Motýli ve fatální krizi. Vymírání hnědáska jsme pozorovali v přímém přenosu, říká expert na biodiverzitu

Dlouhodobý monitoring biodiverzity ukazuje, že se druhy začínají dělit na vítěze a poražené, vysvětluje v rozhovoru pro Ekonews ředitel odboru monitoringu biodiverzity Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky Karel Chobot.

České lesy se v posledních sto letech razantně změnily a některé složky biodiverzity jsou podle Karla Chobota v krizi. Příkladem „poraženého druhu“ je podle ředitele odboru monitoringu biodiverzity Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) hnědásek osikový, který z české přírody již úplně zmizel.

„Pokud se druh vyskytuje na poslední lokalitě, kde je jen pár jedinců, tak jsou to už v podstatě jen pohrobci,“ popisuje. V případě hnědáska podle něj vědci pozorovali vymírání v přímém přenosu. Z krajiny mizí ale také sysel v závěsu za ním křeček.

„Mluví se o hmyzí apokalypse“

Jaký je stav biodiverzity v Česku?

Biodiverzitu můžeme vykládat různými způsoby. Řada druhů je ohrožená a u mnoha skupin se bavíme o krizi biodiverzity. Ubývají druhy a zmenšují se populace. Pokud se na to podíváme prizmatem vybraných ohrožených druhů, tak dochází k jejich poklesům.

Na druhou stranu je řada druhů, kterým se daří dobře, a některé druhy naopak přibývají. Biologická rozmanitost zahrnuje i invazní druhy a ty rozhodně prosperují. Z našeho pohledu je to možná negativní trend, ale na druhou stranu ho sami způsobujeme a příliš se mu nedá bránit. Zjednodušeně můžeme tedy říct, že v krizi jsou určité složky biodiverzity.

Které to konkrétně jsou?

Hodně se mluví o krizi hmyzu, až o hmyzí apokalypse. Ta se nám skutečně odehrává přímo před očima. Ale i v případě hmyzu se jedná o velkou skupinu a týká se to určitých druhů. Celkově ubývá biomasy hmyzu a spousta hmyzu je ohrožena, zejména druhy specifických biotopů.

Často diskutovanou skupinou jsou denní motýli, konkrétně denní motýli nížinných lesů. Ty jsou ve fatální krizi, protože řada nížinných lesů není dostatečně světlá. České lesy se v posledních sto letech razantně změnily. Stav druhu má jistou setrvačnost, tragický úbytek pozorujeme až v několika posledních letech. Proti tomu hrají i další vlivy. Říkáme, že byla strašidelná kůrovcová kalamita, ale z hlediska biodiverzity to v řadě případů tragédie být nemusela.

Myslíte to tak, že například na Šumavě se díky kůrovcové kalamitě mohl do krajiny navrátit tetřev, kterému tak vznikla nová přirozená stanoviště?

Ano, tetřev je takový pěkný symbolický druh. Platí to ale pro více druhů. Po kůrovcové kalamitě bylo ohromné množství mrtvého dřeva. Mrtvého dřeva běžně v českých lesích není dostatek. Když ale přijde taková kalamita, mrtvého dřeva enormně přibude a spousta druhů, které jsou na něj vázané, má najednou mnoho nových stanovišť. A také to prosvětlí lesy.

Co myslíte tím, že jsou lesy málo světlé?

Dnes v naší přírodě chybějí velcí býložravci. Není ani mnoho kalamit, velkých povodní a požárů, které jinak přinášejí velkou prosvětlovací dynamiku. V lesích máme z pohledu biodiverzity paradoxně mnoho živých stromů – což je právě problém nížinných lesů. Ty lesy jsou příliš tmavé, takže v nich nemohou fungovat druhy, které potřebují víc světla.

Když se ještě zastavíme u mrtvého dřeva a podíváme se na národní parky, po dalším požáru v Českém Švýcarsku se toto téma hodně vrátilo do debaty. Řeší se, nakolik mrtvé dřevo v lesích ponechávat. Jak tuto otázku vnímáte z pohledu biodiverzity? Máme ho v lesích ponechávat?

Je to citlivé téma, zejména z hlediska lidské bezpečnosti. Národní parky ale byly navrženy proto, aby chránily něco jiného, než je běžná ochrana majetku. Je proto nutné stanovit priority jinak. V situaci, kdy je to v kolizi s lidským majetkem, tak tam samozřejmě bezpečnost především. V ostatních územích by měl mít přednost specifický management směrem k biodiverzitě, včetně ploch bez zásahů.

Jak druhy v přírodě monitorujete?

