Na snižování emisí skleníkových plynů se dnes snáší hodně kritiky. Dekarbonizace ale má spoustu přínosů včetně toho, že přes sto miliard korun se přemění z výdajů na fosilní paliva na převážně lokální investice.
Expert na dekarbonizaci a bývalý ředitel zrušené sekce na ochranu klimatu na ministerstvu životního prostředí Petr Holub připouští, že poslední etapa dekarbonizace ekonomiky bude složitá. Je potřeba být opatrný.
„Tam už nepůjde o modernizaci průmyslu, ale o čisté náklady, jako je třeba ukládání uhlíku nebo to může být vodík. Je potřeba být opatrný. Na poslední čtvrtinu dekarbonizace má cenu se připravovat, abychom nebyli technologicky pozadu, ale plně se do toho pustit a začít investovat má smysl jenom pokud to bude dělat celý svět,“ uvádí v podcastu Ekonews Petr Holub.
Proč je důležitá dekarbonizace, na níž dnes řada politiků nahlíží tak negativně?
Jde o několik věcí. Probíhá změna klimatu. Evropa jako celek a Česká republika jsou energeticky dovozně závislé. Dovážíme fosilní paliva, zejména ropu, ale i ropné produkty, naftu, benzin. Dovážíme zemní plyn. Tyhle dovozy před íránskou krizí byly na úrovni 120 až 130 miliard korun ročně, které české domácnosti a firmy platily do režimů ne úplně přátelských. Jenom za tu komoditu, bez daně, bez DPH, bez servisu sítí, které jsou v Česku. Dekarbonizační strategie, jak ukazuje Národní klimaticko-energetický plán, vede ke snížení dovozní energetické závislosti a zvýšení energetické bezpečnosti, zvýšení odolnosti na výkyvech, které teď vidíme.
Prostě bychom tyto peníze nemuseli platit Rusku a dalším zemím, ale mohly by zůstat tady doma, zjednodušeně řečeno?
Přesně. Řeknu dvě cizí slova a ještě zkratky, ale je to převedení OpExu na CapEx. Převedeme provozní výdaje za fosilní paliva na dekarbonizační investice. Většina investic je regionálních, nebo dokonce lokálních, jako je stavebnictví, řemeslníci, výroba izolačních materiálů, výroba tepelných čerpadel, výroba kolejových vozidel, dokonce výroba elektromobilů. Jsou některé technologie, které nejsou domácí, zčásti třeba baterie, které už ale také nyní přecházejí do Evropy, anebo fotovoltaické panely. To je Čína, ale to je malá část investic.
Jedním z kritických názorů na dekarbonizaci je, že zničí nebo poškodí tradiční český průmysl…
To je validní argument, ale jenom zčásti. Pokud se bavím o dekarbonizaci do úrovně minus 70 až 80 procent oproti roku 1990, tedy o úsporných budovách, dekarbonizaci výroby elektřiny, teplárenství, dopravy, tak to má jednoznačný přínos. Teď jsme na minus 47 procentech, snížili jsme emise a HDP rostlo od roku 1990.
Problematická začíná být zhruba ta poslední čtvrtina snižování emisí. Některé investice v průmyslu do efektivity jsou modernizační a to je fajn, ale některé už by byly investice z důvodu dekarbonizace. To znamená čisté náklady, jako je třeba ukládání uhlíku nebo někdy to může být vodík. Tam je potřeba být opatrný. Na poslední čtvrtinu má cenu se připravovat, abychom nebyli technologicky pozadu, ale plně se do toho pustit a začít investovat má smysl, jenom pokud to bude dělat celý svět. Tam ten zmíněný argument platí, ale na ty první tři čtvrtiny je falešný.
Průmysl vidí cesty i sám. Většina podniků je navázaná na svoje matky v Evropě nebo po světě, ty mají různé dekarbonizační projekty. Třeba Wienerberger, který testuje elektrickou pec v Rakousku. Co ale teď asi chybí, je podpora od státu…
Některé průmyslové svazy najely na rétoriku: Celá dekarbonizace je špatně a všechno, co přichází z Evropy, je špatně. Vycítily politickou příležitost něco změnit a možná si vytvářejí politický prostor. Ale když se podíváte do těch konkrétních pozic, které chtějí změnit, tak se neliší od toho, na čem jsme pracovali my. Vodíková banka musí mít regionální rozpočty a cíle, pravidla pro obnovitelný vodík se musí změnit, aby adicionalita nabíhala později, aby se změnila pravidla veřejné podpory, aby pokračoval Modernizační fond. To jsou velmi praktické věci, které kdyby se zabalily tak, že chceme dekarbonizovat, vidíme v tom příležitost, ale je potřeba být opatrný a chceme tyhle změny, tak jde o pozitivní komunikaci. Ne že řeknu: Nechci to vůbec.
Celý rozhovor si můžete poslechnout zde.
Martina Patočková
Martina začínala s novinařinou v agentuře ČTK a pokračovala v MF Dnes, psala pro E15 či Reportér Premium. Jenže pak zatoužila po větší samostatnosti. Ráda chodí po kopcích, plave s ploutvemi i bez nich a chtěla by kočku.
