Záchrana jedné lokality na Kutnohorsku ukazuje, jak se mění přístup k péči o krajinu. Od jednotlivých projektů se pozornost přesouvá ke komplexní obnově poškozených ekosystémů. Nové evropské nařízení i miliardy z unijních fondů mají Česku pomoci krajinu lépe připravit na dopady změny klimatu.
Opuštěná cihelna Chmeliště se nachází ve středních Čechách mezi Kutnou Horou a Sázavou. Těžba tu skončila na začátku devadesátých let. Oblast měla původně sloužit zemědělství, nikdy k tomu ale nedošlo. Namísto toho tady příroda postupně vytvořila cenné stanoviště pro mnoho živočišných a rostlinných druhů. Vzniklo tu několik menších jezírek s mokřady, které doplňují slunné stráně.
Před patnácti lety se ovšem objevil plán zavézt cihelnu zeminou. Když místní obyvatelé zjistili, že unikátní lokalitě hrozí zánik, obrátili se na Český svaz ochránců přírody (ČSOP).
„Byli jsme ochotní pomoci, ale řídit péči o lokalitu z Prahy nedává smysl. Začali jsme se proto poptávat po okolí a narazili na šikovný kutnohorský pozemkový spolek Denemark, který už na záchraně místa pracoval. Spojili jsme síly,“ popisuje Jan Moravec z ČSOP.
V roce 2010 se tak díky veřejné sbírce Místo pro přírodu podařilo vykoupit cennější polovinu jámy o rozloze 3,7 hektaru. Celkově zde žilo přes 25 druhů vážek, z nichž šest figurovalo na Červeném seznamu ohrožených druhů. Ochránci v lokalitě pozorovali i vzácné obojživelníky a plazy. V okolí navíc hnízdí moták pochop a roste tu masožravá bublinatka. „Byla to taková oáza přírody,“ dodává Moravec.
Příroda potřebuje pilu i bagr
Změna rekultivačního plánu trvala třináct let. Na oblast se totiž vztahuje báňský zákon, takže podmínky jsou přísnější než jinde. Uchránit cihelnu před zavezením byl ale jen první krok. Jak se brzy ukázalo, cenné tůně a otevřené plochy by bez pravidelného vyřezávání náletových olší a vrb rychle zanikly.
Péče o takovou lokalitu vyžaduje citlivé kompromisy. Zatímco náletové dřeviny ohrožovaly obojživelníky, zároveň vytvořily ideální podmínky pro houby. Těch zde ochránci napočítali kolem 150 druhů, z nichž je jedenáct ohrožených.
„Snažíme se vytvořit určitou mozaiku – tady odstraníme část porostu a vybudujeme nové tůně, jinde necháme les postupně růst a později se to zase otočí,“ vysvětluje Moravec. Tento dynamický a promyšlený přístup umožňuje podle něj zachovat pestrou biodiverzitu na jednom místě.
Aby podobně rozsáhlé zásahy vůbec mohly proběhnout, jsou klíčové finance. V roce 2023 získal projekt na obnovu Chmeliště zhruba sto tisíc korun z evropského nástroje NextGenerationEU. Ten prostřednictvím Národního plánu obnovy podporoval opatření, která mají pomoci krajině lépe čelit změně klimatu a suchu.
Práce na Chmelišti ale pro ochránce nekončí. „Je potřeba do toho zhruba jednou za pět let zasáhnout, a to jak pilou, tak bagrem, abychom udrželi mozaiku otevřených vodních ploch a obnažené půdy, respektive jílovitých a písčito-jílovitých plošek,“ dodává Moravec.
Základem jsou výkupy půdy
Že se vzácným druhům daří v bývalé těžební jámě, není podle Moravce náhoda. „Naše krajina je dnes silně homogenizovaná a intenzivně využívaná. Paradoxně jsou to právě antropogenně vzniklé a opuštěné plochy, jako jsou staré lomy, pískovny nebo odvaly, které často představují to nejbohatší, co v ní máme,“ říká.
Český svaz ochránců přírody se podobným projektům věnuje systematicky po celé republice. Vykupuje ohrožené pozemky, obnovuje zaniklé mokřady a vrací vodu zpět do přírody. Kromě záchrany konkrétních ohrožených druhů se však zaměřuje i na komplexnější problémy.
