Každý si představil, že mu vyroste 500 metrů od domu 40 větrných elektráren. Stát nezvládl komunikaci, říká advokát

Ještě před dvěma lety se zdálo, že Česko konečně odblokuje výstavbu větrných a solárních elektráren. Dnes podle právníka Pavla Douchy zastupujícího investory i obce opět přibývá zamítavých stanovisek, ruší se dohody s developery a povolovací procesy narážejí na staré i nové překážky.

Proč se povolování větrných a solárních elektráren znovu komplikuje? Jakou roli hrají dezinformace a proč jsou akcelerační oblasti promarněnou příležitostí? O tom všem hovoří Pavel Doucha v rozhovoru pro Ekonews.

„Stát si při vymezování zón vůbec neověřoval, kde jsou projekty v přípravě,“ uvádí společník v advokátní kanceláře Doucha Šikola advokáti. Některé obce jsou tak v situaci, kdy s investorem řeší výstavbu větrných elektráren na jedné straně katastru a na druhé jim teď stát navrhuje akcelerační oblast. S urychlením výstavby obnovitelných zdrojů pomůže spíš novela stavebního zákona, myslí si Doucha. Ta ale schytává kritiku ze všech stran.

„U větrných elektráren mají úřady přísnější metr“

Pocítili investoři a developeři projektů obnovitelných zdrojů, že se v prosinci loňského roku změnila vláda?

Můžeme to zúžit na větrné a solární elektrárny – tam se vládní politika opravdu změnila oproti té předchozí vládě. V ostatních sektorech energetiky změna není tak významná. Naše advokátní kancelář pomáhá jednak developerům s povolováním staveb obnovitelných zdrojů, ale i obcím, které jsou partnery pro developery a chtějí mít vliv třeba na umístění a počet větrných elektráren. A vnímáme, že změna je dost výrazná, možná až překvapivě konkrétní.

V čem spočívá?

Tam, kde dosud probíhal konstruktivní dialog mezi obcí a investorem, v mnoha případech obec chce takový dialog ukončit nebo revokovat svoje předchozí závazky, které vůči investorovi má. Pokud jsou uzavřené smlouvy o spolupráci nebo plánovací smlouvy, tak hrozí, že budou zrušeny.

Druhá změna spočívá v povolovacích procesech. V posledních měsících vnímáme, že v momentech, kdy zákon dává úřadům určitý manévrovací prostor, zda projekt povolit, nebo ne, tak se vyskytuje negativní přístup k projektům častěji než dřív. Vydávají se negativní závazná stanoviska, negativní jednotná environmentální stanoviska a používají se pro to důvody, které jsme v posledních letech viděli spíš méně často.

Například?

Když třeba chcete odejmout, byť jen dočasně, zemědělskou půdu pro solární elektrárnu, zákon vám ukládá zdůvodnit, že nelze pro ten záměr použít jiné místo. Měli byste zdůvodnit, že to nemá alternativu, což je velmi široce definovaný pojem. Takže napíšete: Chci solární elektrárnu postavit právě tady, protože tu je možnost připojení k distribuční soustavě a jinde není. Napíšete, že máte s vlastníkem pozemku dohodu, a zároveň, že jde o zemědělskou půdu horší kategorie a není v okolí žádný jiný vhodnější pozemek. A nyní se stává, že vám to i tak zamítnou, napíšou, že jste neprokázali alternativy. Například že stejný instalovaný výkon nejste schopni umístit na střechy v blízké obci, nebo naopak na pozemky úplně mimo lokalitu, v jiné obci.

Dalším takovým ustanovením zákona, které více závisí na výkladu úředníků, je ochrana krajinného rázu. V poslední době se více než dříve setkávám s tím, že úřad odmítne závěry zpracované studie o vlivu na krajinný ráz a řekne, že podle jeho názoru je zásah nepřijatelný.

Slyšela jsem o případu plánované větrné elektrárny Věžky na Kroměřížsku. Povolování se zadrhlo na tom, že by větrné elektrárny byly vidět z kostelní věže třináct kilometrů vzdálené Kroměříže. Přitom už nyní je z kostelní věže vidět třeba sídliště.

