Splynout po smrti s přírodou, prospět stromu, keři či květinovému záhonu a snížit emisní stopu svého odchodu ze života. To jsou motivace lidí, kteří volí alternativní způsoby pohřbívání. Spolek Poslední stopa by chtěl do Česka přivést novou možnost. Říká se jí terramace.
Pablo Metz chtěl splnit velké přání své šestadevadesátileté babičce. Nelíbily se jí možnosti posledního spočinutí dostupné v Německu, protože se nabízela pouze kremace, nebo pohřeb těla v rakvi do země. Spolu s Maxem Hueschem proto založil společnost Meine Erde.
Technologický mozek firmy Huesch přišel s prototypem kokonu či kolébky, ve které se s pomocí speciálního substrátu a s přítomností kyslíku podaří rozložit tělo za 40 dní, a to bez použití chemie. Z nebožtíka se stane úrodný materiál terramat o zhruba stejné hmotnosti. Huesch metodu představil v květnu na pražské konferenci Společně za terramaci.
„Pablovi se myšlenka přeměnit lidské ostatky na půdu líbila, ale nevěděl, jak na to. Pak potkal mě, udělali jsme rešerši, vytvořili projekt a začali to testovat. Nakonec se nám do tří let podařilo technologii vyvinout, takže jeho babička mohla být pohřbena tímto způsobem,“ řekl Huesch Ekonews.
Vadí méně než kremace
Ačkoliv Meine Erde už provedla zhruba osm desítek pohřbů a disponuje mezinárodním patentem, stále ještě funguje v testovací fázi. Začátkem léta byla ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko přijata příslušná legislativa a následně se služba může začít rozšiřovat do celého Německa.
„Samozřejmě legislativa je největší překážka, každý stát si své zákony v Německu schvaluje sám. Zároveň musíte technologii přivést k dokonalosti, abyste ji lidem mohli vysvětlit a pomoci jim pochopit, že ten proces ostatky spolehlivě přemění na terramat,“ říká Huesch. V Německu mají své slovo i církve, které se podle Heusche podařilo přesvědčit. Terramace údajně vadí méně než kremace.
Před zahájením procesu terramace se pozůstalí sejdou k obřadu, například v kapli. Nebožtík zahalený bavlněným plátnem leží v kokonu na směsi sena, slámy a vojtěšky, a pokud mají pozůstalí zájem, mohou na něj klást další vrstvu téhož materiálu. Do kolébky mohou dávat i květiny.
Po obřadu se kokon odveze na místo určené k terramaci, uzavře se a napojí na mechaniku a senzory. Znovu se otevře opět až po skončení celého procesu za 40 dní. V jeho průběhu se reguluje přístup vzduchu.
Houpání je zásadní
Klíčové je jemné houpání kolébky, maximálně o 130 stupňů. Jde o velmi pomalý pohyb, který zaručí rovnoměrné rozložení vzduchu, vlhkosti i materiálu uvnitř kokonu, a tedy i spolehlivý rozklad.
„Když pohřbíváte celé tělo, nemáte kontrolu nad kyslíkem, vlhkostí či teplotou. Proto se tělo v hrobě rozkládá třeba třicet let a nikdy nezaručíte, že to bude fungovat. I když to někdy poznáte podle půdy nad hrobem,“ vysvětluje Huesch.
„My zaručíme, že k transformaci dojde vždy, protože jde o kontrolované prostředí. Na konci je terramat zcela prostý DNA,“ shrnuje. Že terramace končí, je podle něj možné poznat i podle toho, že teplota v kokonu poklesne. Nejvíce je v kolébce z recyklovaného plastu zhruba 70 stupňů Celsia.
O proces se podle Huesche zajímají i forenzní experti. „Je to i kvůli rozkladu kostí, které po 40 dnech terramace vypadají, jako kdyby byly 55 let v zemi. Pomáhá jim to pochopit proces rozkladu,“ říká Huesch. Po ukončení terramace se kosti musejí rozemlít, stejně jako po kremaci. I tato část je plně automatizovaná.
V Německu to jde jen na hřbitov
Německým specifikem je fakt, že terramat, kterého je poměrně velké množství, musí být uložen do země na hřbitově. V Německu se takto přísně musí nakládat i s popelem, který se nesmí rozptylovat jako v Česku. V tuzemsku je to možné třeba na soukromém pozemku se souhlasem vlastníka.
Jediná možnost, jak si alespoň zprostředkovaně půdu z nebožtíka „odnést“ k sobě na zahradu, je nechat si do terramatu na pohřebišti zasadit strom a následně si po půl roce či roce substrátem vyživený strom nechat převézt na zahradu. Terramat ale musí zůstat pod zemí v hrobě.
„V USA jsou v tomto dál, tam si terramat dělí i mezi pozůstalé. A je fakt, že devět z deseti lidí si přeje, aby půdu mohli mít u sebe na zahradě,“ konstatuje Huesch.
