Před pár dny zazněl na jednání Evropského parlamentu zvláštní názor: Automobilový průmysl má velký problém, protože se nedaří prodávat auta na benzin a naftu. A politici by s tím měli něco udělat.
V situaci, kdy se svět vyrovnává s dalším výrazným růstem cen ropy způsobeným krizí v Hormuzském průlivu, je překvapivé slyšet výzvu k podpoře poptávky po výrobcích vyráběných právě z této suroviny. Dobře to ale ukazuje, jak rozdílné názory se dnes na politických kolbištích střetávají.
I v tomto kontextu je třeba posuzovat dohodu o změně pravidel pro emise oxidu uhličitého z osobních aut a lehkých užitkových vozidel, kterou ve středu schválil výbor ENVI Evropského parlamentu. Už samotné nalezení většinové shody je nepochybně politickým úspěchem. Evropský parlament byl totiž rozdělen do tří táborů.
Patrioti a další zastánci zásadních změn chtěli výrazně přepsat pravidla, která měla Evropu postupně nasměrovat k elektromobilitě. Na opačné straně stáli ti, kteří chtěli dnešní poměrně přísná pravidla co nejvíce zachovat. Mezi těmito postoji byla naše skupina Evropské lidové strany. Velká část jejích členů chtěla pravidla citelně zmírnit, ale zdaleka ne tolik jako Patrioti.
Dohoda dobrá i špatná
V takto rozděleném parlamentu je velmi obtížné vytvořit nadpoloviční většinu. Vyjednávačům lidovců, liberálů a socialistů se to nakonec díky mnoha ústupkům a kompromisům při celonočním jednání podařilo.
Problematičtější je však obsah dojednaného kompromisu. Nejde o to, že by jeho součásti byly problematické. Naopak, velká část z nich je opodstatněná. Problém tkví ale v množství změn a jejich celkovém součtu. I stará přísloví koneckonců připomínají, že všeho moc škodí.
Dohoda vedle Komisí navrhovaného zvýhodnění zelené oceli zahrnuje nejen širší zvýhodnění aut poháněných některými alternativními palivy, která jsou někdy v rozporu s realitou označována za bezemisní, ale také řadu bonusů pro různé kategorie vozidel. Zvýhodnění zelené oceli spolu s možností využití alternativních paliv přitom Komisi v jejím návrhu posloužilo k tomu, aby návrh byl z hlediska emisí CO₂ neutrální – ačkoliv více formálně než fakticky. Parlamentem navržená úprava pravidel se však ani nesnaží předstírat, že prostor otevřený spalovacím motorům na fosilní paliva (a tedy vedoucí k potenciálně vysokým emisím) bude vyvážen jinými opatřeními tak, aby celkový dopad na klima zůstal neutrální.
Při bližším pohledu vidíme, že kompromis otevírá různými cestami prostor pro opravdu podstatné navýšení emisí skleníkových plynů. V době, kdy se stále více potýkáme s důsledky globálního oteplování, to není dobrá zpráva. Nadto to zvedne poptávku po ropných produktech. Evropská unie přitom v roce 2025 dovezla každý den fosilní paliva v průměru za více než miliardu eur.
Peněz na investice není nazbyt
Řada poslanců zřejmě považuje tento problém za méně důležitý než snahu takzvaně pomoci průmyslu. Jenže i tato logika je sporná. Je pravda, že dohoda automobilkám poskytuje větší flexibilitu při přechodu od výroby aut, v níž ještě před několika lety jednoznačně dominovaly spalovací motory, k energeticky efektivním, potenciálně čistým a klimaticky příznivým elektromobilům. Znevýhodňuje však ty, kteří do toho přechodu více investovali a již nyní jsou připraveni vyrábět vyšší podíly bateriových aut.
Změna pravidel navíc vytváří značnou investiční nejistotu. Pokud se otevírá prostor pro zachování relativně velkého podílu spalovacích aut, byť částečně poháněných například alternativními palivy, musí automobilky zvažovat, do kterých technologií budou investovat. A to nemusí být snadné.
Děje se to v situaci, kdy je ziskovost automobilek pod silným tlakem rostoucí konkurence i nižších marží u elektromobilů. Peněz na investice není nazbyt. Jejich rozdělování mezi bateriovou elektromobilitu a spalovací motory proto může pro řadu výrobců znamenat vážný problém vedoucí až ke ztrátě konkurenceschopnosti v technologii, která bude za pár let trhu dominovat.
