Evropský zemědělský systém dlouhodobě dotuje velkovýrobu potravin a udržuje jejich nízkou cenu. Politika levného jídla nahrazuje sociální politiku. Stinnou stránkou systému je oligarchizace zemědělství, vytěžování krajiny a klesající dostupnost zdravých potravin.
Letošní zpráva Organizace pro výživu a zemědělství OSN (FAO) přinesla několik klíčových zjištění. Mírně klesl počet lidí bezprostředně ohrožených hladem, který však stále ohrožuje 7,8 procenta globální populace, tedy asi 645 milionů obyvatel. Pokrok je velmi křehký a nevyrovnaný a probíhající konflikty na Blízkém Východě, rostoucí ceny komodit, probíhající klimatické změny a očekávané dopady jevu El Niňo zvyšují akutní rizika potravinové nejistoty.
Hlavním tématem letošní zprávy je však něco jiného: vysoká cena a rostoucí nedostupnost zdravých potravin. Energetický příjem se sice zvyšuje, ale výživa a rozmanitosti dostupné stravy stagnují nebo klesají. Nejvíc zdražují zdravé potraviny v Evropě. Viníky jsou politici neschopní lépe nastavit evropské zemědělské dotace.
Čtyři dolary za jídlo
Zpráva FAO zveřejněná v červenci přináší nepříjemné zjištění: cena zdravé stravy v Evropě vzrostla v posledních pěti letech o 36 procent, tedy výrazně více než je světový průměr, který činil 25 procent. Průměrný Evropan platí za jedno zdravé jídlo téměř čtyři dolary – to je o dolar více než před čtyřmi lety. Průmyslově vysoce zpracované potraviny a polotovary přitom za stejnou dobu zdražily výrazně méně.
FAO ve společném rámci se Světovou zdravotnickou organizací definuje zdravou stravu jako jídlo podporující lidské zdraví, růst, vývoj a aktivní životní styl. Ideální „zdravý talíř“ tvoří polovina ovoce a zeleniny, čtvrtina luštěnin a bílkovin a čtvrtina komplexních sacharidů. Tedy strava, která dodává energii, předchází podvýživě i nadváze a zahrnuje pestrou škálu nutričně bohatých potravin zajišťujících dostatečný příjem esenciálních vitamínů a minerálů. A to bez složek negativně dopadajících na zdraví.
Inflace, klima a hlavně dotace
Příčin výrazného zdražování zdravého jídla je více. Část jich spočívá ve změně klimatu a ceně energií. Zdravé potraviny více podléhají neúrodám způsobených extrémním suchem či mrazy, jejich doprava či chlazení jsou dražší kvůli vyšší ceně fosilních zdrojů. Inflace způsobená pandemií Covid-19, válkou na Ukrajině a probíhající krizí na Blízkém východě ovšem zvyšuje ceny napříč potravinovým spektrem.
Rozevírání cenových nůžek mezi zdravou a nezdravou stravou je proto hlavně důsledkem politického rozhodování. Evropské státy posílají zemědělcům ročně asi 55 miliard eur, podle zprávy FAO však dotační systém funguje de facto jako skrytá daň na ovoce, zeleninu a luštěniny. Dotace totiž v nepřiměřené míře směřují především na produkci škrobových plodin, jako jsou obiloviny a masný sektor.
Trvanlivé a vysoce dotované komodity, jako je pšenice či kukuřičný škrob, jsou kvůli tomu odolnější vůči cenovým výkyvům. Právě to činí pracovně náročné pěstování zdravých potravin komparativně nevýhodným. Výsledkem je stav, kdy 1000 kalorií ze zdravého jídla stojí dvakrát tolik než stejné množství energie z jídla nezdravého.
Živočišná výroba dnes pohltí asi 82 procent všech zemědělských dotací. Asi 44 procent celkových financí směřuje do živočišné výroby nepřímo přes dotace na obhospodařovanou plochu, na které se pěstují plodiny určené výhradně ke krmení hospodářských zvířat. Zbývajících 38 procent peněz činí podpora vázaná na zvířata či na související infrastrukturu, jako jsou stáje a další technologie.
Neefektivní jak ekonomicky, tak ekologicky
„Dotování zejména škrobových plodin pro masný sektor neúměrně prodražuje pěstování zeleniny, ovoce a luštěnin. Nedostatek investic do výzkumu, který by snižoval náklady na produkci ovoce a zeleniny, jež bývá náročná na pracovní sílu, má na cenovou dostupnost zdravých potravin v Evropě ještě větší vliv,“ řekl webu Politico David Laborde, spoluautor zprávy a hlavní ředitel FAO pro zemědělsko-potravinářskou ekonomiku.
