Nejde jenom o to, jestli je projekt zelený, ale zda dává ekonomický smysl, říká ředitel projektového financování ČSOB

Na dosažení klimatických cílů bude Česko potřebovat dva biliony ze soukromých zdrojů. Klíčovou roli v jejich zajištění sehrají banky, které klimatická kritéria promítají prakticky do všech financovaných projektů napříč sektory, jak popisuje Jan Troják z ČSOB.

Dekarbonizace zásadně mění způsob, jakým banky posuzují a financují projekty. Základ ale podle ředitele projektového financování ČSOB Jana Trojáka zůstává stejný. Stěžejní roli hraje ekonomická logika, tedy návratnost investice, míra rizika a schopnost projektů obstát v dlouhém časovém horizontu.

„Je jednoduché říct, že společnost chce dekarbonizaci, ale složitější je nést konkrétní náklady a rizika. Pokud společnost stanoví cíle v oblasti emisí nebo dekarbonizace, musí zároveň vytvořit podmínky, aby jich bylo možné dosáhnout, nebo si přiznat, že to za daných okolností nepůjde,“ popisuje v rozhovoru pro Ekonews.

„Klimatická témata vstupují téměř do všeho“

V ČSOB vedete tým projektového financování, věnujete se mu už 25 let. Na které typy projektů se zaměřujete?

S naším devítičlenným týmem se zabýváme zejména infrastrukturou, energetikou, dopravou a dalšími oblastmi. Jsme součástí širšího celku specializovaného financování, tedy expertní části banky, která úzce spolupracuje s pobočkovou sítí. Zároveň těžíme z mezinárodního fungování celé skupiny KBC Group.

Projektové financování je u nás nastavené trochu jinak než u konkurence. Pokrýváme region Beneluxu, Českou republiku, Slovensko, Maďarsko a Bulharsko, přičemž v každé z těchto zemí máme vlastní lokální tým. Nejsme tedy postavení na jednom či dvou centrech expertů, ale na kombinaci lokální přítomnosti a mezinárodní spolupráce. Díky tomu sbíráme zkušenosti z různých trhů a spolupracujeme nejen s hráči v Česku, ale napříč celou skupinou.

Do projektového financování výrazně vstupuje dekarbonizace a transformace energetiky. Když porovnáte projekty z počátku vaší kariéry s dneškem, co se změnilo nejvíc?

S dekarbonizací pracujeme už velmi dlouho. Pamatuji si, že krátce po nástupu do banky jsem se podílel na financování výstavby energetického centra v Kladně. V té době šlo o jeden z prvních nezávislých energetických projektů ve východní Evropě. Financování zajišťovalo několik velkých amerických institucí, zapojené bylo i konsorcium českých bank. Tehdy jsem si říkal, že jde o zařízení s životností přes padesát let, a napadlo mě, kde budu, až jednou dojde na jeho vyřazení z provozu.

A ten čas přišel už teď.

Ukazuje to, kam jsme se posunuli. Dříve jsme některé technologie, jako jsou fluidní kotle nebo plynové turbíny, považovali za špičku. Dnes se ale postupně vyřazují nebo upravují podle nových poznatků a požadavků. Vývoj v této oblasti není přímočarý. Od některých řešení se ustupuje, jiná se vracejí do debaty a další se zásadně proměňují. Zpřesňují se také používané postupy a metodiky.

Je to velmi silné téma. My jako banka se v tom snažíme orientovat a podporovat to, co považujeme za rozumné a zároveň v souladu se závazky našich akcionářů i vedení. Máme klimatické cíle banky a ty propojujeme na zkušenosti bankéřů a interní politiky.

Jak se dekarbonizace v praxi prolíná do fungování banky?

Bankovnictví a úvěrování v klimatických otázkách dnes vypadají úplně jinak než před deseti lety. Mnohem větší část práce je věnovaná screeningu, identifikaci a mitigaci rizik i celkovému hodnocení dopadů. Existují interní procesy, scénáře a kontroly, které dříve vůbec nebyly běžné. Každou transakci musíme hodnotit podle daných kritérií.

Myslím si, že to bude součást našeho oboru i do budoucna. Klimatická témata dnes de facto vstupují téměř do všeho, co financujeme. Ať už jde o energetiku, obnovitelné zdroje, distribuci nebo liniové stavby, tyto aspekty v nich hrají důležitou roli.

„Každá transakce vypadá jinak“

Česko bude podle odhadů potřebovat na dosažení klimatických cílů investice kolem 3,5 bilionu korun, soukromé finance by z toho měly pokrýt dva biliony. Co bude v téhle investiční bilanci úkolem bank?

Dekarbonizaci musí někdo zaplatit. Tyto investice v řádu stovek miliard se částečně hradí z veřejných rozpočtů, ale většina projektů klimatické transformace stojí na financování ze soukromého sektoru. Obvykle se pohybujeme někde mezi 10 až 50 procenty vlastního kapitálu, zbytek je potřeba dofinancovat externě. U infrastrukturních a energetických projektů se takto bavíme o stovkách miliard.

Zásadní je i časový horizont. U velkých elektráren jde o 20 let, u bateriových úložišť zhruba o osm až deset let. Čím delší horizont, tím méně dostupného kapitálu, a tím důležitější je role dofinancování.

Kromě samotných úvěrů jde i o další finanční produkty – záruky, akreditivy, financování dodavatelských řetězců. Každý projekt potřebuje finanční strukturu a banky v ní mají klíčové místo. Zároveň jsou ale silně regulované instituce, které pracují s cizími prostředky, takže velmi pečlivě hodnotí riziko a schopnost splácení.