Takových případů, které znějí absurdně, je víc. Zvlášť když to srovnáte s jinými obory stavebnictví. Nikdo neřeší, že by byla vidět dálnice z kostelní věže blízké obce. Ale u větrných a solárních elektráren mají úřady přísnější metr. A koreluje to se změnou přístupu vlády k těmto typům obnovitelných zdrojů, takže si myslím, že to má nějakou souvislost.

Takže politická rétorika má přímý vliv na to, jak úřady rozhodují?

Myslím si, že na úřadech často sedí lidi, kteří mohou mít nějaký názor na to, co by se mělo stavět a co ne. A když sledují změnu přístupu vlády, mají pocit, že když ten záměr nechtějí, mají větší oporu v tom vydat negativní stanovisko.

Nehledě na aktuální vládu, jak se obecně v Česku daří stavět obnovitelné zdroje energie?

Vývoj v Česku můžeme rozdělit na tři etapy. První etapou je solární boom let 2007 až 2010, kdy se postavilo hodně solárních elektráren a pak nastal útlum. Solární elektrárny se nestavěly, technologie byla natolik drahá, že to bez zrušených dotací nedávalo ekonomický smysl. A větrné elektrárny se nestavěly, protože to prostě nebylo možné povolit. Máme klienty, kteří na povolení čekají patnáct až dvacet let, což je víc, než nejspíš bude trvat povolování jaderné elektrárny. Ty příběhy jsou plné absurdit.

Například než náš klient projde všemi fázemi povolování, výrobce větrných elektráren přestane vyrábět typ turbíny, na který je povolovací proces nastaven. Takže klient musí vzít technické údaje o novém typu turbíny a aktualizovat všechna závazná stanoviska, souhlas se zásahem do krajinného rázu, hlukové studie a podobně. A toto se mu za těch 20 let stane třeba třikrát, protože technologický vývoj větrných elektráren jde dopředu.

Změna nastala kolem roku 2020. Dramaticky poklesly ceny technologií zejména pro solární elektrárny a přišly nové nástroje podpory – Modernizační fond pro soláry a aukce pro větrné elektrárny. Zatuhlá atmosféra povolovacích procesů se začala uvolňovat. Pak to ještě akcelerovala energetická krize v roce 2022, kdy vláda řekla: Ano, obnovitelné zdroje potřebujeme, už to není jen otázka dekarbonizace, ale i energetické bezpečnosti. Zejména u větrných elektráren byla najednou větší ochota na všech stranách dotáhnout procesy do konce.

Myslíte tím i na straně obcí?

Neexistuje dnes v podstatě žádný projekt větrného parku, který by měl šanci se realizovat, kdyby tam nebyla nějaká forma spolupráce s investorem a obcí zakotvená ve smlouvě. Zkrátka neexistuje, že by se projekt připravoval proti vůli obce. A obce začínají být velmi sebevědomými partnery pro investory. Řekly si mezi sebou, jaké je možné chtít kompenzace za výstavbu elektráren. V některých případech dokonce organizují výběrová řízení na investory, kteří mezi sebou soutěží, kdo nabídne obcím lepší podmínky.

V obecních hospodách a kulturních domech se teď čím dál častěji konají besedy, které jsou zaměřené proti výstavbě větrníků. Zaznívají tam dezinformace o dopadu hluku na zdraví. Co s tím může investor dělat?

Když dnes přijde investor do nějaké lokality, měl by mít připravenou komunikační strategii vůči místním lidem, kde bude mimo jiné aktivně odpovídat na otázky kolem hluku z větrných elektráren. Za chybu považuji, že se ve vyvracení mýtů kolem větrných elektráren nijak neangažuje stát. Dává od toho ruce pryč.

Vedle toho například v Polsku se dezinformacím v energetice věnuje kancelář předsedy vlády a ministerstvo energetiky. U nás nezbývá sektoru nic jiného, než aby tuto roli suploval. Svaz moderní energetiky před nedávnem zahájil iniciativu s názvem Nová energie Česka, která by měla mimo jiné vyvracet dezinformace o větrných a solárních elektrárnách.