FAO dodává, že evropský systém není ekonomicky efektivní. Ze 100 gramů bílkovin v krmivu získáme v hovězím mase jen asi čtyři gramy konečného produktu.
A efektivita masné výroby se ukazuje i ve vztahu ke klimatu. Produkce jednoho kilogramu zeleniny způsobí v průměru 0,2 až 0,5 kg ekvivalentu oxidu uhličitého, zatímco v případě živočišné produkce se tyto hodnoty pohybují od šesti do 100 kilogramů v závislosti na druhu zvířete. Zábor půdy, náročnost na krmivo a trávení zvířat zkrátka produkují velmi vysoké emise.
Takže zatímco dotace do výroby masa tvoří přes 80 procent celkového evropského zemědělského rozpočtu, do přímého pěstování ovoce a zeleniny, které by měly tvořit polovinu zdravého talíře, směřují jen jedno až dvě procenta veřejných financí. V Česku se suma odhaduje na 0,7 až 1,5 procenta zemědělských dotací.
Zdravotní zátěž
Nízká cena průmyslově zpracovaných potravin s vysokým obsahem kalorií, cukrů a tuků má v kombinaci s cenově nedostupnou zdravou stravou dalekosáhlé zdravotní důsledky. Téměř všechny evropské země vykazují v dlouhodobém měřítku nárůst míry obezity u dospělých. Přetrvávajícím a dlouhodobě se prohlubujícím problémem je výskyt anémie (chudokrevnosti), zejména u žen ve věku 15 až 49 let.
S nárůstem konzumace vysoce zpracovaných potravin souvisí vyšší výskyt mnoha civilizačních onemocnění – cukrovky, kardiovaskulárních onemocnění či onemocnění trávicí soustavy. Zvyšuje se riziko rakoviny či poruch metabolického systému.
Podle údajů Světové zdravotnické organizace dosahují jen v Evropě ekonomické ztráty spojené s těmito onemocněními – kvůli ztrátě či snížení produktivity na pracovišti, výdajům na léčbu a kvůli předčasným úmrtím či invaliditě – v přepočtu zhruba dvanácti bilionů korun ročně. Samotná předčasná úmrtí způsobená hlavními chronickými chorobami vyjdou ekonomiky Evropská unie přibližně 0,8 procenta HDP. Léčba nemocí spojených s nadváhou a špatnou stravou (včetně léků, hospitalizací a operací) spotřebovává v evropských zemích až šest procent ze zdravotnických rozpočtů. Dodatečné náklady na sociální systémy jsou pak víc než dvojnásobné.
Poválečná logika v dnešním světě
Společná zemědělská politika vznikla v době, kdy Evropa řešila nedostatek potravin. Proto byly dotace zacíleny především na energeticky bohaté plodiny s vysokými výnosy pro produkci mléka a masa. Tehdy to dávalo smysl. Dnes nikoli.
Přechod k jinému modelu zemědělství a potravinářství je ovšem složitý. Zemědělci, kteří po desetiletí pěstují obilí, kukuřici, olejniny a maso či mléko, mají vybudované technologie, odběratelské vztahy, fungující dodavatelské řetězce i jistotu odbytu. Přechod na pěstování ovoce, zeleniny nebo luštěnin pro ně představuje obrovské ekonomické riziko, které současný dotační systém nekompenzuje.
„Máte tu velký dědičný efekt,“ řekl k tomu David Laborde. „Stát sice zdravé potraviny přímo nezdaňuje, ale tím, že dlouhodobě zvýhodňuje jiné sektory, jejich cenu nepřímo zvyšuje,“ vysvětluje.
Opatření, která se situaci snaží korigovat, přitom zůstávají naprosto nedostatečná a obsahují přímé protiklady. Evropská komise nedávno zveřejnila svůj „akční plán bílkovin“, jehož hlavním cílem je snížení závislosti Evropy na dovozu bílkovinných krmiv ze zahraničí. Přímá podpora pěstování bílkovin pro lidskou spotřebu však závazné kvantitativní cíle postrádá.
Na prahu zdražení potravin
Globální rezerva základních potravinových komodit zůstává zatím vysoká, takže potravinová inflace poháněná cenami energií a hnojiv má v budoucnu nejvíce dále přispívat ke zdražování zdravých potravin. Přestože v Česku jsou aktuálně ceny většiny potraviny relativně nízké, globálně se cenové indexy potravin dostávají na nejvyšší úroveň od roku 2022.