Samotná terramace stojí dva tisíce eur (v přepočtu asi 48 tisíc korun), k čemuž se připočítávají poplatky pohřebnímu ústavu a hřbitovní poplatky. Kompletní balíček ve spolupráci s partnerskou pohřební službou, který zahrnuje terramaci, služby partnera a hrobové místo na partnerských hřbitovech ve Varšavě nebo Kielu, začíná na 4250 eurech. Zvlášť se platí doprava, která závisí na místě bydliště zesnulého.
Expandují do USA
Meine Erde v tuto chvíli technologii používá například v kaplích. Nejedná se o velké haly, jako mají v USA, kde je v kolébkách najednou více nebožtíků. „Musím neskromně říci, že náš proces je dokonalejší. Jednak trvá kratší dobu a také do něj vůbec nevstupuje lidský faktor během procesu. To je v USA jinak,“ říká Huesch. Zraky Meine Erde se teď upínají právě do Spojených států, kde má firma první klienty. Chystají se svou technologii dodávat pohřebním službám.
Dopad různých metod pohřbívání lidských těl na životní prostředí je odlišný. Společnost Hedgehog v roce 2024 vypracovala srovnávací studii posuzování životního cyklu (LCA) pro Coöperatie DELA, což je poskytovatel pohřebních služeb a pojištění v Nizozemsku. Dokument uvádí, že terramace odpovídá za zhruba 47 kilogramů oxidu uhličitého. Má to být o něco více než přírodní pohřeb do země (40 kg CO2) či kremace v elektrické peci (45 kg CO2). Nejhůře vychází kremace plynem (181 kg CO2) a pohřbení do země s kamenným náhrobkem (120 kg CO2).
Politici si nás přehazují
V Česku jsou podle platného zákona o pohřebnictví legální pouze dva způsoby pohřbu – uložení do hrobu či hrobky a kremace. Výsledky sociologického šetření IPR Praha ve spolupráci s agenturou STEM/MARK v roce 2023 nicméně ukázaly, že přes 20 procent lidí zavedení terramace v tuzemsku podporuje. Zastánci vnímají metodu jako udržitelný, šetrný a důstojný návrat lidského těla do přirozeného koloběhu přírody.
Spoluzakladatel spolku Poslední stopa a správce Vzpomínkového parku v Satalicích Adam Vokáč je členem pracovní skupiny, která vznikla za minulé vlády. Uvedení terramace do Česka ale nevidí příliš nadějně. Pracovní skupina se totiž neschází.
„Pokud nebude politická vůle, nic se nestane. Před konferencí jsem byl na schůzce se třemi zástupci ministerstva pro místní rozvoj a dvěma zástupci ministerstva zdravotnictví a spíše si nás přehazují. Resort pro místní rozvoj tvrdí, že to má řešit ministerstvo zdravotnictví, protože nejde o metodu pohřbení. Čekám, že to potrvá i deset let, než se terramace podaří přivést k nám,“ říká Vokáč.
Umějí dostat ostatky do Tibetu
Zakladatel pohřební agentury Pohřební průvodci Oleg Vojtíšek tvrdí, že se prvních zájemců o terramaci v Německu a následnou repatriaci do Česka klidně ujme. „Není problém to zprocesovat. Umíme dostat ostatky člověka do Tibetu, kde ho snědí supi, nebo zabudovat jeho popel do korálových útesů. Naposledy jsme před dvěma měsíci v době hormuzské krize posílali ostatky do Libanonu,“ prohlašuje Vojtíšek.
„Autem z Německa to navíc nebude drahé. Na těchto pohřbech většinou nejvíce stojí letenka,“ říká. Tibetský pohřeb prý bez dopravy vyjde na zhruba 100 tisíc korun.
Vojtíšek si ale nemyslí, že v Česku bude o terramaci velký zájem. Týká se spíše mladší generace. „Navíc pokud někdo umře mladý, rodiče se obvykle rozhodnou podle sebe, pokud jim to třeba nepřijde důstojné. I když v zákoně máme, že to má být podle přání zesnulého,“ upřesňuje Vojtíšek.
Při posuzování nových trendů v pohřebnictví je pro ministerstvo pro místní rozvoj překážkou absence odborných studií publikovaných v recenzovaných časopisech. „Je nutné najít odpověď na to, zda je vhodné s lidskými pozůstatky během terramace mechanicky pohybovat, aby se zabránilo shlukování substrátu; zkompostované lidské pozůstatky lámat a drtit, nechat šířit zápach z lidského kompostu do okolí apod. Ekologická kritéria a mravní cítění se mohou značně rozcházet, přičemž v oblasti pohřbívání, nakládání s lidskými pozůstatky, je narušení mravního cítění veřejnosti posuzováno jako možný přestupek podle zákona o pohřebnictví,“ píše se ve vyjádření resortu.
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