Vidíte v posledních letech nárůst zájmu o dekarbonizační projekty?

Jde to spíše ve vlnách. Možná nejsem úplně ten správný člověk na celkový korporátní pohled, protože vidím hlavně projektovou stránku, ale tam je ten nárůst rozhodně viditelný.

Jak typicky vypadají projekty zaměřené na dekarbonizaci, které dnes banky financují? Je to hlavně energetika?

Dekarbonizace je komplexní téma, sahá od jednodušších opatření až po velké technologické projekty, každá transakce vypadá jinak. Velikostí je to od desítek milionů po miliardy. Nejčastěji jde o projekty spojené s obnovitelnými zdroji, kde dnes hraje velkou roli flexibilita systému. Velkým tématem je také dekarbonizace tepláren a elektráren. Ta probíhá jak u velkých energetických skupin, tak u menších hráčů. Typicky se přechází buď na plyn, spalovny odpadu, nebo na štěpku. To jsou hlavní směry, které vnímám.

Můžete uvést konkrétní příklady projektů, které jste v poslední době financovali?

Řešíme teplárny, ale také například vlakovou dopravu. Jedna z našich skupin se věnuje lokálním distribučním soustavám napojeným na logistické areály nebo komerční prostory. Tam se energetika neřeší na úrovni jednotlivých fotovoltaik nebo baterií, ale jako komplexní systém. V rámci projektu často vzniká samostatná energetická společnost, která celý provoz zastřeší a kombinuje výrobní i flexibilní zdroje. V mnoha případech navíc samotní nájemci nebo uživatelé těchto prostor požadují, aby šlo o nízkoemisní zdroj. Důležité jsou i nemovitosti.

Je financování dekarbonizačních projektů v něčem specifické?

Motivací pro schválení je vždy to, že projekt dává ekonomický smysl a zároveň zapadá do našich interních politik. Pokud si na tohle odpovíme kladně, pak řešíme návratnost a provádíme detailní screening. Rozlišujeme, jestli financujeme konkrétní projektové riziko, nebo zavedenou firmu s historií a její proměnu výroby.

U firmy se díváme hlavně na její výkon v minulosti, kvalitu managementu, cyklus odvětví, zadlužení a celkové výsledky. U projektů, kde tato historie není, typicky solární elektrárny nebo bateriová úložiště, je situace jiná. Cash flow vzniká až z budoucí produkce, takže se pracuje s merchant riskem a s predikcemi. Financování je pak přirozeně konzervativnější, protože stojí na odhadech. Proto se často nastavují přísné podmínky financování.

„Rozhodující je, kdo ponese náklady a rizika“

Kde vidíte největší ekonomické příležitosti v přechodu na nízkoemisní ekonomiku?

V rámci bankovnictví je to potenciál pro nové obchodní příležitosti. Pro firmy je to samozřejmě šance na větší soběstačnost a nezávislost na komoditách z rizikových oblastí. Současně vzniká množství nových technologií, služeb i celých segmentů trhu. Technologie se navíc budou dál rychle vyvíjet. Firmy díky tomu získají také cenné úspory.

Financujete i zcela nové technologie?

Banky jako regulované instituce většinou přímo ne. Pokud ano, tak obvykle prostřednictvím už existující firmy, která má silné zázemí, velké objemy prodejů a výzkum a vývoj je součástí její běžné činnosti. V takovém případě se financování posuzuje na korporátní riziko.

Projektově se nové technologie financují spíš výjimečně, protože s sebou nesou vyšší míru nejistoty, ať už jde o implementaci, náklady, zpoždění, provoz nebo celý životní cyklus technologie. Postupně se ale nové technologie do fáze standardního bankovního financování dostávají a banky je běžně financují. Je to přirozený vývoj.

Co dnes brzdí investice firem do dekarbonizace?

V realitě vzniká určitý rozpor mezi společenskou objednávkou a možnostmi jednotlivých firem. Je jednoduché říct, že společnost chce dekarbonizaci, ale složitější je nést konkrétní náklady a rizika. Pokud společnost stanoví cíle v oblasti emisí nebo dekarbonizace, musí zároveň vytvořit podmínky, aby jich bylo možné dosáhnout, nebo si přiznat, že to za daných okolností nepůjde. Obě varianty jsou legitimní, ale mají odlišné důsledky.

Z mého pohledu je klíčové, aby k cílům existoval odpovídající rámec podpory a předvídatelnosti. Bez toho se investice realizují obtížně. Obecně platí, že energie budou v ekonomice hrát čím dál větší roli. Pokud se budou vyrábět efektivněji a šetrněji, může to vést k nižší celkové spotřebě a tím k lepší ekonomice provozu.

Která systémová opatření mohou pomoct?

Důležité je rozšíření obchodních modelů, které motivují investory tam, kde by jinak zájem nebyl. Řada zemí například zavádí různá schémata, která pomáhají stabilizovat cash flow těchto projektů. Může jít o aukční systémy, kapacitní mechanismy nebo podobné nástroje. Principem je, že zadavatel na základě soutěže v daném čase a místě získá nejvýhodnější řešení. Podle nastavení systému pak trh reaguje nejen na cenu, ale i na další podmínky, například dodací lhůty technologií, dostupnost zařízení nebo celkovou ekonomickou stabilitu.