Audio verze článku:

Letošní podzimní výlovy rybníků se musely na řadě míst kvůli suchu přesunout na pozdější termíny. Po zemědělství„na povrchu“ se jedná o další sektor citelně zasažený klimatickou změnou. Rybníkářství se může v dalších letech podstatně proměnit.

Když není v krajině a přítocích rybníků dost vody, hrozí, že rybník nebude po výlovu z čeho napustit. Voda chybí i v sádkách nebo v rybnících určených k přezimování, kam se ryby následně přemísťují. Méně vody znamená zároveň větší prohřátí a riziko dušení ryb při samotné akci.

Podzimní výlovy se kvůli menšímu množství vody odkládaly i v minulosti, ale letos je to zatím asi nejviditelnější. Nejvýraznější změnou je zrušení tradičního slavnostního výlovu největšího českého rybníku Rožmberk.

Problém s nedostatkem vody začal podle předsedy představenstva Rybářství Třeboň Vladimíra Kukačky už loni, přičemž negativní dopady sucha se projevují v rybnících několik let. „Nemáme dost vody v rybnících nad sádkami, kde jsou ryby mezi výlovem a distribucí. Z toho důvodu jsme většinu termínů posunuli o tři týdny blíže k Vánocům. Směřujeme tím k tomu, abychom v naší rybniční soustavě zachytili co nejvíce vody. Samozřejmě se tím vystavujeme riziku mrazů,“ říká Kukačka.

Pro letošek předseda představenstva největšího producenta sladkovodních ryb v Česku odhaduje pokles vylovených jedinců o 20 procent a zvýšení cen o šest procent. Zatím ale nejsou vyloveny největší rybníky, které sehrají klíčovou roli při finálních propočtech.

Kdy je čas na výlov?

Pozdější výlov při nižší teplotě vody může být podle Petra Blabolila z Biologického centra AV ČR a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích z pohledu ryb příznivější. Chladnější voda může obsahovat více rozpuštěného kyslíku a současně se s poklesem teploty snižují metabolické nároky ryb.

„To je důležité zejména během samotného výlovu, kdy se v lovišti koncentruje velké množství ryb a spotřeba kyslíku může rychle převýšit jeho doplňování. Zvláště citlivé mohou být druhy, jako je candát obecný, u něhož nedostatek kyslíku představuje významný stresový faktor a při výrazném nedostatku kyslíku může vést až k úhynu,“ vysvětluje Blabolil.

Jindřich Kauca (vpravo) na skládce společnosti Celio v roce 2011, kdy se na ni navážely nebezpečné kaly z ostravských lagun a upravovaly se tam na palivo pro cementárnu. Foto: ČTK
Ze skládky na MŽP. Bývalý spolumajitel skládkové firmy šéfuje odpadům na ministerstvu ovládaném Motoristy

Neznamená to však, že je posunutí výlovu do chladnějšího období příznivé pro celý rybniční ekosystém. Pozdě na podzim mohou být totiž některé další skupiny vodních organismů už ve fázi zimování. „Pozdní vypuštění rybníka proto může jejich zimoviště narušit a vystavit organismy vyschnutí, promrznutí nebo zvýšené predaci,“ varuje.

Ani přesunutí výlovu na jaro nicméně nevyznívá jednoznačně pozitivně. „Může ovlivnit vajíčka a larvy obojživelníků i vodního hmyzu, například vážek, zvláště pokud vede k vyschnutí mělkých příbřežních partií. Optimální termín výlovu tak představuje určitý kompromis,“ podotýká vědec.

Voda není majitelů rybníků

„Zvykli jsme si na to, že rybníky jsou na normovaných stavech hladin a překvapuje nás, že jsme teď 30 až 50 centimetrů pod ním. Není se ale čemu divit, lesy usychají, zemědělci se bojí o produkci a všichni mají společné jedno – usilují o vodu,“ sdělil Ekonews odborník na rybníkářství, který si přál zůstat v anonymitě. Stát by podle něj mohl s ohledem na sucha v dohledné době začít provozovatelům rybníků mluvit do jejich hospodaření s vodou. „Změna může nastat, pokud do toho začne vstupovat stát a začne vodu přerozdělovat. Letošní rok nám ukázal, že od toho nejsme daleko,“ dodal.

V praxi to může vypadat tak, že se určí lokality, které mohou být napuštěny, a ty, které by měly být ponechány zcela suché. Voda totiž není majitelů rybníků, ale je jim propůjčena státem.

„Myslím, že rybářské podniky si budou v budoucnu muset vybrat, které rybníky obětují a které lokality nechají jako ekonomicky smysluplné. A bude to bouřlivé. Na Jižní Moravě se nad tím už zamýšlejí,“ uvedl zdroj.

