Innogy chystá energetickou ofenzivu za miliardy. Kdo dnes neinvestuje, tomu zbudou jen drobky, říká Němeček

Dodavatel energií innogy plánuje v Česku stavět paroplynovou elektrárnu, nové biometanové stanice i desítky větrných turbín. Společnost chce využít příležitostí, které se podle jejího provozního ředitele a člena představenstva Blahoslava Němečka již nemusí opakovat.

Paroplynová elektrárna společnosti innogy sice bude schopná spalovat i vodík, minimálně jednu generaci životnosti elektrárny ale nejspíš odjede na zemní plyn. Jde o obří projekt, který se uchází o podporu formou platby v nově vzniklém kapacitním mechanismu. To je nástroj, kterým chce stát zajistit dostatek výkonu pro spolehlivé dodávky elektřiny i v době, kdy obnovitelné zdroje nevyrábějí dost.

Podobně náročná by na první pohled mohla být výstavba větrníků vzhledem k tomu, jak jsou teď v tuzemsku nepopulární. Němeček na to má ale jiný názor. „Je tady sice snaha vytvořit dojem, že odpor je masový, ale realita taková není. Dříve nebo později stejně na potřebu postavit v Česku co největší instalovaný výkon ve větru dojde,“ myslí si jeden ze spoluzakladatelů českého energetického trhu.

„Situace není nijak kritická“

Cena plynu na denním trhu už na konci října překročila hranici 100 eur za megawatthodinu, a to se ještě topná sezona ani nerozjela. Neznervózňuje vás to?

Určitě to není příjemná záležitost. Nicméně drtivá většina našich zákazníků má ceny zafixované z loňského či předloňského roku na mnohem nižších úrovních. Po minulé krizi lidé pochopili, že dlouhodobou fixací se dá chránit proti náhlým výkyvům ceny. Je to nicméně o volbě strategie každého zákazníka, jestli se chce zajistit proti budoucímu růstu, anebo jestli věří, že problém je krátkodobý, a proto se nechce vázat na delší dobu.

Česko má zásobníky zemního plynu naplněné na 75 procent. Bude to stačit? Přece jen v letech 2025 a 2024 byla naplněnost zhruba 90 procent.

Situace v Česku není z mého pohledu nijak kritická. Jedna věc je procentuální naplněnost technické kapacity zásobníků a druhá věc je, kolik procent roční spotřeby dané země to činí. Z tohoto pohledu jsme v top pětce zemí Evropy. Slovensko, Rakousko, Lotyšsko, Maďarsko a právě Česko mají ve vztahu ke své spotřebě naddimenzovanou kapacitu podzemních zásobníků. Je to dáno historicky: Zmiňované státy měly na tranzitních trasách svou roli. Plyn se tam často odkládal i pro dodávku do dalších zemí. Není úplně fér srovnávat procentuální naplněnost mezi jednotlivými zeměmi. Někdo má zásobníky plné, ale má v nich deset procent roční spotřeby země a my máme zásobníky plné na 77 procent, ale máme v nich přes čtyřicet procent roční spotřeby České republiky.

Před několika měsíci společnost innogy oznámila, že plánuje v Česku postavit paroplynovou elektrárnu. Tento váš zájem stále trvá?

Ano, soustředíme se v tuto chvíli na to, abychom byli schopni kvalifikovat se pro účast v kapacitním mechanismu. Na projektu dále pracujeme.

Nabídku do předběžného posouzení jste ještě nepodali?

Byli jsme připraveni nabídku podat, ale termín byl prodloužen o dva měsíce a podmínky se ještě měnily a mění, takže zatím dál pracujeme na developmentu projektu a budeme předkládat prekvalifikační dokumenty až v tom nejzazším termínu. Vzhledem k tomu, že se změnily podmínky, budeme muset měnit dokumentaci a předpokládáme, že se změní i smlouva. Ta původní, kterou jsme měli nachystanou, bude nahrazena novou.

Hodnotíte kladně, že se to celé odložilo?

Určitě ano. Můžeme považovat za úspěch, že byl mechanismus notifikován Evropskou komisí tak rychle. Ale velkou kaňku to mělo v tom, že pravidla nebyla detailněji konzultovaná s trhem. Kdyby proběhla konzultace – stačil by třeba týden – mohlo dojít k opřipomínkování. Nemuselo to být tak, že se něco zkusilo, nevyšlo to, tak se to musí posunout. Teprve teď stát reflektuje připomínky ze strany potenciálních účastníků. A to není nějaký lobbing. V mnoha případech jsou to skutečně technické věci, detaily, které je potřeba upravit nebo změnit. Fyziku ignorovat nelze.

