Britská farmářka Roisin Taylor v rozhovoru pro Ekonews popisuje, jak se v květinářském byznysu používají pesticidy a proč by měli na jejich omezování tlačit i obchodníci. „Bohužel chybí transparentnost. Štve mě, jak celý průmysl drží ty informace pod pokličkou,“ říká.
Britská farmářka, floristka, aktivistka a výzkumnice Roisin Taylor pěstuje květiny bez pesticidů a v ekologickém režimu. Ve Velké Británii šíří osvětu o původu květin, zakázaných pesticidech, které se v řezaných květinách vyskytují, a jejich zdravotním dopadu na květinářky. Chtěla by, aby řetězce zpřísnily svou chemickou politiku ve vztahu k řezaným květinám a lidé se naučili kupovat květiny z lokálních organických farem.
„Sama se snažím řetězce přesvědčovat, že by to měly brát vážně. A pracuji na zprávě, která by jim mohla posloužit jako návod. Ale nedělám si iluze – jsou součástí problému, protože tlačí na cenu,“ říká v rozhovoru s Ekonews.
„Nejde o pár excesů“
Ve Velké Británii je spotřeba bio potravin docela vysoká. U řezaných květin to platí též?
Ano, „organic“ (ekvivalent českého označení bio, pozn. aut.) je tu vnímáno jako dobrá značka. Každý chápe, že to znamená „bez chemikálií“. Že jde v rámci nákupu o lepší volbu. Zajímavé je, že v posledních pěti letech nejvíc trenduje regenerativní zemědělství, které s tím ekologickým soupeří. Někteří spotřebitelé si totiž myslí, že je zcela bez použití chemikálií, ale tak to není. Řekla bych, že je tak trochu záležitostí Gen Z, která regenerativní zemědělství považuje za víc „sexy“.
Co se týče květin, v posledních letech probíhá docela změna. Spotřebitelé si začínají klást otázku, jak se květiny pěstují. Podle studie Fairtrade Foundation 96 procent lidi v Británii donedávna nevědělo, že většina květin na trhu pochází z východní Afriky. V Anglii máme historii pěstování květin, ale když se v osmdesátých letech stalo hegemonem Nizozemsko, tak naše pěstitelství zkolabovalo. Jen čtrnáct procent květin pochází z tuzemské produkce.
Posledních deset let ale narůstá počet lokálních pěstitelů sezonních květin, kterým se daří lidem problematiku přibližovat. Má to také vliv na přemýšlení lidí o kytkách ze supermarketu. U kytic v řetězcích často ani není označení původu.
Skleníků máte asi spíše pomálu?
Máme pár lokalit, hrabství Lincolnshire, jižní Skotsko a jižní Anglie. Jde především o cibuloviny. Jsme globálními lídry v pěstování narcisů. Pěstujeme také chryzantémy, tulipány a stračky, ale většinou na polích. Hodně naší skleníkové infrastruktury už dosloužilo a farmáři si nemohou dovolit ji opravit.
A jak si vedou proslulé anglické růže?
Ano, to je trochu ironie, protože „anglická růže“ je pojem. Podmínky pro pěstování se nicméně horší. Máme tu růže od šlechtitele Davida Austina, které jsou velmi speciální a jichž hodně prodáváme na zahradnickém trhu. Ale ty řezané tolik ne, 40 až 60 procent růží v supermarketech pochází z Keni.
Zmínila jste změnu vnímání řezaných květin. Pohání ji zájem o původ, chemická zátěž, případně slyší spotřebitelé na zdravotní rizika pro květinářky?
Vidím spíše změnu nakupování podle sezonnosti. Zapadá to totiž do aktuální širší debaty o potravinové soběstačnosti, kterou vedeme v kontextu globální krize. Jsme přece jen ostrov a v zimě dovážíme v podstatě všechny potraviny. Co se týče chemikálii, lidé ještě nejsou v tomto ohledu takoví „nerdi“. Alespoň média se o to hodně zajímají, právě kvůli dopadům na zdraví floristek. Pro ně samotné jsou ale zdravotní problémy velké tabu. Kdykoli to před floristkami zmíním, protože zde jde primárně o ženy, střetávám se s velkou frustrací. Navíc samy nemají velké povědomí o ochranných pracovních prostředcích, které by měly používat.
