Jsme přímými svědky procesu, kdy život na Zemi s nebývalou rychlostí ztrácí svoji pestrost – navždy mizí různé druhy rostlin, živočichů i hub. Tempo vymírání je přitom o jeden až dva řády rychlejší než v posledních deseti milionech let. Na vině je několik faktorů od ubývání biotopů v důsledku intenzivního zemědělství přes nadměrný lov především ryb, znečištění pesticidy až po klimatickou změnu.
Biodiverzita (neboli biologická rozmanitost) označuje pestrost živého světa – tedy všechny živočichy, rostliny, houby a mikroorganismy, kteří společně žijí na nějakém místě a jsou navzájem propojeni nejrůznějšími vztahy – každý z nich přitom podporuje rovnováhu celého systému a pokračování života v něm. V nejširším smyslu slova označuje biodiverzita pestrost živého světa na Zemi, stejně tak je ale možné ji zkoumat v určitém regionu (třeba na Šumavě) nebo v ještě menším měřítku (například v rybníčku u lesa).
Biotop označuje prostředí, které k životu potřebuje určitý konkrétní druh (například biotopem konipasa horského jsou rychle plynoucí vodní toky). Tento pojem se rovněž používá pro charakteristický typ vegetace: příkladem mohou být třeba říční rákosiny nebo horské trojštětové louky.
Všechny živé organismy jsou závislé na prostředí, kde žijí, a zároveň jej spoluutvářejí – proto když uvažujeme o biodiverzitě, je třeba dívat se na celek, ne pouze izolovaně na jednotlivé druhy. Ty totiž nemohou přežít bez vhodných podmínek neživé přírody a jemného přediva vztahů s jinými druhy. Jestliže zanikne biotop, velká část druhů přijde o místo, které potřebuje ke svému životu. Ztráta jednoho či několika druhů ještě nemusí být pro biotop katastrofou, nicméně často znamená jeho významnou proměnu či ohrožení, a to zejména pokud jde o druh z hlediska biotopu klíčový, jakou jsou třeba mangrovníky v mangrovových pobřežních lesích. V našich podmínkách může být příkladem buk lesní, který je zásadním druhem pro biotop bučin (velká část těchto biotopů byla u nás v 19. a 20. století nahrazena smrkovými monokulturami).
Jaké je tempo ubývání biodiverzity
Biodiverzity na Zemi v současné době rychle ubývá. Nejde však jen o vymírání jednotlivých druhů (vyhynul například pták dronte mauricijský, známý též jako dodo), snižuje se také celková druhová pestrost v přírodě a dochází ke stírání rozdílů mezi různými místy naší planety. To jsou tři různé aspekty ubývání biodiverzity, které se dějí na mnoha úrovních – od té globální až po rozměry v řádu čtverečních metrů. Ve všech případech jsou nicméně důsledky stejné: živý svět se postupně stává chudším, monotónnějším a často i zranitelnějším vůči náhlým změnám podmínek. Ukázkovým příkladem malé odolnosti druhově chudého prostředí je kůrovcová kalamita, která momentálně v Česku probíhá.
Proces ubývání biodiverzity je dobře pozorovatelný, zejména pak v menším měřítku: například v určitém regionu, v jednom údolí v horách, ve vodách jezera nebo třeba na kousku louky. Nejčastěji vědci prostě druhy spočítají, existují však i sofistikovanější metriky, které sledují například relativní vyrovnanost mezi různými druhy – les, kde je stejně smrků, buků a jedlí (od každého druhu po třetině), potom nemá stejnou biodiverzitu stromů jako ten, kde je 90 procent smrků a po pět procent buků a jedlí.
Čtvrtina savců je ohrožena vyhubením
Zatím bylo na světě objeveno asi 1,5 milionu druhů živočichů, rostlin nebo hub a je pravděpodobné, že několikrát tolik druhů dosud neznáme. Každý rok se také najdou tisíce nových druhů (většinu z toho tvoří hmyz). Různé druhy též odjakživa vznikají a mizí. Vědci však odhadují, že současné tempo vymírání je o jeden nebo dva řády rychlejší, než kolik činil průměr v minulých 10 milionech let. Jinými slovy: druhy dnes mizí deseti-, ba možná stonásobně rychleji. V živočišné říši je v důsledku toho dnes vyhubením více či méně ohrožena zhruba sedmina všech ptáků, čtvrtina savců, pětina plazů, třetina paryb (žraloků a rejnoků) a dvě pětiny obojživelníků.