Extrémní vedra a sucho v Evropě, hrozba silného jevu El Niño a otřesy v mezinárodním obchodu způsobené válkami na Ukrajině a na Blízkém východě tlačí cenové indexy nahoru. „Srpen přinesl další růst světových cen potravin a varuje, že se na potravinové trhy vrací riziková přirážka: klimatické šoky, geopolitické napětí a narušení obchodní logistiky se sbíhají a zvyšují obavy z nedostatečných dodávek,“ uvedl před několika dny hlavní ekonom FAO Máximo Torero.
Konflikt mezi Spojenými státy a Íránem narušil dodávky průmyslově vyráběných hnojiv pro zemědělství celého světa. Světová banka odhaduje, že průměrné ceny hnojiv za celý rok stoupnou o 30 procent. EU již reagovala pozastavením dovozních cel na hnojiva a přímou podporou zemědělství ve výši 540 milionů eur.
Česká vláda k evropským zdrojům přidala další prostředky a tuzemským zemědělcům posílá 800 milionů korun. Většina této pomoci však zemědělským sektorem pouze „proteče“ k výrobcům zemědělské chemie – největším výrobcem a dominantním prodejcem minerálních a průmyslových hnojiv v Česku je s 50 až 70 procenty trhu koncern Agrofert. A tak podnik pod konečnou kontrolou rodiny premiéra Andreje Babiše inkasuje klíčovou část státní pomoci.
Podpořme ovoce a zeleninu
Zpráva FAO vyzývá evropské vlády k zásadní transformaci zemědělsko-potravinářských systémů. Evropa by měla přejít od plošných dotací k cíleným investicím do dodavatelských řetězců, snížit strukturální náklady na čerstvé potraviny a zajistit, aby zranitelné skupiny obyvatel měly reálný přístup k udržitelné a zdravé stravě.
Kromě vyšších dotací na pěstování ovoce a zeleniny FAO doporučuje, aby evropské země více investovaly do inovací s cílem snížit náklady na manuální práci při pěstování ovoce a zeleniny. Organizace radí také omezit plýtvání potravinami a zvýšit transparentnost cen od prvovýrobce přes zpracovatele až po distributora.
Příprava a probíhající vyjednávání o nové Společné zemědělské politice Evropské unie po roce 2027 – tedy pro rozpočtové období 2028–2034 – se ovšem primárně soustředí na snižování byrokratické zátěže, zjednodušení systému zemědělských dotací a posílení potravinové bezpečnosti. Hlubší ekologické, zdravotní a klimatické aspekty potravinového systému zůstávají upozaděny.
Zelení v evropském parlamentu nicméně prosazují radikální reformu Společné zemědělské politiky s ukončením systému plošných dotací. Místo nich by zemědělci měli dostávat platby za ekosystémové služby, jako jsou ochrana biodiverzity a krajiny či zadržování vody, snižování chemizace a emisí skleníkových plynů. Unie by měla podporovat ekologické zemědělství, omezit financování velkochovů a ukončit dotování agroholdingů ve prospěch menších a středních farmářů.
Politika na talíři
To, co nám nakonec skončí na talíři, není pouze výsledek našeho osobního výběru nebo preferencí, ale hlavně důsledek nastavení státních dotací, pravidel, regulací, veřejných zakázek i investic. To vše totiž ovlivňuje, co se v Evropě a v Česku vyplatí pěstovat a vyrábět, co je k mání v obchodech a veřejných jídelnách, co je cenově dostupné.
A také co je lidem prezentováno jako běžné, zdravé a chutné. Výsledky této potravinové politiky pozorujeme ve svých životech — na cenovce v supermarketu nebo na menu, z něhož si člověk vybírá v restauraci, ale také na osobním zdravotním stavu, na prosperitě venkova a na stavu krajiny.
Státy a trhy tolerují nespravedlivě nastavený zemědělský a potravinářský systém produkující levné jídlo s proměnlivou kvalitou i proto, aby lidem po zaplacení předražených nájmů a hypoték vůbec zbyly nějaké peníze pro přežití. Nic jako levné potraviny ovšem ve skutečnosti neexistuje. Jejich nízká cena v supermarketech je vykoupena drancováním půdy, nízkými mzdami zemědělců, dotacemi pro agrární korporace a oligarchy či negativními dopady na lidské zdraví. Tyto skryté náklady – externality – pak společnost stejně zaplatí jinde. Třeba ve zdravotnictví nebo na daních.
Matěj Pomahač
Matěj působí jako konzultant zemědělských technologií ve společností Agdata. Zároveň je spolupředsedou Zelených.