Patří mezi ně velké projekty na zadržování vody v krajině, jako je rušení starých meliorací a odvodňovacích kanálů, které v minulosti půdu vysušovaly. Ukázkovým příkladem takového zásahu jsou Sedmihorské mokřady v Českém ráji. Ochráncům se tam podařilo obnovit vodní režim mimo jiné přerušením starých melioračních systémů a vytvořením soustavy různě velkých tůní. Dnes tam žije přes 120 druhů ptáků, včetně slavíka modráčka či jeřába popelavého. Na tento projekt putovalo z Operačního programu Životní prostředí přes 2,8 milionu korun.
O vykoupená a obnovená místa se pak povětšinou starají místní spolky, které lokalitu znají nejlépe. Vedle dobrovolnické práce a finanční podpory od veřejnosti využívají řadu dalších zdrojů od evropských operačních programů přes program LIFE až po přeshraniční projekty Interreg.
Kromě péče o krajinu se ochránci věnují i vzdělávání a osvětě. Příkladem je rozsáhlý projekt Naše mokřady, který podpořil Národní plán obnovy částkou 3,3 milionu korun. „Snažíme se lidi dostat do přírody a ukázat jim, co mají kolem sebe. Když to totiž budou znát a budou tomu rozumět, bude pro ně příroda zajímavá a budou ji chtít chránit,“ upozorňuje.
Základem pro všechny tyto činnosti zůstávají výkupy půdy. Peníze na ně ČSOP sbírá ve veřejné sbírce Místo pro přírodu, do níž mohou lidé přispět libovolnou částkou nebo třeba koupí darovacího certifikátu. „Pokud je vlastníkem někdo, kdo má přírodu rád a pozemek vlastní primárně kvůli tomu, aby ji chránil, dokáže o něj pečovat nejlépe ze všech,“ myslí si Moravec.
Podhoubí pro větší projekty
Záchrana podobných lokalit ukazuje, jak se za třicet let proměnily environmentální priority. Zatímco po roce 1989 bylo potřeba především napravovat škody z minulosti, postupně se pozornost rozšířila i na ochranu přírodních stanovišť, obnovu vodních toků a mokřadů či systematickou ochranu biodiverzity. Výrazný impuls v tomto směru přinesl vstup do Evropské unie.
Česko přitom podle místopředsedy ČSOP Karla Kříže vstupovalo do Unie s poměrně moderním systémem ochrany přírody. „Z hlediska legislativy měla Česká republika v době vstupu nadčasově koncipovaný zákon o ochraně přírody a krajiny,“ uvádí. Evropské právo pak přineslo především soustavu chráněných území Natura 2000.
Výrazně se ale změnil rozsah dostupného financování. Postupně vznikly programy, díky nimž bylo možné ve velkém měřítku financovat větší projekty. „Zásadní je Operační program Životní prostředí, díky kterému se podařila řada důležitých projektů, jako jsou revitalizace toků, tvorba mokřadů, podpora ohrožených druhů nebo výsadba a ošetřování zeleně v obcích i v krajině,“ vyjmenovává.
Jen v letech 2021 až 2027 má Operační program Životní prostředí z fondů EU k dispozici zhruba 61 miliard korun. Z toho 10,2 miliardy směřují na adaptaci na změnu klimatu a prevenci rizik, 14,1 miliardy na vodovody a kanalizace a 10,6 miliardy na ochranu přírody, biodiverzity a snižování znečištění.
Od konzervování k plošné obnově
Větší důraz na návrat přirozených funkcí krajiny má přinést nové evropské nařízení o obnově přírody. Členským státům určuje závazné cíle pro revitalizaci poškozených ekosystémů od mokřadů a řek přes zemědělskou a lesní půdu až po městskou zeleň.
Nařízení stanovuje cíl zavést do roku 2030 opatření na obnovu přírody alespoň na pětině pevninského i mořského území Unie. Počítá rovněž s obnovou nejméně 25 tisíc kilometrů řek do volně tekoucího stavu, mimo jiné odstraňováním zastaralých umělých bariér.
Česko aktuálně připravuje Národní plán obnovy přírody. K prvnímu návrhu se scházejí připomínky, finální verzi musí stát odevzdat Evropské komisi příští rok v září.
„Plán má propojit ochranu biodiverzity s adaptací na změnu klimatu, vodní politikou, zemědělstvím a lesnictvím. Evropská legislativa výslovně požaduje zohlednit potenciál, který obnova přírody nabízí pro zmírnění dopadů klimatické změny a předcházení přírodním katastrofám,“ dodává mluvčí ministerstva životního prostředí Jana Schillerová.
