Ministři v Bruselu se nestýkají s lidmi nemocnými kvůli věčným chemikáliím, ale s jejich výrobci, uvádí aktivistka

Obhájkyně životního prostředí a demokracie Chloé Mikolajczak spoluzaložila organizaci s názvem The Bridge, která propojuje občany se zákonodárci v Evropské unii. I ve vysokém stupni těhotenství bojuje proti lobby velkých firem stojících za chemickým znečištěním životního prostředí pesticidy a „věčnými chemikáliemi“.

Koncem roku Evropská unie bude rozhodovat o tom, jestli plošně zakáže „věčné chemikálie“. Perfluorované a polyfluorované sloučeniny neboli PFAS získaly svou přezdívku kvůli jejich pevné chemické vazbě mezi vodíkem a fluorem. V přírodě se téměř nerozkládají a v lidském organismu tyto člověkem vytvořené chemikálie mohou působit toxicky, některé z nich jsou proto zakázané. Problém je, že jich existují tisíce a o jejich působení na zdraví člověka se často nic neví.

Většina odborníků proto plošný zákaz podporuje. Na druhé straně však stojí silná lobby chemického průmyslu. „Pro mě je rozhodnutí mít dítě znamením naděje, že svět se může změnit,“ říká v rozhovoru s Ekonews Belgičanka, která chce aktivizovat skrze síť neziskových organizací občany po celé Evropě.

„Zákaz PFAS je děsí“

Kterým kampaním se aktuálně věnujete?

Dění v Bruselu má na všechny občany velký vliv, ale kvůli tomu, jak je Brusel strukturován a jak to média pokrývají, je velmi složité sledovat, co se tady odehrává. Teď se soustředíme na několik témat, včetně obří deregulační vlny, která probíhá. Všechny pojistky ve vztahu ke zdraví občanů se likvidují kvůli alianci konzervativních stran a krajní pravice. Takže se snažíme proti tomu bojovat. A pak řešíme industrializaci a dohodu o čistém průmyslu (Clean Industrial Deal), i když řada opatření ještě nebyla představena. V následujících letech se chceme primárně zaměřovat na téma toxických chemikálií. To zahrnuje pesticidy a plošný zákaz „věčných chemikálií“.

Plošný zákaz PFAS navrhlo před časem několik zemí, třeba Francie a Dánsko. V jaké je fázi?

Teď je to v rukou Evropské agentury pro chemické látky (ECHA), která má dát do konce roku finální doporučení Evropské komisi. Například Výbor pro posuzování rizik v rámci ECHA už vydal stanovisko před několika měsíci a zákaz podporuje. Každý, koho se z vědecké komunity zeptáte, vám řekne totéž: Potřebujeme zákaz. Jenže to jde proti tomu, co chce průmysl. Teď je věc ve Výboru pro socioekonomickou analýzu ECHA, který hodnotí další dopady, a my čekáme na jejich stanovisko. Pak to půjde na Komisi, která vydá svoji pozici. Je hodně zajímavé sledovat roli, kterou průmysl hraje.

Máte na mysli jeho lobbying?

Na konci loňského roku řada médií přišla s odhalením, že ještě daleko dříve, než se návrh na plošný zákaz PFAS začal v rámci EU „řešit“, tak probíhala obrovská kampaň chemického průmyslu, který se snažil jej oslabit nebo kompletně odstavit. Průmysl používal lživé argumenty, šíření paniky, poplašných zpráv. Je to opravdu strašidelné, zejména v současném politickém kontextu.

Obáváme se, že tyto argumenty by mohly ovlivnit Komisi do té míry, že přijde s opravdu slabým návrhem. A to přestože se nacházíme v bodě, kdy zasažení životního prostředí PFAS představuje jedno z největších zdravotních rizik, kterým kdy Evropa čelila. Jenom zbavit se existujícího znečištění by bylo extrémně finančně náročné. Čili musíme dekontaminovat, ale předně je nezbytné zavřít kohout, kterým věčné chemikálie do prostředí proudí.

Samotná ECHA je podle vás nezávislá?

Ano, řekla bych, že v této fázi docela ano. Dělá veřejné konzultace, problém je, že když byla ta poslední, chemický průmysl podal tolik stanovisek a návrhů, kolik jen mohl. Doufám, že ECHA je dostatečně nezávislá, aby těmto tlakům odolala. Ale bohužel méně už věřím Komisi.

Zejména politické vedení stávající Komise mě dost znepokojuje. Všechna čísla ukazují, že je daleko otevřenější požadavkům průmyslu než dříve. Začalo to antverpským summitem v roce 2024 (European Industry Summit), kde i na pomoc chemickému průmyslu byl spuštěn omnibus, balíček deregulačních opatření. Byl to jejich požadavek. A když se podíváte na počet schůzek od té doby, které probíhají mezi Komisí a průmyslem, tak se blíží k 70 procentům se společnostmi a lobbisty. A počet schůzek s neziskovkami klesl z 22 procent na 16 procent. Takže z toho jasně vidíme, kdo může sdílet své obavy a klást požadavky. A nejsou to občané se zdravotními problémy, ale firmy se soukromými zájmy.