Podílela jste se na výzkumu detekování reziduí pesticidů v řezaných květinách. Jaká je sladěnost chemické politiky u květin v Evropské unii a Velké Británii? Změnilo se to po Brexitu?
Ano, skvělá otázka, protože to je problém. Když jsme odešli z Unie, tak dokonce panoval optimismus, že z pohledu chemické politiky bychom mohli být ještě ambicióznější. Brexit bezpochyby změnil náš zemědělský systém, protože jsme vše přehodnotili, co se environmentálního přístupu na farmách týče a také v kontextu toho, jak se nakládá s veřejnými penězi z daní občanů. Zda jdou farmářům, kteří jsou šetrnější k životnímu prostředí. A to se podařilo. Ten příběh s chemií naopak nevyšel.
Poté, co jsme opustili evropský rámec REACH (registrace, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, pozn. aut.), tak jsme naopak začali na trh přijímat chemikálie, které jsou v EU zakázané. Zatímco vy jste od Brexitu zakázali stovky chemikálií, my jsme udělali pravý opak. Zkraje roku ale vláda oznámila, že se v tomto chce s EU opět sladit. Ale nějaké individuální výjimky budou, je tu silná chemická lobby.
Většina květin v Evropě přichází z holandské burzy Royal Flora Holland. Sledujete jejich snahu, že v roce 2030 mají být všichni prodejci certifikovaní?
Když jsem se začala v rámci stipendia setkávat s farmáři, řešila jsem s nimi i jejich certifikace. Asi před dvěma lety panovaly velké obavy, že s větší standardizací „Floriculture Sustainability Initiative“ na burze skončí hodně malých pěstitelů, kteří už jsou ohrožení i bez toho, protože hospodaří na malých výměrách. A nedaří se jim třeba kvůli vývoji globálních událostí. Shodou okolností jsem se těmi standardy poslední týdny docela zabývala. Bohužel se od sebe velmi liší. Jiné jsou certifikáty v Jižní Americe, jiné v Evropě či v Keni. A burza je všechny akceptuje, přestože každý z nich má specifický seznam chemikálií, které zakazuje.
Navíc máme data o tom, že i na certifikovaných stoncích se pořád nacházejí rezidua zakázaných pesticidů. A zkraje letošního roku vyšlo najevo, že je pořád používají i pěstitelé v Nizozemsku. Pokud máte nějaký certifikát, burza vás testuje jen nahodile. Bohužel chybí transparentnost. Neříkají, jak často testují a co s těmi daty dělají. A jaké důsledky vyvozují třeba z opakovaného porušení. Štve mě, jak celý průmysl drží ty informace pod pokličkou. A my z dat víme, že navzdory tvrzení burzy nejde o pár excesů.
Snažila jste se o tom s burzou a pěstiteli komunikovat?
Květinový byznys je dost podezíravý, pěstitelé jsou v defenzivě. V Nizozemsku i v Keni jsem se na farmy dostala jen díky kontaktům. A chci říci, že když tam už proniknete, tak to nejsou žádní zlí lidé ve sklenících, kteří přemýšlejí nad tím, jak otrávit květinářky. Je na ně vyvíjen tlak, aby pěstovali stonky, které jsou vizuálně perfektní a upřímně za dost absurdní cenu, na což tlačí i supermarkety. Chce to citlivě našlapovat, vyhrocené diskuse na sítích tomu nepomáhají. Ale problémy jsou tam obecně velké, farmy mají dopad na půdu, vodní zdroje. Dopad na zdraví floristek je také závažný. Má to vliv na jejich hormony, vlasy, změny nálad.
„Květinářky ochranu nemají“
Neměly by se tedy floristky chránit zákonem?
V Nizozemsku paradoxně po letošních zjištěních žádají o ochranu inspektoři. Vyšlo totiž najevo, že na farmách jsou zakázané pesticidy. Když tohle státní orgán napíše tamnímu ministerstvu zemědělství, tak to něco znamená. Ale květinářky ochranu nemají. Jsou důkazy, že chemikálie se jim přes kůži dostanou do těla, mají je v moči, krvi. Ony ale dost panikaří, protože nemají na výběr. Musejí dovážet a nechtějí vystrašit klienty.
