Oblečení je v těsném kontaktu s pokožkou, proto by mělo být naprosto bezpečné. Jenže to pokaždé neplatí. Aby oděvy dobře fixovaly barvy a vydržely bez úhony přepravu na velké vzdálenosti, výrobci je často napouštějí různými chemikáliemi. Některé mohou být až karcinogenní, některé „jen“ alergenní.
Mezi problematické látky patří podle odbornice spolku Arnika na toxické látky Karolíny Brabcové barviva, konzervanty, rozpouštědla, bělidla, „věčné chemikálie“ (PFAS) či bisfenoly. Karcinogenních látek jsou v textilu zakázané jen asi tři desítky, protože oděvy zatím legislativa tak přísně nesleduje jako třeba hračky.
„Bisfenoly a PFAS z regulace textilu vypadly úplně,“ uvádí expertka. Obě skupiny látek patří mezi endokrinní disruptory a PFAS obsahují i prokázané karcinogeny.
Chemikálie se používají v celém procesu výroby textilu, počínaje čištěním vlákna, aby bylo bílé. Ředidla a rozpouštědla zase zaručují, aby se barvy dobře vázaly. Konzervanty a herbicidy zajišťují ochranu oblečení proti hlodavcům a teplotním změnám při dlouhé pouti do Evropy.
„Aby se člověk zbavil konzervantů, je důležité oblečení před prvním nošením vyprat. Podle našich testů například v průměru 75 procent bisfenolů zmizí po prvním praní, ale bohužel to jde do čistíren odpadních vod, které tyto mikropolutanty neumějí eliminovat,“ říká Brabcová.
Drahé kalhotky bezpečí nezaručí
Spolek Arnika zjistil, že bisfenoly jsou například ve spodním prádle. Problém se týká hlavně dámských zdobných krajkových kalhotek, které se vyrábějí ze syntetických materiálů. „Prádlo pro muže vyšlo daleko lépe, protože se častěji vyrábí z bavlny. U ženského prádla se hodně používá polyamid či polyester. Bavlna lépe saje barvu, takže do syntetiky se musí přidávat více chemikálií,“ vysvětluje Brabcová.
Testy navíc prokázaly, že množství bisfenolů nezávisí na obchodníkovi. Nejvíc zatížený výrobek (kalhotky) byl z dražšího rakouského obchodu. „Švédské dozorující orgány ale mají zkušenost s tím, že 10 až 15 procent zboží z asijských e-shopů nevyhovuje evropským standardům. Stavějí se na úroveň doručovacích firem, takže tvrdí, že se na ně zákony nevztahují. Legislativu je potřeba zpřísnit, protože kumulativním efektem z oděvů, jídla či vody se nám do těla dostává nadlimitní množství nebezpečných látek,“ dodává Brabcová.
Dobrým vodítkem mohou být různé certifikace, například Oeko-Tex nebo EU Ecolabel, která se často zaměřuje na látky, které zatím jen „vzbuzují obavy“. Mezi další patří Bluesign či Global Organic Textile Standard (GOTS).
Pozor na outdoorové oblečení
Do outdoorového oblečení se zase přidávají různé vodoodpudivé membrány, které po vyprání kontaminují životní prostředí per- a polyfluorovanými alkylovými sloučeninami (PFAS) neboli věčnými chemikáliemi, které se v přírodě prakticky nerozkládají. Jde například o oblíbenou membránu goretex nebo různé postřiky či nátěry.
O zákazu PFAS v oblečení se momentálně v EU jedná. Podle měření Arniky se na českém trhu věčné chemikálie vyskytovaly například v bundách, a to především v povrchové úpravě. „Dokonce jsme našli zakázanou perfluorooktanovou kyselinu. PFAS jsou i v dětských bundách, kde je často ani nepotřebujeme. Nejsou to jen bundy pro horolezce či do extrémního počasí. Pro normální použití někdy stačí polyuretanová vrstva,“ uvádí Karolína Brabcová.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