Můžete lobbistickou scénu popsat detailněji?

V Bruselu se děje to, že společnosti typu BASF či Bayer se spojují do obchodních sdružení, což je vzletný název pro lobbisty. A umožňuje jim to dělat některé věci. Třeba vytvářet něco, čemu říkáme „surround sound“, kdy je jeden narativ slyšet ze všech stran. Když se do toho zapojí vícero takových byznysových organizací, tak tím snáze zákonodárci podlehnou dojmu, že to říká „opravdu hodně lidí“, takže to zřejmě „musí to být pravda“.

Problém je zejména EuropeanChemical Industry Council (CEFIC), hlavní asociace pro chemický průmysl. Běžně o ní nikdo neslýchá, ale jde nejspíš o nejmocnější lobbistickou skupinu, přinejmenším patří do první trojky. Utrácí strašně moc peněz a díky tomu má přístup.

Uvedu konkrétní příklad. Nedávno se sešla Rada EU, tedy ministři, aby prodiskutovala budoucnost evropského průmyslu. A uprostřed programu měli ministři oběd s ředitelem CEFIC, aby probrali výzvy, kterým chemický průmysl čelí. To je úplně bláznivé a ukazuje to na přístup, který tyto společnosti mají k těm, kteří rozhodují. Ministři neobědvají s neziskovkami, zasaženými komunitami nebo lidmi s rakovinou, kterou onemocněli v důsledku znečištění prostředí toxickými chemikáliemi.

Řekla byste, že jde přímo o korupci, nebo prostě jen finanční výhodu, kterou tyto korporace mají a díky níž si mohou zajistit přístup?

Nemyslím, že si pod stolem předávají balíky peněz, i když možná jednou budeme překvapeni, třeba přijde nějaké odhalení. Ale hlavní problém je přístup a finanční převaha, díky níž si ho zajišťují. Je to naprosto nevyvážené. Bavíme se o průmyslu, který straší a používá nečestné argumenty až lži o PFAS. Dělají to přesně stejným způsobem, podle stejného „playbooku“, jako před lety fosilní či tabákový průmysl. Nebo průmysl vyrábějící pesticidy.

Máme tu průmysl, který je vytrénovaný v tom, aby vás podváděl. Čili jako zákonodárci byste rozhodně neměli mít s jeho zástupci tolik interakcí. Světová zdravotnická organizace přímo apeluje u tabákového průmyslu, že zákonodárci by měli být před takovými vlivy chráněni. V praxi to vždy nefunguje, ale proč se o tom v případě chemického průmyslu vůbec nemluví, když ta taktika je známá? Ano, jsou důležití pro evropskou ekonomiku, ale bavíme se o průmyslu, který dělá vše pro ochranu stávajícího stavu. Statusu quo, který ohrožuje zdraví mnoha lidí.

Víme, že v řadě věcí už uspěli. Například dostanou další povolenky zdarma v rámci systému obchodování s uhlíkovými kredity…

Řeší souběžně několik témat, ale zákaz PFAS je děsí, protože by měl masivní vliv na jejich aktivity. A nejen v Evropě, ale ve zbytku světa. Evropa má velkou sílu trhu. Když se tu něco zakáže, řada mezinárodních firem pak sladí své politiky s požadavky EU. Nebudou přeci vyrábět zvlášť pro EU a zbytek světa.

Psalo se už o tom, že v důsledku masivního lobbyingu se plošný zákaz PFAS podařilo dopředu oslabit. Pozorujete to?

Určitě to mělo vliv. Teď už se bavíme o vynechání konkrétních sektorů, snížení počtu regulovaných látek PFAS. Někdy může být lobbying velmi technicky zaměřený na konkrétní věc, někdy má za cíl kompletní změnu narativu. Teď třeba zaseli pochybnost, že zákaz není možný pro všechny sektory. V podstatě odmítají investovat do vývoje, inovací. Přitom některé tyto společnosti používají peníze, které dostanou na inovace, aby si otevřely továrny v Číně. Zejména ty, co si stěžují, že ztrácejí v Evropě peníze, neplní své sliby.

„Kdo je pak požene k odpovědnosti?“

Mluvíte o tom, že sektor pracuje se strachem. Cílí i na spotřebitele?

Neřekla bych, spíše se obracejí na ty, kteří rozhodují. A jako hlavní argument používají udržení pracovních míst a konkurenceschopnost. Na tom se točí. Že budou zasaženy evropské společnosti. Že budou muset přesunout aktivity do jiných regionů A zákonodárci jsou ztrátou pracovních míst opravdu vyděšeni. Proto teď připravujeme s velkým množství nevládních společností kampaň. Chceme jim ukázat, že i my dokážeme být velmi hlasití. Až ECHA ke konci roku zveřejní svá doporučení, tak chceme mobilizovat co nejvíc lidí napříč zeměmi. Chceme celoevropské hnutí za regulaci PFAS.