Na protivětrných besedách řečníci často nabádají občany, aby se soudili. Co má dělat starosta, který je výstavbě nakloněný a má ve vesnici lidi, kteří mu vyhrožují žalobou?

Starostové se mohou dostat do velmi obtížných, takřka neřešitelných situací. Mýty kolem větrných elektráren pracují se strachem o zdraví a v takových situacích se lidé nechovají vždy racionálně. Může to zcela rozbít dobré vztahy v obci. Starosta se souhlasem místních uzavře smlouvu s investorem o spolupráci. Následně skupina občanů, ovlivněná nepravdivými mýty o větrných elektrárnách, podá návrh na konání místního referenda. Pokud pak referendum dopadne proti projektu, ocitá se starosta v právní pasti. Má přednost výsledek referenda, nebo podepsaná smlouva? To nemá právní řešení. Ani Ústavní soud neřekl, jestli se má obec řídit smlouvou, nebo referendem. Upřednostní-li vůli občanů, hrozí mu žaloba na náhradu škody od investora.

Nemusí jít ale jen o větrné elektrárny, takové případy známe i z jiných oblastí. Například v Opatovicích nad Labem občané v referendu odmítli výstavbu průmyslové haly, na kterou již měl investor zakoupené pozemky v hodnotě desítek milionů korun. Teď se řeší náhrada škody.

Dezinformátoři také často citují jeden soudní případ z Francie. Soud tam přiznal seniorům odškodnění za to, že je větrná elektrárna ruší, respektive že jim způsobuje zdravotní problémy.

Jde o slavný francouzský rozsudek postavený na tom, že v tomto konkrétním případě byla naměřena vyšší hladina infrazvuku. Jenže jde o naprosto ojedinělou záležitost. Jsou tu i další případy, a to i z Francie, v nichž se lidé soudí s investorem. Ty ale skončily ve prospěch investorů.

To, že by investor musel platit občanům za to, že už tam má postavený projekt a je problém s hlukem, je velmi ojedinělá záležitost a tak to podle mého soudu i zůstane. Každému projektu předchází hluková studie, která v drtivé většině případů zajistí, že se nepostaví projekty, jež by překračovaly hlukové limity.

„Občas je potřeba udělat reformu“

Jak se díváte na debatu kolem vymezování akceleračních oblastí v Česku?

Obávám se, že tak, jak jsme k tvorbě akceleračních oblastí v Česku přistoupili, jde spíše o promarněnou příležitost. Mám velké pochybnosti, zdali to povede k urychlení povolovacích procesů.

Proč ne?

Za prvé je otázkou, jestli mají být zóny vyhlašovány z úrovně státu formou celostátního územního plánu. Kraje a obce to pak musí respektovat, aniž by se s nimi někdo bavil. Když už jsme mluvili o Francii, tak tam například o akceleračních oblastech rozhodují departmenty, což je obdoba krajů. Mají povinnost určité množství oblastí na svém území vyhlásit, ale kde zóny budou a jak konkrétně budou vypadat, je jen na nich.

Za druhé lidem nikdo nevysvětlil, že akcelerační oblast je pouze předpoklad, že se tam stavby tohoto typu mohou snadněji realizovat. I tak poběží povolovací proces. Jediné, co se nebude muset řešit do detailu, je hodnocení vlivu stavby na životní prostředí, protože to už se udělalo v rámci přípravy dané akcelerační zóny. Ale hlukové studie se dělat budou. I když byly akcelerační zóny navrženy tak, aby byly nejméně 500 metrů od chráněného venkovního prostoru staveb, neznamená to, že hned na hraně akcelerační zóny může vzniknout první větrná elektrárna.

Mohou se lidé proti vymezeným zónám nějak bránit, i když budou definitivně schváleny?