Vodu musíme řešit
Větší měřítko ochrany považuje za klíčové i ministerstvo životního prostředí. Vláda v září schválila aktualizovaný plán adaptace na změnu klimatu, který počítá s obnovou mokřadů a tůní, návratem vody do říčních niv nebo odstraňováním starých odvodňovacích systémů.
Vodu jako klíčovou otázku bezpečnosti vnímá celá Evropská unie. Její strategie pro vodohospodářskou odolnost z loňska klade důraz na obnovu vodního cyklu, lepší zadržování vody v krajině, efektivnější využívání zdrojů a důkladnější přípravu na extrémy, ať už jde o povodně, nebo naopak sucho. EU chce do roku 2030 zvýšit efektivitu využívání vody alespoň o deset procent.
„Z pohledu adaptace na změnu klimatu není hlavním úkolem pouze zavádět další jednotlivá opatření, ale především zvýšit jejich rozsah, vzájemnou provázanost a účinnost v celých povodích a krajině,“ tvrdí mluvčí resortu.
Hlavní problém podle Schillerové tkví v tom, že se projekty nedaří realizovat v potřebném rozsahu, tempu a s dostatečnou vzájemnou provázaností. V praxi totiž narážejí na složité majetkoprávní vztahy, zdlouhavou byrokracii, nedostatek financí a často chybějící motivaci vlastníků půdy.
„Je potřeba kombinovat opatření v celé ploše povodí – zvyšovat schopnost zemědělských a lesních půd vsakovat a zadržovat vodu, obnovovat mokřady, nivy a přirozenější charakter vodních toků, omezovat negativní dopady nevhodného odvodnění, obnovovat krajinné prvky a vegetaci a v zastavěném území více hospodařit se srážkovou vodou přímo v místě, kde spadne,“ vypočítává.
Podobně se na problém dívá hydrolog Tomáš Hrdinka z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka. Opatření rozprostřená na velkých plochách zemědělské a lesní půdy podle něj mohou významně pomoci krajině lépe zvládat sucho i přívalové srážky. Sama o sobě ale nevyřeší zásobování lidí a průmyslu vodou.
„Člověk potřebuje vodu na rozdíl od krajiny ve velkém množství najednou, a to nárazově během ranní a večerní špičky. Tedy obrazně řečeno, z dobře fungujícího rašeliniště se člověk nenapije,“ zdůrazňuje.
Přírodě blízká opatření proto podle něj musí doplňovat technická infrastruktura. Patřit k ní mohou nové středně velké vodní nádrže nebo propojování vodárenských soustav, které umožní převádět vodu tam, kde právě chybí. Důležitou součástí adaptace bude posilování spolehlivých veřejných vodovodů, zejména v menších obcích závislých na místních zdrojích vody.
,Skutek utek‘
Podle místopředsedy ČSOP Karla Kříže stát stále příliš spoléhá na velká technická řešení, zatímco opatření přímo v krajině se nedělá dostatek. „Víme, jak to dělat, jsou plné zprávy toho, jak je potřeba revitalizovat toky, rušit odvodnění, zabraňovat erozi, ale ,skutek utek‘,“ říká.
Například revitalizace vodních toků se podle Kříže za poslední roky počítají na desítky kilometrů, zatímco potřeba je podle něj ve stovkách až tisících kilometrů. Za zásadní považuje hlavně zadržování vody přímo na polích, loukách a v lesích.
Problém není jen v nedostatku projektů, ale také v tom, jak stát nastavuje podmínky pro hospodaření v krajině. „Bohužel proti ochraně přírody jdou například některé typy zemědělských dotací. Masivně se podporují intenzivní způsoby hospodaření, místo aby zemědělci dostávali platby za řádnou péči o krajinu,“ upozorňuje.
Nejde přitom pouze o ochranu jednotlivých druhů. Jestliže se nezmění způsob, jakým s krajinou hospodaříme, mohou být důsledky stále citelnější i pro lidi a ekonomiku.
„Pokud nezačneme s naší přírodou a krajinou obecně něco dělat a budeme pokračovat v současném způsobu hospodaření, bude nás to dost bolet. A to i finančně. Letošní léto to jasně ukázalo. Trend je jasný. Svět kolem nás se mění, krajina celkově vysychá a ubývají z ní druhy, což neohrožuje jen jednotlivé ekosystémy, ale také nás,“ varuje Kříž.
Karolína Chlumecká
Karolína studuje žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Z témat se věnuje mimo jiné udržitelné módě či komunitní energetice.