Některé země, jako například Belgie, jsou chemickým průmyslem a PFAS velmi zasaženy. Ale třeba v Česku takovou kontaminaci nemáme. PFAS se zde dostávají do vody spíše ze spotřebního zboží. Jak lidi plošně přesvědčit o této neviditelné hrozbě?

Belgie je opravdu asi nejvíc zasažená v Evropě. Lidi v některých lokalitách nemohou jíst vajíčka od vlastních slepic, zeleninu z vlastní zahrádky. Mají PFAS v mateřském mléce, je to opravdu velké znečištění. Ale to, o čem mluvíte, je přesně ono. V některých zemích půjde o to ukazovat, že lidé nemusí mít za humny chemičku s PFAS nebo vojenskou základu. Mají to v make-upu, v oblečení, v pánvích ve formě teflonu. Právě pánev se stala symbolem kampaně ve Francii. Lidé tam pochopili, že když mají jednu patnáct let starou poškrábanou teflonovou pánev, tak mohou mít v sobě PFAS.

Čím to je, že Francie či Dánsko jsou v této oblasti tak progresivní?

Myslím, že ve Francii se podařila opravu obří mobilizace veřejnosti. Já jsem tam byla během kampaně a bylo to úžasné. Sešlo se hodně faktorů. Jednak investigativní novináři, také influenceři, aktivisté, kteří to šířili. Najednou bylo téma virální, všichni mluvili o pánvích. Rodiny o tom vedly diskuse ve WhatsApp skupinkách. Pánev se stala jedním z nejčastějších dárků. Musíme to podobně zkusit i v dalších zemích.

Vnímáte téma chemického znečištění silněji i jako nastávající matka?

Začala jsem se PFAS zabývat před otěhotněním, už tehdy mě to hodně trápilo. Samozřejmě těhotenství mi v tomto ohledu přidává další vrásku. Řeším, že to, co konzumuji, předávám svému nenarozenému dítěti. I to je nefér, že tyto obavy spadají nakonec na nás jednotlivce. A pojďme si to říct na rovinu, řada z nich jde za ženami. Mnohé přemýšlejí nad tím, čemu své děti vystavují. A zároveň tento multimiliardový průmysl na to naprosto kašle. Je to extrémně nefér. Dnes už začínáme pozorovat vliv pesticidů a chemického znečištění na zdraví lidí. A nedivila bych se, kdybychom za 20, 30 let zažili obří nárůst rakoviny v důsledku chemického znečištění. Jenže zástupci průmyslu budou už staří a kdo je pak požene k odpovědnosti?

Nemůžeme opominout pesticidy. Co se odehrává v této oblasti?

Jde tu hlavně o desátý omnibus týkající se potravinové bezpečnosti, což je ironie. Namísto dosavadního pravidelného přezkoumávání, například každých deset či patnáct let, by většina účinných látek získala v EU trvalé schválení. To by se mohlo týkat i kontroverzních látek, jako je glyfosát. Přitom většinou se negativní dopad ukáže až po tomto období.

Za tento návrh zodpovídá Parlament a europoslanci. V příloze je seznam organizací, se kterými to konzultovali. Všechny patří do chemické lobby nebo intenzivně hospodařící zemědělské lobby. Není tam jediná zdravotnická organizace nebo neziskovka. Ani třeba jen asociace malých farmářů. Nic takového. Pouze velké společnosti. To demonstruje, že se deregulace stala normou a stejně tak vliv velkých firem.Navíc Komise odmítla dopadovou studii. Takže probíhá i popírání vědy.

Bojíte se někdy? Vyhrožují vám?

Znám novinářku, která vypovídala u soudu, že se jí to dělo, když psala investigaci o PFAS. Mně se to nestalo. Je to asi i proto, že ta bitva ještě pořádně nezačala. Navíc v Bruselu je to takové krotké, nikdo nekřičí, politici se nehádají, i když možná by někdy měli. Nedávno, když jsme se obrátili na ředitele CEFIC a ptali se ho na oběd s ministry a také ho žádali, zda by nám nemohli uvolnit sloty pro lobbying, abychom také byli slyšet, tak si nás zablokovali na LinkedIn. To je maximum, co jsem zatím zažila.

To téma jste sama otevřela na síti LinkedIn, proto si dovolím se zeptat. Nebojíte se přivést dítě na tento svět, se všemi těmi problémy a krizemi, které dennodenně řešíte?

Je to velmi individuální volba. Pro mě je rozhodnutí mít dítě znamením naděje, že svět se může změnit. I já jsem vždycky tu naději měla, i když jsme častokrát v dílčích věcech prohráli. Ale pořád doufám, že systém se může změnit.