Odchod z tohoto světa s sebou nese i environmentální stopu. Čím dál tím víc lidí se proto zajímá o alternativní způsoby pohřbívání, které se ji snaží minimalizovat. V tuzemsku je propagátorem těchto myšlenek správce nově vznikajícího Vzpomínkového parku Satalice Adam Vokáč.
Vzpomínkový park Satalice na východním okraji Prahy zahájí svůj provoz v září, dříve byla na jeho místě komunitní zahrada. „Vzpomínkový park na první pohled nepůsobí jako hřbitov,“ je přesvědčen jeho správce Adam Vokáč.
Hrobová místa doplňují neleštěné přírodní kameny v surovější formě, které mají pocházet z lokální produkce. Pod zem se bude ukládat jen popel. Vokáč se v parku chystá ctít například i principy udržitelnosti. „Budeme tam s přírodou v koexistenci,“ slibuje.
Aktuálně chystá manuál hrobových zařízení, ze kterého bude například zřejmé, které trvalky lze na hrobech vysazovat. „Práce správce pohřebiště je velmi pestrá. Člověk je po většinu roku zahradník, stříhám keře, sekám trávu, zalévám. A samozřejmě provádím samotná ukládání. Občas je to hodně přízemní práce, jindy je taková noblesní až povznášející,“ líčí Vokáč.
Jak se liší Vzpomínkový park Satalice od ostatních hřbitovů?
Je to úplně nový hřbitov, který se teprve zakládá. V březnu jsem nastoupil jako správce, otevřeme ho v září. Je specifický v tom, že na první pohled nepůsobí jako hřbitov. Když jsem teď šel kolem se skupinou lidí, která vůbec nevěděla, že to je hřbitov, nechal jsem je hádat, co to je. Někdo řekl dětské hřiště, někdo komunitní zahrada. A skutečně vypadá jako park.
Dříve tam bývaly komunitní zahrádky, takže to má genia loci toho tehdejšího zahradničení. Je koncipován tak, že jednotlivá hrobová místa budou v trvalkových pásech spolu s keři a stromy. Nebudou ale jako klasické hroby, jak je známe. Mají to být přírodní kameny – takové surovější, neleštěné – a všechny budou lokální. Na hřbitově se bude ukládat jen popel. Budeme tam ctít spoustu principů. V řádu pohřebiště máme, že se řídíme permakulturními principy, budeme s přírodou v takové hezké koexistenci i po smrti.
Jak vypadá běžný váš den?
Teď jsou mé dny hodně specifické oproti tomu, jak to bývalo v předchozích pohřebištích, kde jsem byl správcem. Dělám hodně přípravné kancelářské práce. Jsem na městském úřadě a chystám třeba manuál hrobových zařízení, kterým chceme inspirovat lidi, jak místa mají vypadat místa. Co se tam má sázet za trvalky, co ne.
Jinak je práce správce pohřebiště opravdu hodně pestrá. Člověk je po většinu roku zahradník. Stříhám keře, zalévám, sekám trávu. Do toho pak dělám rozloučení, dříve to byl i výkop hrobů na Lučním hřbitově. Čili pestrá směs prací, občas je hodně přízemní, jindy je zase taková noblesní až povznášející.
V tuzemsku jako způsob nakládání s ostatky převažuje kremace. V ní se ekologii asi hledá těžko.
Jsou tam samozřejmě zátěže. Pálíme fosilní paliva, spotřebuje se u toho hodně energie, má to velkou uhlíkovou stopu. Celý proces spotřebovává množství energie, které stačí jednomu člověku na měsíc. Zároveň uhlíková stopa kremace je jako cesta do Chorvatska z Prahy tam a zpět autem se spalovacím motorem. Někdo si řekne, je to „jednou za život“, na tom nesejde. Ale je velká symbolika v tom, že jde o naši poslední stopu. Ten proces, který je tu všeobecně přijímaný, není úplně v souladu s hodnotami, které spousta lidí zastává.
U žehu nejde jen o oxid uhličitý, ale třeba i o rtuť…
Ano, z amalgámových plomb. A jsou tam i oxidy dusíku, síry, pevné částice. Dnes je ale ten proces díky různým filtrům a dokonalejšímu spalování už někde jinde, než to bývalo. V Praze si teď pořídili nové pece, které mají třetinovou spotřebu oproti předchozím. Jedna je ve strašnickém a jedna v motolském krematoriu.
A pořád je tu možnost ekologicky ukládat popel poté, co proběhne kremace. V tom je kremace svobodnější. Popel můžeme uložit na svém pozemku, což s celým tělem nejde – nemusí být uložený v plastové schránce do urnového sklípku nebo kolumbária. Můžeme ho dát třeba ke kořenům stromů jako v Lese vzpomínek v Ďáblicích nebo od září v Satalicích. Má to ale pořád nějaká omezení, protože popel není úplně výživou a je lepší jej promíchat se substrátem, aby obsažené soli nebyly tak koncentrované.
I pohřbívání celého těla s sebou nese zátěž. Je to tak?
Při pohřbu do země si komplikujeme spoustu věcí. Je tam velká materiálová náročnost, přitom by nemusela být. Tím pádem by byla menší zátěž prostředí, ale i ekonomická. Nejlevnější pohřeb je často nejekologičtější. Pokud pohřbíváme do mělkého hrobu, který nemá náhrobek nebo jen malý symbolický lokální kámen, a bez rakve v plátně, hrob si můžeme vykopat sami. Nemusí to ani moc stát.
Celý rozhovor si poslechněte ve videu na kanálu Ekonews na YouTube.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