Mizí především specializovanější nebo náročnější druhy. Krajině více a více dominují přizpůsobiví generalisté, kteří dovedou žít ledaskde. Navíc v ní ubývají specifické skupiny, které přírodní svět z velké části utvářely (a přímo či nepřímo tvořily podmínky pro život mnoha dalších druhů): velké staré stromy nebo velcí savci jako bizoni, vlci, sloni a další.
Na ztrátách biodiverzity se podílí těchto pět hlavních faktorů:
- Ubývání biotopů – především v důsledku intenzivního zemědělství a s ním spojených změn v krajině (například kácení pralesů kvůli novým polím a plantážím).
- Nadměrná exploatace, tedy intenzivní lov savců, ryb a dalších živočichů – mnohé druhy jsou proto dnes v ohrožení.6
- Vysoká míra znečištění daná používáním jedů proti škůdcům a plevelům.
- Šíření nepůvodních druhů – ty konkurují původní fauně a flóře a často ji vytlačí či vyhubí.
- Klimatická změna – nejvíce ohroženy jsou druhy v neobvyklých klimatických podmínkách.
Ubývání biotopů
Na celosvětové úrovni bývá hlavní příčinou ubývání biotopů zabírání půdy ve prospěch polí a plantáží – typickou ukázkou je mizení tropických pralesů kvůli pěstování palmy olejné v Indonésii. Když vědci zkoumali 8688 druhů (převážně obratlovců), které se ocitly na světovém Červeném seznamu IUCN, zjistili, že zemědělství je spojeno s vymíráním u 5407 z nich a těžba dříví u 4049 druhů. Kdyby agrární expanze pokračovala současným tempem, během příštích tří dekád přijde přinejmenším o čtvrtinu svého současného biotopu bezmála 1300 druhů obratlovců.
Nejrapidněji ze všech biotopů přitom mizí často právě ty, které jsou druhově nejpestřejší. Na souši je úbytek nejrychlejší hlavně u stepí, savan a některých typů lesů v tropech, subtropech či v mírném pásmu. Poměrně dobře na tom jsou zatím tundry, pouště nebo severské jehličnaté lesy.
Nadměrná exploatace
Většinou si ji spojujeme s pytlačením slonů či nosorožců nebo s pašováním papoušků a korálů. Problém se ale týká především ryb. Třetina populací komerčně využívaných mořských ryb je přelovená a dalších 60 procent se loví na hranici udržitelnosti.
Vysoká míra znečištění
Toxicitu prostředí zvyšují především různé přípravky používané proti škůdcům a plevelům, jako jsou insekticidy a herbicidy. Ty se v zemědělství používají stále ve velkém množství. Problém se týká například řepky a kukuřice, u nichž zejména při opakovaném pěstování na stejném místě počet škůdců významně narůstá a je regulovatelný jen obtížně. Některé škodlivé látky se v půdě časem rozkládají, jiné v ní však zůstávají navždy. V Česku byly nadlimitní koncentrace pesticidů a jejich reziduí nalezeny ve 40 procent podzemních vod.
Další ohrožení biologické rozmanitosti představují velké dávky dusíku a fosforu, většinou ze zemědělských hnojiv, jež stékají z polí, snižují pestrost života v řekách, jezerech a především vnitřních mořích. Tento proces se označuje jako nepřirozená eutrofizace – dusíkaté látky a fosfáty vedou k přemnožení planktonu a sinic, po jejichž masovém odumření a následném rozkladu stoupne ve vodě množství toxických látek a začne chybět kyslík, což vede k úhynu ryb a vymírání dalších organismů.
Šíření exotických druhů
Vážným problémem se pro biodiverzitu stává také šíření nepůvodních druhů, které v různých částech světa vytlačují domácí faunu a flóru. Již zmíněný populární pták dronte mauricijský vyhynul nejen proto, že jej ve velkém konzumovali námořníci, ale také kvůli potkanům, prasatům a opicím, které jejich lodě přivezly – vyžírali totiž jeho vejce. Některé druhy se šíří v důsledku měnících se přírodních podmínek (například změn klimatu), nicméně zásadní z hlediska šíření exotických druhů je člověk a jeho aktivity (například cestování či doprava zboží po celém světě).
