené plochy, obnažený substrát a minimum konkurence,“ popisuje odbornice.
„Pokud se lokalita ponechá spontánnímu vývoji, vzniká mozaika stanovišť s různou mírou vegetačního pokryvu, od holých ploch přes trávníky a křoviny až po lesní porosty, včetně různě velkých a příznivě teplých jezírek. V těchto raných stádiích často nacházíme mnoho vzácných druhů bezobratlých, obojživelníků nebo ptáků,“ dodává.
Vysoký potenciál z hlediska ochrany přírody mají například lomy ČSA a Vršany. „Je to jeden z paradoxů ochrany přírody. Těžba sice původní ekosystémy ničí, ale zároveň vytváří podmínky, které jsou dnes v intenzivně využívané krajině vzácné. Vznikají otevřené plochy, strmé svahy, písčité a štěrkovité substráty, mělké tůně nebo narušovaná stanoviště,“ vysvětluje.
Mnohem běžnější jsou podle Seidelové technické rekultivace řízené člověkem. Při nich vznikají husté lesy nebo zemědělské plochy, které však obývají spíše běžnější druhy. U těchto lesů se navíc po několika desetiletích mohou projevit problémy, zatímco jiné prosperují.
„Proto dnes víme, že spontánní sukcese může být ve většině případů stejně hodnotným, nebo dokonce vhodnějším nástrojem obnovy než klasické rekultivace. Neznamená to ale, že bychom měli rekultivace opustit. Budoucnost vidím spíše v kombinaci různých přístupů podle konkrétních cílů daného území,“ dodává.
Každý z přístupů má podle ní své výhody. „Dobré je, že každý podporuje odlišná společenstva organismů a jsou oblíbené různými skupinami lidí, návštěvníky posttěžební krajiny. Největší biologickou hodnotu často nemají konečné stavy, ale právě počáteční a přechodná vývojová stádia, která v běžné kulturní krajině téměř vymizela,“ podotýká.
Až skončí rekultivace…
Markéta Seidelová se v minulosti zabývala výzkumem kvality vody a organismů žijících v jezeře Milada a podílela se také na projektu pro budoucí rozvoj tohoto území. „Z hlediska kvality vody jde o velmi úspěšný projekt, chybí zde ale ta nejcennější část z pohledu biodiverzity, a to jsou mělčiny, tedy široká litorální pásma u břehu jezera,“ hodnotí.
Vedle biologické obnovy vystupuje do popředí také hledání nového využití oblasti. „Milada ukazuje, jak složitá je transformace území po těžbě. Když zde byla těžba předčasně ukončena a část zásob uhlí zůstala nevytěžena, nebyly v Česku prakticky žádné zkušenosti s transformací uhelných regionů v dnešním rozsahu,“ popisuje.
„Právě proto považuji Miladu za mnohem víc než za rekultivované jezero. Je to laboratoř transformace regionu, na které je vidět, že obnova po těžbě nekončí napuštěním jezera nebo výsadbou stromů. Teprve tehdy začíná dlouhodobý proces hledání nové identity území a nového vztahu lidí ke krajině,“ říká.
Ústecký kraj aktuálně spolupracuje na projektu Divoká Milada. Na jižním břehu má vzniknout klidová zóna, kde budou krajinu pomáhat udržovat velcí kopytníci a kde se mají rozšířit mokřady a další biotopy podporující biodiverzitu.
„Skutečnou otázkou je, jak vytvořit co nejlepší podmínky pro přírodu i lidi v budoucnosti. Nejtěžší část rehabilitace posttěžební krajiny často nezačíná po skončení těžby, ale po skončení rekultivace. Teprve tehdy se ukáže, zda si nové území najde své obyvatele, návštěvníky, správce a smysluplnou budoucnost,“ uvádí.
Karolína Chlumecká
Karolína studuje žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Z témat se věnuje mimo jiné udržitelné módě či komunitní energetice.