Lucie Sikorová z Ekofarmy Rucký v severomoravském Jablunkově pochází z rodiny farmářů a po studiu na zemědělské škole se do hospodářství vrátila. Foto: Martin Smetana
Dnes už si mohou bez problémů sednout i za volant traktoru. Jak se žije českým farmářkám

Kukačka z Rybářství Třeboň říká, že debatu o vodě a jejím nedostatku prý sám iniciuje. Vypuštění rybníků může mít podle něj vliv nejen na krajinu, ale také na objem vody ve studních v přilehlých obcích. „Nezničíme si přece místo, kde žijeme. Už nějakých pět let například nelovíme zhruba dvacet rybníků. Jsou to ty nebeské, které jsou zásobovány pouze dešťovou vodou a sněhem,“ vysvětluje.

Pokud by však rybářství mělo podobně přistupovat k velkým vodním plochám, znamenalo by to citelný zásah do ekonomiky firmy. „Pokud by stát chtěl, abychom nehospodařili a nechávali své prostředky ladem, tak bych čekal kompenzace,“ zdůrazňuje.

Kaprové rybníky na hraně

Někteří kritici vytýkají rybníkářům vysokou intenzitu chovu, kterou žene snaha udržet životaschopnost rybářských podniků. Ekonomická rentabilita by ale podle odborníků měla být posuzována společně s ekologickou únosností jednotlivých rybníků a hodnotou jejich dalších ekosystémových služeb.

„U komerčně využívaných kaprových rybníků se produkce pravděpodobně pohybuje na hranici ekologicky přijatelného zatížení. Další zvyšování obsádek nebo intenzity přikrmování by zejména v kombinaci s vysokým přísunem živin z povodí mohlo vést ke zhoršování kvality vody, úbytku litorálních biotopů a omezení dalších ekosystémových funkcí,“ říká Blabolil z Jihočeské univerzity.

Existuje ale i řada pozitivních trendů. Jde například o přizpůsobování množství a složení krmiva tak, aby ryby přijaté živiny co nejúčinněji využily pro svůj růst a co nejméně dusíku a fosforu se vracelo do vodního prostředí.

Mimoprodukční funkce rybníků stát navíc může cíleně podporovat a hospodařícím subjektům alespoň částečně nahrazovat ekonomické ztráty spojené se šetrnějším způsobem hospodaření. Příkladem je systém kompenzací v rámci OP Rybářství 2021–2027, v jehož rámci metodika ministerstva zemědělství hodnotí akumulaci a retenci vody, zachování přirozeného litorálu a mokřadů, ale také omezení přikrmování, hnojení či vápnění.

Vpravo Petr Janeček, ředitel kanceláře Českého svazu ochránců přírody, a Veronika Bergrová, projektová manažerka Nadačního fondu Veolia. Foto: Ekonews
Obnova mokřadů pomáhá přírodě, sama ale sucho nevyřeší, shodují se ochránce a manažerka Nadačního fondu Veolia

„Bylo by žádoucí, aby se principy takového hospodaření postupně stávaly běžnou součástí péče o rybníky, nikoli pouze podmínkou pro získání konkrétní kompenzace,“ dodává Blabolil.

Z pohledu welfare ryb oceňuje expert moderní vozidla pro přepravu ryb opatřená systémem okysličování vody, čímž se snižuje stres při transportu. Líbí se mu také používání podložních sítí, které při správném použití umožňují šetrnější odlov ryb. Ryby tak mohou během manipulace zůstávat ve vodě a omezuje se jejich odírání a další poškození spojené s klasickým výlovem rybníka „na bahno“.

Polovina ryb jde na export

Kukačka si stojí za tím, že konkrétně třeboňské rybníky nejsou „přesazené“. „Rybník je biologická nika. Když nasadíme kapra méně, tak se velmi často stává, že se tam z řeky dostanou jiné ryby, například bělice – nedej bože některé invazní druhy,“ namítá. Jako dobrou praxi zmiňuje naprostou minimalizaci hnojení rybníků mrvou v rámci Rybářství Třeboň v posledních šesti letech.

Ve spolupráci s CHKO Třeboňsko podnik také na některých rybnících cíleně snížil obsádku na polovinu v rámci režimu „managementu snížené intenzity hospodaření“. Podle něj by se mělo více pečovat o kvalitu povrchové vody, protože do rybníků pořád dotéká splašková voda z obcí a rodinných domů.

Produkce tržních ryb v Česku v posledních pěti letech podle Rybářského sdružení ČR mírně klesla z necelých 21 tisíc tun na zhruba 19 tisíc tun ročně. Většinu produkce tvoří živý kapr, přičemž asi polovina je určena na export.

Irena Buřívalová
Irena Buřívalová

Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.