Pokud by s tím byli vlastníci pozemků a obec nespokojeni, mohou povolení záměru napadnout. Takže akcelerační oblast neznamená automaticky, že se tam projekty budou stavět. Mám pocit, že to obcím ani krajům nikdo neřekl. Stát jim pouze poslal dopis: Vyvěste na své úřední desce informaci o tom, že je možné připomínkovat akcelerační zóny. A způsobilo to logicky poprask, protože si každý představil, že mu vyroste 500 metrů od domu čtyřicet větrných elektráren.

Bývalý ředitel sekce ochrany klimatu na ministerstvu životního prostředí Petr Holub říká, že to ještě za jeho působení na resortu s kraji diskutováno bylo. A že kraje řekly: Vymezte to radši vy, my musíme být proti, ale budeme rádi, když to nebudeme muset vymezovat my.

To mi tedy od krajů přijde dost alibistické. Jejich připomínky, jak mám možnost je vnímat z médií, ale i od našich klientů, jsou nyní velmi nesouhlasné. Často směřují k tomu, že na svém území žádné akcelerační zóny nechtějí. Působí to tedy tak, že nechtěly nést odpovědnost za tento krok.

Myslím, že je to ještě trochu zamotanější. Kraje si teď stěžují na to, že se to neprojednalo s dotčenými obcemi, což je i podle Petra Holuba pravda.

S tím naprosto souhlasím. Chyběla jakákoliv širší komunikace celé problematiky nad rámec požadavku zveřejnit na úřední desce informaci o možnosti připomínkovat návrh oblastí. Navíc nikdo s obcemi neřešil, jestli už na svém území větrný park s nějakým investorem nepřipravují. A tak se často návrh akcelerační oblasti trefil úplně mimo lokalitu, kde již pokročilá příprava větrného parku na území dané obce je.

Obec má už třeba pět let uzavřenou smlouvu s investorem, že budou čtyři větrné elektrárny stát na východní straně jejího katastru. A teď přijde stát a řekne: Na západní straně vašeho katastru bude akcelerační oblast, kde teoreticky může stát dvacet větrných elektráren. Obec je pak v neřešitelné situaci, protože nechce, aby vznikly elektrárny jak na východě, tak na západě. Kdyby se stát zajímal o to, kde se projekty připravují, tak by se to možná prolnulo. Akcelerační oblast by se vyhlásila tam, kde chce větrné elektrárny jak obec, tak investor, a pak by to bylo win-win řešení. Ale o takovém případu vlastně nevím. Vždycky je to úplně mimo.

Jak to tedy podle vás nakonec dopadne?

Podle mě je na vážkách, jestli vůbec budou akcelerační oblasti schváleny, zda se to vůbec dotáhne do konce.

Vždyť by pak Česko přišlo o miliardy z Národního plánu obnovy.

Ke schválení akceleračních oblastí Českou republiku nabádá zákon a nabádá ji k tomu zejména evropská směrnice. Takže i kdyby nešlo o peníze, oblasti by se schvalovat měly. Ale samozřejmě že členské státy mají v některých případech odlišné názory na to, co jim ukládají směrnice, a buď to nedělají v termínech, které evropské právo předpokládá, nebo to neudělají vůbec.

Pak je tady další motivace, a to jsou peníze, které jste zmiňovala. Pokud si stát řekne, že o ty miliardy nestojí, nebo že je oželí a bude ochoten porušit evropské právo, tak pak akcelerační zóny být vůbec nemusí. I pokud je nakonec schválí, je otázkou, jestli to alespoň v některých případech povede k urychlení projektů, anebo jestli půjde o takové to typicky české řešení, že jsme to schválili jen proto, abychom získali evropské dotace.

Jestli ale něco má potenciál zpřehlednit a zjednodušit povolovací procesy v Česku, tak je to spíš novela stavebního zákona než vyhlášení akceleračních zón.

Ta je ale ostřelovaná ze všech stran, že je to neuvěřitelný paskvil, že to nikdo nepřečte, protože to má přes tisíc stran.

