V diskusích o energetice se dost spoléhá na výstavbu jaderných zdrojů. Panuje představa, že kromě nových Dukovan se toho dosáhne s pomocí malých modulárních reaktorů. Debaty o nich trochu připomínají ty o Yetim – všichni o něm mluví, ale (skoro) nikdo ho neviděl.
V muzeu moderního umění v Dublinu visí na zdi pozoruhodná instalace. Na více než desítce bílých listů popisuje obrovské škody, které jsme zejména v posledních sto letech způsobili na kvalitě ovzduší. A co je ještě důležitější i to, jak jsme se s nimi vyrovnali.
Příslib zrušení nebo alespoň podstatných změn tak zvané „Zelené dohody“ patří u většiny politiků k téměř k povinné součásti volební kampaně do Evropského parlamentu. Není proto od věci vysvětlit, jak to s tímto „plánem" je.
Na rozvoj drobných fotovoltaik s bateriovým úložištěm stát poskytuje štědré dotace. Návratnost pořízení bohatě dotované fotovoltaiky s baterií je přitom teoreticky jen o něco lepší než té levnější bez úložiště, ale s efektivním využitím přetoků do sítě.
V Evropském parlamentu mám dva kolegy, kteří řešili otázku zda „mít či nemít“ fotovoltaickou elektrárnu. Ani jeden nehodlal využít dotaci a nakonec jen jeden si elektrárnu pořídil. I proto jsem se rozhodl propočítat, jak je to s návratností takové investice. Zásadní roli hrají štědré dotace a možnost sdílet elektřinu.
Hlavní díl snižování emisí a energetických úspor sice leží na firmách, ale přispět k ochraně planety a snížení závislosti na dovážených palivech může i jednotlivec. Vyzkoušel jsem si to doma a dosáhli jsme snížení spotřeby energií o 64 procent.