Pokud se řekne, že monitorujeme biodiverzitu, tak si člověk nejspíš představí, že úplně vše sledujeme a popíšeme. To se ale nedá. Biologická rozmanitost v podstatě nemá hranice. Druhy se sdružují do společenstev, která můžeme monitorovat. Často se přistupuje k poměrně nákladnému a náročnému genetickému monitoringu, tedy ještě nižší hierarchické úrovni.

V praxi se ale musíme řídit pragmatickým hlediskem. Monitorujeme to, co je potřeba, a ještě pragmatičtěji to, na co se najdou prostředky. AOPK ČR má přidělené prostředky ze státního rozpočtu na monitoring evropsky významných druhů a přírodních stanovišť. Monitoring sám o sobě je pak také velmi široký pojem, s různou mírou detailu a rozsahu. Opět nastupuje efektivita využití přidělených prostředků a kapacit jako hlavní parametr. Některé druhy tak monitorujeme a jiné mapujeme.

Jaký je v tom rozdíl?

Mapování je snaha pokrýt celé území a zjistit současný výskyt. Monitoring naopak provádíme na konkrétních lokalitách, kde se snažíme zjistit ještě víc informací. V zásadě je monitoring kontinuální. Pokud se mapování opakuje, stává se monitoringem, a pokud je naopak monitoring dostatečně plošný, tak je mapováním.

Mapujeme všechna přírodní stanoviště a evropsky významné druhy. Pokud nám zůstanou síly, tak se dostáváme i mimo tuto množinu. Těch evropsky významných druhů je 255, tedy poměrně málo.

Existují druhy, které nepatří do evropsky významných druhů, ale bylo by třeba je monitorovat?

Bylo by záhodno monitorovat všechny zvláště chráněné druhy, které nejsou evropsky významné, protože to nejsou totožné množiny. Těch zvláště chráněných, které zákon vyjmenovává, že o ně má stát pečovat na národní úrovni, je mnohem víc – 1161. Systematicky je ale nemonitorujeme, protože na ně nemáme dostupné kapacity a prostředky.

Už jen z hlediska právní logiky bychom měli vědět, v jaké jsou tyto druhy situaci, pokud si stát stanovil, že ho eminentně zajímají. Data o výskytu druhů sbíráme univerzálně, takže nemůžeme říct, že bychom o nich nic nevěděli, ale ta aktivita není cílená. Data sbíráme, například když se dělají průzkumy rezervací nebo mapovací akce.

Máte tedy na národní monitoring málo peněz? Neexistuje na pokrytí monitoringu evropsky významných druhů podpora Evropské unie?

Většina prostředků na tyto aktivity jde ze státního rozpočtu. Jen v některých obdobích, například v současnosti, je doplňují prostředky z projektů operačního programu, tedy de facto z EU. Dlouhodobě se tedy podporuje sběr dat pro naplnění evropských směrnic, ale chybějí nám prostředky pro sbírání dat o chráněných druzích dle české legislativy.

Které druhy z cíleného monitoringu vypadávají?

Vlastně jde o všechny, které nejsou evropsky významné. Mým oblíbeným příkladem je zlatohlávek tmavý. Vyhláška byla vytvořena v 90. letech, kdy byl mnohem vzácnější a byl omezen jen na několik málo lokalit v Česku. Dnes jde o naprosto běžný druh, žije prakticky všude. Stále ale patří na seznam, protože vyhláška zastarala a nikdy se nedočkala aktualizace. O té se hovořilo při mnoha příležitostech, avšak teprve nyní se zřejmě dočkáme nové aktualizované vyhlášky. Už bez zlatohlávka tmavého.

„Vlk je mezi vítězi“

Ve své funkci jste devatenáct let, jak vnímáte vývoj stavu biologické rozmanitosti?

V systému evropského monitoringu je mimo jiné i systém pravidelného reportingu. Takže každých šest let se musí data vzít a říct, co se vlastně stalo. Z našich datových podkladů kolegové a odborníci na jednotlivé skupiny sestaví vyhodnocení druhů, které končí jednoduchým semaforem: červená je špatná – nepříznivá, zelená dobrá – příznivá. Tyto hodnotící zprávy jsme podávali už čtyřikrát, naposledy loni. Je zajímavé, že jen při pohledu na tato data, se stav zlepšuje.

Je to samozřejmě trochu komplikovanější, ale kdybychom se dívali jen na počet druhů a stanovišť, která jsou hodnocena příznivě, tak ten roste. Zároveň ale roste i počet druhů, které jsou v nejhorším stavu. Takže se ztenčuje podíl v prostřední skupině. Vlastně se nám tak situace rozpadá na vítěze a poražené.

Které druhy patří do červené kategorie?

Nepříznivých hodnocení u druhů je 89. Jsou to nejčastěji druhy, které na tom byly špatně už na začátku a měly nepatrný počet lokalit či jedinců. Jejich situace se zhoršuje. Evidentně jsme je zastihli už v nějaké fázi postupného vymírání a to se jen málokdy povede zastavit. Na druhou stranu mezi 103 vítězi, tedy příznivě hodnocenými druhy, je vlk. V prostřední kategorii bylo při posledním hodnocení 64 druhů.