Mluvila jste o zkušenosti z farem. Zaujalo vás ještě něco konkrétního?
V Keni jsem se před dvěma lety bavila se zhruba čtyřmi farmami. Dostala jsem se do těch certifikovaných Flowers & Ornamentals Sustainability Standard (FOSS), který vydává Kenya Flower Council. Čili to byly farmy na nejvyšší úrovni. Asi nejvíce mě nadchli v Tambuzi Roses. Čekala jsem, že se akorát naštvu, jak to tam vypadá, a to i z hlediska práv pracovníků. Ale oni patří mezi farmy, které se po kritice přizpůsobily. Utkvělo mi hlavně to, že farmáři plní environmentální požadavky v podstatě převážně na popud velkých řetězců. Ty je mohou dotlačit k pozitivním změnám.
V Česku mělo v jednu chvíli několik řetězců certifikaci Fairtrade, ale poslední dobou jich spíše ubylo…
V Keni jsem se na farmách ptala, proč nemají Fairtrade. Ti, kteří měli přísnější environmentální kritéria, mi říkali, že z pohledu chemikálií jim jejich politika nepřišla zase tak přísná. V Británii to má třeba Lidl. Politiku zaměřenou na pesticidy má i Marks & Spencer. Sama se snažím řetězce přesvědčovat, že by to měly brát vážně. A pracuji na zprávě, která by jim mohla posloužit jako návod. Ale nedělám si iluze – jsou součástí problému, protože tlačí na cenu.
Jako ekologická farmářka jste na vaší farmě Verde Flower v severovýchodní Anglii jistě citlivě vnímala letošní sucha a tropické teploty. Jak dopadla sklizeň?
No těch pět vln veder mě dost vyděsilo. A to jsem měla maximálně 34 stupňů, přičemž jinde v Británii bylo i 42. Zakládám nový pozemek a je těžké na něm v takové situaci začínat. Samozřejmě mám závlahu a sbírám dešťovku. Také jsem přesvědčena, že každá květina má mít své správné místo. Pokud chci nějaký druh, kterému se u mě nedaří, můžu použít podporu komunity. Navzájem se učíme, sdílíme zkušenosti, abychom přežili. Je to samozřejmě dřina, sedm dní v týdnu, ale miluji to. Nic jiného mi nikdy nepřinášelo tolik radosti. A miluji práci s floristy a páry, možnost přinášet jim radost skrze květiny. Někdy pěstuji květiny„na míru“ přímo pro konkrétní svatbu.
Jak čelíte škůdcům, kteří představují větší problém i kvůli klimatické změně?
Osvědčilo se mi například pěstování měsíčku a lichořeřišnice, které přitahují motýly. Proti jejich larvám nic nemám, ale na listech páchají velkou škodu. Pěstuji tyto rostliny hojně, oni se na nich vyřádí a ostatním dají pokoj. Takže je to i o nějaké kreativitě a sdílení znalostí s jinými farmáři.
Obecně tomu pomáhá zdravý ekosystém. Hospodařím na viktoriánské obezděné zahradě, mám hodně trvalek i letniček a opravdu velkou diverzitu, asi 150 druhů květin. Díky tomu mám strašně moc hmyzu, ptáků, na zahradě to hučí a bzučí životem. Štvou mě hraboši, ale ty loví sovy, které tu také mám. Samozřejmě ve skleníku je to úplně jiná situace, dbá se tam na sterilní prostředí. Já jsem na úplně opačném břehu.
Máme tu podzim, čeká vás období odpočinku. Čím se v tomto čase zabýváte?
To je pravda, ale znamená to také, že si na svoje živobytí musím většinu vydělat za půl roku, během hlavní sezony. Na podzim a v zimě budu dál pracovat na výzkumu pesticidů, poskytovat konzultační služby, dělat workshopy. A možná mě čekají i nějaké svatby s vazbami ze sušených květin.
Tento článek vznikl s podporou grantu Journalism Science Alliance.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