Můžete uvést příklad?

Jsou to takové drobnosti, ale svým způsobem fatální. Například, když ČEPS oznámí, že chce elektrárnu testovat: V podmínkách bylo napsáno, že zařízení musí najet o celkový výkon té takzvané kapacitní jednotky. Jenže zařízení může být klidně na daný den z poloviny nebo zcela prodané a na nějaký výkon už jede. Ale protože ČEPS řekne, že vás bude testovat, tak byste museli tu svou pozici na trhu odprodat, sjet s výkonem úplně na nulu a potom zase zpátky, abyste ukázali, že umíte jet na plný výkon. Přestože je jasné, že byste jinak stejně na plný výkon jeli, protože to máte zobchodované. Takových technických drobností, které by působily zbytečné náklady a komplikace, tam bylo víc.

Pro paroplynovou elektrárnu budete potřebovat turbínu, ale ty jsou teď na světě nedostatkovým zbožím. Už jste se postavili do pomyslné fronty na ni, máte ji zasmluvněnou?

Je to ve vrcholném stadiu, ale toto jsou už trošku citlivé informace i s ohledem na aukci, tak bych se k tomu dál nerad vyjadřoval.

Rozumím. Každopádně v rámci hlavní aukce musí být elektrárna připravená poskytovat kapacitu již v roce 2033. Je to podle vás zvládnutelné?

Z mého pohledu ano. Je to ale dost na hraně, protože když se do fronty na turbínu budete chtít postavit zítra, tak vám dodavatel bude schopen dodat turbínu pravděpodobně nejdříve ve druhém kvartálu roku 2031. A to teprve znamená, že vám zařízení dovezou na místo a vy to začínáte kompletovat, testovat a podobně.

Bude vaše paroplynová elektrárna připravená na to, že by v budoucnu spalovala vodík?

Výrobce nám dodá zařízení, které by mělo být „hydrogen ready“. Nicméně zařízení bude připojené na plynárenskou soustavu České republiky. Až v této soustavě bude nějaká směs s vodíkem, naše zařízení bude schopné ji spalovat. Nelze si to představit tak, že bychom do elektrárny vodík my odněkud vozili. Buď se přemění celý ekosystém, anebo zůstaneme u zemního plynu.

Za mě je vodík hodně hudbou budoucnosti. Předpokládáme, že přinejmenším jednu generaci životnosti elektrárny, tedy minimálně 30 let, odjedeme na zemní plyn. Dál se uvidí.

„Akcelerační zóny totálně pohořely“

Chystáte též výstavbu větrných elektráren. Nepřehodnotili jste to vzhledem k tomu, jaký teď vůči větrné energetice panuje odpor? Nedávno proběhlo 21 referend o větrných parcích, z nichž dvacet dopadlo proti.

Projekty připravujeme s našimi partnery v lokalitách, kde už existují plánovací smlouvy s obcemi. Nejdeme nikde přes odpor veřejnosti. A myslím si, že je hodně velkou zkratkou říkat jen na základě několika referend, že je postoj v Česku obecně negativní. Je tady sice snaha vytvořit dojem, že odpor je masový, ale realita taková není. V principu je větrná energetika jednou z mála technologií pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů, která dává v českém energetickém mixu smysl. A dříve nebo později stejně na potřebu postavit v Česku co největší instalovaný výkon ve větru dojde. Takže my v tom našem snažení budeme pokračovat.

Vás se tedy žádné referendum netýkalo?

Bezprostředně ne.

Řekl jste, že máte s obcemi uzavřené plánovací smlouvy. Ale ani to nebylo v několika případech překážkou, aby obec vyhlásila referendum a lidé hlasovali proti…

Představme si, že je v nějaké obci zastupitelstvo zvolené občany, které podepíše plánovací smlouvu s investorem. Na základě smlouvy investor vynaloží náklady v dané lokalitě. Pokud obec nebude schopná smlouvu dodržet kvůli výsledku referenda, vystavuje se riziku, že bude muset investora odškodnit. Otázka je, zdali to investor bude vyžadovat a v jaké míře. Je potřeba přihlédnout k tomu, za jakých okolností referendum proběhlo. Možná za nějakou dobu mohou být nálady v obci jiné. A když je lokalita dobrá, bude dobrá vždycky. Takže se nakonec projekt může akorát zpozdit, ale nemusí to být ztraceno navždycky.

Můžete sdělit, kde se váš první větrný projekt bude nacházet?