Znamená to, že kriticky ohrožené druhy neumíme systematicky zachraňovat?

Jde o pečlivé zvážení situace, v řadě případů už to nemusí být realistická představa. Pokud se druh vyskytuje na poslední lokalitě, kde je jen pár jedinců, tak jsou to už v podstatě jen pohrobci. Hnědásek osikový byl přesně v této situaci. Pozorovali jsme tak jeho vymírání „v přímém přenosu“.

Pak přišly úvahy, že by bylo možné ho uměle rozmnožit a vrátit zpět do přírody, nasadit ho do vhodné lokality a o tu pečovat. Taková snaha je ale spíše zoologická zahrada ve volnějším režimu.

Pokud se podíváme na pozitivní příklad, například v CHKO Soutok byl teď objeven druh, který dřív zmizel. Jak se to stane, že se druh najednou znovu objeví?

Souvisí to s intenzitou monitoringu. Česko je v porovnání s ostatními zeměmi velmi intenzivně přírodovědecky prozkoumané. To je taková souhra šťastných okolností. Jsme malí, měli jsme v minulosti řadu zájemců o přírodní vědy. Velice se zintenzivnil sběr dat od veřejnosti. I přes vysokou prozkoumanost ale nikdy nebudeme vědět o každém druhu všechno. Takže to, že se najednou objeví nějaký druh, je kombinace více faktorů.

Jak se díváte na invazní druhy a jejich vlivna biodiverzitu? Jak jste už nastínil, není to s nimi černobílé.

Nepůvodní druhy se dělí do několika skupin. Jsou druhy, které se neetablují a nejsou úspěšné, nemají žádný dopad. Pak jsou druhy, které se etablují a nijak společenstva nemodifikují. A pak jsou ty, které mají významný dopad na společenstva, popřípadě mohou mít i hospodářsky negativní dopady – to jsou invazní druhy v pravém smyslu slova.

Zajímavý je příklad sršně asijské. Ještě se v Česku trvale nevyskytuje, ale je to zřejmě jen otázka času. Výskyt invazních druhů se musí řešit v kontextu daného místa – jsou oblasti, kde nenajdeme nic než invazní druhy. A je otázka, jestli tam nemít alespoň tyto invazní druhy.

Dá se s invazními druhy nějak efektivně bojovat a zamezovat jejich šíření tam, kam nechceme?

Mnohdy je boj v širším měřítku marný. Smysl má jen ochrana určitých lokalit před jejich vlivem, popřípadě preventivní zásahy, jako například zatímní česká situace se sršní asijskou. Vlastně se vzdá boj na široké frontě a už se chrání jen rezervace. Je to něco jako ochrana památek.

Nyní řešíte monitoring křečka. Jaký má křeček problém?

U křečka pravděpodobně pozorujeme razantní úbytek. Je to dobré porovnat se syslem. Ten byl v 50. letech, podobně jako křeček, škůdce a bojovalo se proti němu. Dnes je to kriticky ohrožený druh s několika málo posledními lokalitami, kde skomírá. Křeček osud sysla zřejmě opakuje. Je to druh také vázaný na kontinentální stepi. Byl rozšířenější než sysel, dnes se ale jeho areál zmenšuje. Sysel začal ubývat mezi 60. a 70. lety, takže křeček má oproti němu mírné zpoždění.

Čím je to způsobeno?

Jako stepní druh by sice mohl ze změny klimatu těžit, protože řada stepních druhů se vlivem změny klimatu začíná šířit i do jiných oblastí. Křeček ale nikoli. Neprospívá mu změna krajiny, tedy ztráta drobných krajinných prvků a změny v zemědělství, včetně používání pesticidů. U syslů došlo ke kolapsu populace.

Druhy vyžadují to, aby spolu jednotlivé populace mohly komunikovat. Když mizí možnosti komunikace, například tím, že rušíme meze, populace se začnou vzdalovat a postupně hroutit, podléhat chorobám a podobně. Dost pravděpodobně se to může stát i u křečka. Vidíme to na ústupu z okrajů areálu výskytu.

Jak aktuálně probíhá jeho mapování?

Loni a předloni jsme dělali velké mapovací akce s odborníky zaměřené na ověření předpokládaného areálu. Nyní se domníváme, že je možné tuto cílenou akci podpořit intenzivnějším sběrem dat od veřejnosti, protože se s ním lidé mohou setkat na polích a cestách a možná objevit nové oblasti. Jde o důležité doplnění našich znalostí, pro účinnou ochranu druhů se bez dat neobejdeme.