To je „výborný“ argument, že je to strašně dlouhé a nikdo to nepřečte. To mi přijde jako rezignace na poznání. Komplikované problémy je holt potřeba si nastudovat. Část kritiky vůči novele stavebního zákona je určitě oprávněná. Třeba to, že se to schvaluje jako pozměňovací návrh, tím pádem k tomu nebylo běžné připomínkové řízení.

Půjde o obrovský zásah do fungování veřejné správy. Bude to znamenat slučování a změny kompetencí desítek úřadů, včetně pohybu stovek a tisíců úředníků, kteří budou přecházet mezi jednotlivými úřady tak, aby se vytvořila jednotná soustava.

Logicky to naráží na odpor řady lidí. Myslím si, že skutečné důvody tohoto odporu jsou spíše obavy z toho, že to zasáhne do životů spousty lidí, než že je to systémově špatné řešení. Samozřejmě jsou v novele dílčí věci, které stojí za to diskutovat a možná by tam být neměly.

K čemu tedy novela stavebního zákona podle vás povede?

Za prvé vznikne nezávislá soustava stavebních úřadů. Nebudou ovlivnitelné ze strany krajů a obcí, což je problém, který se jim vyčítá už desítky let. V současném stavu může starosta zajít za úředníkem a říct mu, jak má rozhodnout, protože jde o zaměstnance obce. Samostatná soustava stavebních úřadů povede k větší profesionalizaci a předvídatelnosti rozhodování.

Druhá zásadní změna spočívá v tom, že developer již nebude jako ta slepička, která se snaží pro kohoutka sehnat vodu, obíhá všechny úřady a sbírá závazná stanoviska. V dnešní době mi tohle přijde úplně zbytečné a ponižující. Proč se to vyžaduje po investorech? Proč by to nemohl posoudit stavební úřad, když na to bude kompetenčně vybaven?

Nehrozí, že se sníží úroveň ochrany životního prostředí, když o ní bude nově rozhodovat stavební úřad místo odboru životního prostředí?

Ne, protože ze stavebního úřadu se mimo jiné stane orgán ochrany životního prostředí. Jeho úkolem bude chránit životní prostředí stejně, jako to bylo doteď úkolem odboru životního prostředí. Musí tam samozřejmě přejít kvalifikovaní lidé. Když budou na jednom stavebním úřadu odborníci na ochranu životního prostředí, experti na veřejné zdraví a povolování staveb, domluví se mezi sebou snáze, než když se domlouvali přes závazná stanoviska.

Otázkou ale je, jestli odborníci budou chtít na nový úřad přejít. Podle průzkumů by mohlo odejít až 70 procent úředníků.

Samozřejmě něco jiného je napsat zákon a něco jiného je to manažersky dotáhnout do konce. Viděli jsme na digitalizaci stavebního řízení, že nejde o jednoduchou záležitost. Proces bude složitý a může to dopadnout slovy bývalého premiéra Sovětského svazu Černomyrdina: Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.

Občas je potřeba udělat reformu. Stejně tak jsme v minulosti zakládali krajské úřady, zakládal se Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Energetický regulační úřad. Ti úředníci taky nespadli z nebe, museli odněkud přejít. Takže víme, že je něco takového možné realizovat.

Na co by se měli stavitelé obnovitelných zdrojů nyní zaměřit, do čeho by měli investovat?

Já pořád doufám, že současný stav věcí je přechodný. To znamená, že pořád stojí za to připravovat jak projekty větrných elektráren, tak solárních elektráren, protože věřím, že poněkud macešský přístup státu k těmto technologiím bude překonán. Dnes zažívá energetika velký boom výstavby bateriových úložišť, ale to už je možná něco, co je za svým vrcholem. Připravuje se transformace bioplynových stanic, které doposud vyráběly elektřinu a teplo. V budoucnu budou z bioplynu vyrábět biometan, který se následně bude přímo vtláčet do rozvodů zemního plynu. No a pak jsou tady technologie, které zatím nemají vůbec žádnou ekonomickou vizibilitu, ale do budoucna ji mít budou, to je například výroba vodíku. Je třeba sledovat všechny cesty a akcelerovat zrovna tu, která v dané době vypadá, že dává ekonomicky a technologicky smysl.