Jeden z našich nejpokročilejších projektů vznikne v podhůří Orlických hor. Už má stavební povolení a staví se. Zároveň jednáme o dalších projektech. Uvidíme, jestli se podaří něco přidat do konce letošního roku, nebo to bude až na začátku příštího. Naše ambice je pohybovat se v roce 2035 někde na úrovni zhruba 150 MW instalovaného výkonu ve větru, což odpovídá zhruba 20 až 30 moderním turbínám.

Nachází se váš nejpokročilejší projekt v akcelerační oblasti?

Nenachází. Na akceleračních oblastech se ukázalo, co je Česko schopno úřednicky nebo spíš politicky znetvořit. Něco, co mělo výstavbu podporovat, je v tuto chvíli hlavně brzdou. Všichni investoři se dnes snaží akceleračním zónám vyhnout. Pohyb mimo ně dává mnohem větší prostor pro vyjednání specifických podmínek, užití lepších technologií a tak dále. Za mě akcelerační zóny totálně pohořely.

„Příležitosti se nebudou opakovat“

Jaké jsou vaše cíle v biometanu?

K roku 2035 chceme mít zhruba dvanáct až patnáct biometanových stanic. Stanovili jsme si cíl produkovat 6000 kubíků biometanu hodinově v rámci České republiky.

Bude to vždy navázané na nějaké zemědělské objekty?

Nutně to nemusí být spojeno se zemědělskou produkcí. Naopak je žádoucí, aby vznikaly i takzvané odpadářské biometanové stanice, které budou zpracovávat třeba gastroodpad z měst, vytříděný biologický odpad a zbytky ze supermarketů. Jde například o naši bioplynovou stanici ve Všebořicích u Ústí nad Labem, která se přestaví na biometanovou. Podobné zařízení chceme stavět poblíž Kolína ve středních Čechách. Máme další dvě bioplynové stanice v Písku a ve Velkém Meziříčí, kde máme plán na svážení velkého množství odpadu.

Bavíme se tady o několika investicích společnosti innogy. Jen do roku 2035 plánujete investovat zhruba 100 miliard korun. Mám tomu rozumět tak, že vedle toho, že jste dodavatelem energií, se chcete stát i významným výrobcem elektrické energie v Česku?

Ano, chtěli bychom. Je to přirozené. Snažíme se diverzifikovat portfolio, abychom si uchovali naše místo na slunci a abychom zvyšovali profitabilitu a celkovou hodnotu společnosti.

Proč jste se do tak velkých investic pustili zrovna teď?

Tak trochu se to nabízí – celá energetika prochází velkou transformací. Místo přirozených pobídek jsou tu umělé incentivy. V případě paroplynových elektráren jde o kapacitní mechanismus, v případě biometanových stanic jde o aukce na provozní podporu. Cílí se na to, že je potřeba transformaci provést rychle a zmíněné incentivy přicházejí nahuštěně v jeden moment. Příležitosti se nebudou opakovat. Pokud někdo chce na trhu být, musí to rozhodnutí udělat dnes.

Když se třeba podíváme na segment biometanu, asi budou v čase vznikat i nové příležitosti, ale zrovna teď je do jisté míry tlak a motivace překlopit co nejrychleji současné bioplynové stanice do produkce biometanu. Současným bioplynovým stanicím bude končit po dvaceti letech provozní podpora elektřiny, většina z nich se uváděla do provozu někdy v letech 2008 až 2011. Mají zhruba tři roky na to udělat investiční rozhodnutí a chystat projekt na takzvaný upgrading na biometan. V nejbližších pěti letech se zkrátka nacházíme v takové investiční bublině. Kdo ji nevyužije, na toho zbydou jen drobky.

Když se podíváme na rok 2035, co si myslíte, že bude největším překvapením v energetice České republiky?

Myslím, že dnešní situace ve světě, hlad po energii, který je do jisté míry dán spotřebou datových center a využíváním umělé inteligence, nás donutí přemýšlet i o jiných formách skladování a výroby energie. Potřeba energie nás jako civilizaci dožene k úplně novým technologiím, o kterých dnes uvažujeme možná jen ve vědecké rovině.

Vezměte si, jak jsme se posunuli v období let 2010 a 2020. Solární technologie za to desetiletí dramaticky zvětšily svou účinnost a zlevnily o 90 procent, baterie zlepšily svoje vlastnosti a účinnost, zlevnily možná ještě dramatičtěji. Významným tahounem následujícího desetiletí může být snaha snížit závislost na primárních energetických surovinách ze zahraničí. Sám jsem zvědav, kam nás to posune.