Klimatická změna
Z globálního hlediska sice změny klimatu zatím hlavní příčinou ubývání biodiverzity nejsou, na lokální úrovni ale může leckdy být jejich dopad na konkrétní biotop významný – uvést lze třeba biotopy pramenišť a rašelinišť, které jsou ohrožené vysycháním a nedostatkem srážek. Důležitou roli bude nepochybně hrát další nárůst koncentrací skleníkových plynů v atmosféře – a jak velkých rozměrů změny klimatu v příštích dekádách dosáhnou. Kromě toho však bude (lokálně) záležet také na kombinaci tří dalších faktorů: schopnosti konkrétních druhů se na nové klimatické podmínky adaptovat, přesouvat se jinam a také na tom, jestli mají kam (a kudy) se přesunout. To je u jednotlivých druhů velmi různé.
Patrně nejvíce ohrožená je fauna a flóra izolovaných biotopů v neobvyklých klimatických podmínkách. Dobrým příkladem jsou tropické hory – relativně chladnomilné druhy zde žijí v izolaci, obklopeny podstatně teplejší krajinou. Migrace jinam pro ně nepřichází v úvahu a při přesunu do vyšších poloh přirozeně dříve či později musí narazit na vrcholky hor (nebo na skálu). Podobná omezení platí pro obyvatele izolovaných menších mokřadů v pouštích či polopouštích.
K jak velkým ztrátám biodiverzity vlivem klimatických změn nakonec dojde, dokážeme zatím odhadnout jen přibližně pomocí teoretických modelů. Reakce organismů na tyto změny je totiž složitější: důvodem k migraci často nemusí být přímo nárůst průměrné teploty, nýbrž i další důsledky oteplení, například vlhkost půdy v určitém ročním období. Druhy navíc nemusí na měnící se poměry reagovat lineárně – tedy po nějakou dobu mohou změny tolerovat a zareagovat ve velkém měřítku teprve ve chvíli, kdy toho už nejsou dál schopny.
Biodiverzitu v Česku ovlivňuje hospodaření na polích a v lesích
Ve střední Evropě se přírodní biotopy v zemědělskou půdu či produkční lesy z velké části změnily už před stovkami let. I v člověkem utvářené krajině nicméně po staletí zůstávalo množství míst, které sloužily jako útočiště pro svéráznou faunu a flóru. Hlavní příčinou, proč biodiverzita dnes klesá také ve středoevropských podmínkách, je právě ubývání těchto drobných biotopů v důsledku regulace řek, rozorávání rozptýlené zeleně a květnatých luk, kácení starých stromů s dutinami, vysazování monokulturních plodin na polích a dřevin v lesích či meliorace mokřadů.
Vysoké dávky dusíkatých hnojiv a herbicidů vytlačují kvetoucí okraje polí včetně hmyzu a ptáků, kteří se zde živí – proto u nás polních ptáků rychle ubývá a druhy jako sýček nebo chocholouš, které bývaly v naší venkovské krajině dříve zcela běžné, patří dnes mezi kriticky ohrožené.
V Česku je tedy pro biodiverzitu naprosto klíčová změna způsobu hospodaření v zemědělství a v lesích, která:
- umožní existenci drobných biotopů,
- podpoří pestřejší skladbu plodin a dřevin,
- nebude dále zvyšovat koncentraci dusíku a fosforu nadměrným hnojením a
- nebude zamořovat půdu a vodu jedovatými přípravky proti škůdcům a plevelům.
Oproti jiným částem světa nebudou mít v nejbližších desetiletích na biodiverzitu v Česku zásadní dopad klimatické změny – patrně nejvíce budou oteplováním zasaženy druhy (a biotopy) extrémně studených podmínek, které se nemají kam přesunout: především horská tundra Krkonoš nebo Jeseníků. Jak již bylo uvedeno výše: největší hrozbou pro přírodu u nás jsme my sami – respektive způsob, jak zacházíme s krajinou, kde žijeme. To je v našich podmínkách největší riziko a zároveň příležitost ke změně.
Článek vyšel na webu Fakta o klimatu. Spoluautorem je Vojtěch Kotecký.
Jiří Lněnička
Jirka působí jako analytik v projektu Fakta o klimatu, kde se věnuje především tématům krajina, biodiverzita a dopady klimatické změny. Cílem projektu je shromažďovat data o klimatické změně, zasazovat je do kontextu a podporovat diskuzi vedoucí k transformaci na nízkouhlíkovou společnost.