Spor už je možná rozhodnutý
Možná nejdůležitější ale je, že tento obtížně vyjednaný výsledek bude v praxi zřejmě mnohem méně významný, než se dnes zdá. Poslední měsíce potvrzují velmi rychlý růst elektromobility. Přispívá k němu řada faktorů, včetně zdražení benzinu a nafty v souvislosti s krizí v Hormuzském průlivu, které je jen další epizodou v dlouhé řadě výkyvů cen ropy. Auto na paliva, jejichž cena opakovaně výrazně vzrostla, tak dnes lze jen těžko považovat za spolehlivou cestu k levné mobilitě.
Dalším důležitým faktorem je výrazné rozšíření nabídky elektromobilů. Ta dnes pokrývá prakticky všechny segmenty i způsoby využití osobních aut a postupně bude zásadním přínosem i pro oblast lehkých užitkových vozidel. S rostoucí konkurencí a rozvojem technologií navíc výrazně klesají ceny a zároveň roste užitná hodnota.
Je proto pravděpodobné, ne-li téměř jisté, že spor o to, zda budoucnost osobní dopravy a lehkých užitkových vozidel patří bateriové elektromobilitě, je už rozhodnutý. A to bez ohledu na přijímanou legislativu, která trochu připomíná vaření dortu pejskem a kočičkou.
Přesto mrzí, že pravděpodobný výsledek politického kompromisu není příkladem nejlepší legislativy. Konečná podoba přitom ještě závisí na potvrzení mandátu Evropského parlamentu plénem (pokud bude požadováno) a následné na shodě s Radou v trialogu.
Odpovědnost za tento výsledek nesou politici (včetně autora) a jejich představa o tom, jak uspět na politickém hřišti stále více ovládaném populismem a stále méně respektujícím fakta a vědecké poznání. Zásadní roli sehrál také nešťastný a místy agresivní přístup lobbistů automobilového průmyslu i všudypřítomný zájem fosilního průmyslu prodloužit své místo na výsluní. Automobilky zavalily politiky požadavky, které jim měly údajně usnadnit transformaci. Tyto požadavky přitom byly často odlišné, ne-li protichůdné. A je dost sporné, zda viditelně sníží potíže autoprůmyslu, z nichž většina leží zcela mimo oblast klimatické politiky.
Důsledky chybných rozhodnutí
Pod tímto tlakem a za přispění konzervatismu, který je v politických kruzích stále více přítomen, se řada politiků pustila do chrabrého boje za záchranu spalovacích motorů. Ten se postupně stále více přikláněl k politickým sloganům a ztrácel jasný a racionální směr, ačkoliv určité změny legislativy racionální jsou.
Nemohu se navíc zbavit dojmu, že i někteří zástupci automobilek, jejichž tlak stál u počátku změn, jsou z výsledku rozpačití. A to nemluvím o vráskách, které nově vytvořený prostor přidělá finančním ředitelům.
Přesto si myslím, že evropské automobilky nečekají tak těžké dny, jak by se na první pohled mohlo zdát. Mnoho problémů, které dnes řeší, pramení z jejich dřívějších nešťastných, nebo přímo chybných rozhodnutí, a nikoliv z probíhající technologické transformace.
Ani velmi vysoké výrobní náklady v některých závodech a zemích, ani deglobalizace nejsou důsledkem klimatické politiky EU. Naproti tomu kvalitní inženýrství, na kterém evropský automobilový průmysl po desetiletí stavěl, nadále ponese ovoce. V řadě segmentů již evropské značky nabízejí kvalitní a konkurenceschopné modely bateriových elektromobilů za dobré ceny. Možná je to zatím na úkor jejich ziskovosti. Cesta k jejímu zvýšení však v silné globální konkurenci vede přes efektivnější fungování, lepší řízení nákladů a proměnu samotné výroby, nikoliv přes útoky na klimatickou politiku.
Nepochybuji o tom, že evropské automobilky dokážou v tomto úsilí uspět a své místo na slunci obhájit. Jejich budoucnost však vidím spíše v kvalitních elektromobilech a efektivnější výrobě než v politickém boji za prodlužování života spalovacích motorů.
Luděk Niedermayer
Luděk Niedermayer je europoslancem za TOP 09, dříve působil jako viceguvernér České národní banky. Zároveň se hodně věnuje ekologii a otázkám s ní spojeným, a to i v osobním životě.
