Ani trend, ani povinnost. Udržitelnost je způsob, jak řídit firmu do budoucna a zvyšovat její hodnotu, říká expertka

Regulace v oblasti udržitelnosti a nefinančního reportingu byla tak složitá, že zastínila význam slova udržitelnost. Firmy by se měly nyní soustředit na témata, která zvyšují jejich hodnotu, aby byly dlouhodobě konkurenceschopné a odolné, uvádí expertka na udržitelnost a ESG reporting v poradenské společnosti Deloitte Tereza Pázmány.

Co by firmy měly nyní dělat, shrnuje Tereza Pázmány v rozhovoru pro Ekonews do tří bodů. Prvním je identifikace materiálních oblastí, které do budoucna ovlivní hodnotu firmy a její odolnost.

„Za druhé je třeba propojit oblast udržitelnosti s byznysem, aby tam nebyl jen manažer, který píše report. Takový člověk je zbytečný. Firma musí mít člověka, který tomu rozumí, musí chodit na podstatné mítinky, být v boardu,“ vysvětluje expertka.

A třetí bod se týká dat. Společnost musí mít dobrou datovou základnu a umět s ní pracovat. Manažerka Deloitte zdůrazňuje hlavně to, že regulace může být pro firmu impulsem, ale neměla by být důvodem existence celé agendy.

„Konotace není úplně pozitivní“

Komunikace ohledně udržitelnosti a její vnímání se v poslední době mění. Trošku přestalo fungovat samotné slovo „udržitelnost“. Jak se na to díváte?

V poslední době byl velký nápor regulace a všech povinností, administrativy. Spousta lidí, kteří nevnímali slovo udržitelnost ani zkratku ESG, si je spojila s regulací, reportingem, byrokracií. A teď jsou unavení – vidí, že spousta pravidel se opět změnila. Takže konotace není úplně pozitivní.

Pokud ale začneme mluvit o konkrétních hodnotách pro firmu, jako je efektivnější provoz, nižší rizika, energetická bezpečnost nebo odolné dodavatelské řetězce či přístupy k financování, tak firmy vědí, co si pod tím představit. A chápou, že je to nenutí tvořit report. Rétorika je teď strašně důležitá a je třeba ji trochu změnit.

Asi pomáhá, když firmy za opatřeními vidí úspory nebo že se vyhnou rizikům…

To je přirozené chápání udržitelnosti, které tu vždy bylo a mělo by tu být. Jenom se nějak vytratilo pro všechen ten reporting a standardy. Ty samy o sobě mohou firmě pomoci nastavit minimální laťku, ale nepomohou jí ve strategii ani v tom, jak firma tvoří hodnotu a zda by se měla zaměřit na úspory, nebo na inovace.

Jak by firmy dnes měly komunikovat? Některé raději přestaly úplně o tomto tématu hovořit, aby někoho nenaštvaly.

Je to složité. Máme třeba regulaci týkající se greenwashingu, což je skvělé, protože část firem nejen v Evropě využívala udržitelnost hlavně jako reputační benefit. Velkými sliby chtěly zlepšit svůj obrázek, i když je často neměly podložené strategií ani dílčími cíli. To je jeden extrém.

A druhý je, pokud se udržitelnost smrskne jen na snahu vyhovět regulátorům. Když vyplňuju checklist jen kvůli tomu, abych ho měl. Když chybí napojení na byznys, na to, jak udržitelnost souvisí s aktivitou, kterou dělám, proč jsem si vybral tahle témata. Pak není divu, že interně se do toho nikomu nechce, protože lidé v jednotlivých oblastech nevidí, proč je to pro ně důležité. Do toho často Evropská komise ani Evropská poradní skupina pro finanční výkaznictví (EFRAG) nedokázaly dobře vysvětlit, co je přínosem nových povinností.

Zlepšila se už komunikace ze strany Evropské unie?

Úplně si nejsem jistá. To, jak komunikovali omnibus, byla další dost nešťastná situace. Přišli totiž s tím: Teď rušíme administrativní nároky, které jsme na vás měli, je toho fakt moc. Nestáli za tím, protože v tom viděli hodnotu. Řekli prostě: Nevidíme ji, tak to zrušíme.

Pro firmy má tedy smysl udržitelnost komunikovat přes přínosy nebo přes konkrétní příklady a víc ji napojit na byznys?

Nebo jim dát trošku volnější ruku. Firmy a lidé v nich vědí, co dělají a proč. Pokud jsou to firmy, které chtějí tvořit pozitivní hodnotu, tak si tyhle věci dokážou samy rozhodnout. To, že existují rámce nebo standardy, které mohou použít, je skvělé. Ať je to harmonizované, ať je to jednotné, ale ať to každý využije podle své byznysové aktivity.

Princip v ESRS standardech takový je. Jen jsou strašně robustní, takže firmy třeba dvojí významnost vůbec nepochopily. Pro firmy s 200 zaměstnanci to bylo strašné cvičení. Přitom všichni chápeme významnost, takže možná by k tomu firmy došly s nějakým jednodušším rámcem.

Zároveň mi vždycky přišlo zásadní, aby si firma udělala aspoň analýzu klimatických rizik…

Určitě, to je zásadní věc, ze které toho spousta vyplyne. Máme teď témata klimatických rizik nebo energetické bezpečnosti, která jsou nejvíc skloňovaná kvůli geopolitické situaci, ale i kvůli tomu, že se týkají úplně každé firmy. To dává velký smysl, ale nemůže to být jediné téma, kterému se budu věnovat. Ta další by si firma měla vyhodnotit sama.

Jak k tomu teď firmy podle vašich zkušeností přistupují? Všichni snad kromě části politiků vidí, že klimatická změna probíhá a byznys na ni musí reagovat.

Myslím, že záleží hodně na velikosti firmy a na tom, v jakém prostředí podniká. Vidíme velký rozdíl mezi firmami z Asie a EU. Americké firmy k tomu přistupují ještě úplně jinak. Vždy záleží nejvíc na tom, kdo jsou jejich hlavní stakeholdeři.

Asie má dlouhodobé přemýšlení, takže se tam koncept udržitelnosti mnohem lépe napojuje na to, jak tamní firmy dělají byznys. U nás jsme zažili velkou vlnu ideologie, oni ne. Je vidět, že tam udržitelnost nikdo nerozporuje, protože ji nikdo tak strašně netlačil. Takže to berou jako něco, co k podnikání patří.

Nemají navíc tolik povinnost hledat data a reportovat je. Určitě to na ně dolehlo z Evropské unie, kde mají dceřiné společnosti a spoustu obchodních partnerů. Ale vidíme, že když je asijská firma, která tady má dceřinou společnost, tak všechny strategie vznikají v Asii. Mají dlouhodobou vizi, kam ta firma půjde. Jdou po inovacích, efektivitě a to všechno s udržitelností souvisí.

Vidí, že na světě existuje třeba pět relevantních reportingových standardů, a zvažují, které budou využívat. A strategie si jedou samy za sebe. Není tam zpochybňování dlouhodobosti, které jsme v tuzemsku viděli u mnoha klientů, kterým odpadl reporting. A kteří pak řekli: „Jsme vám říkali, že ten trend neobstojí a tohle jsou zbytečnosti, kterými se nebudeme zabývat.“

Tudíž zpochybňovat tento směr není globální trend, ale spíše lokální v EU a v Česku?

Nemám zase tak dlouhou životní zkušenost, abych věděla, co všechno se ještě zpochybňovalo, ale neviděla jsem nikdy nikoho zpochybňovat finanční závěrky. Protože to bylo dané, tohle potřebujeme vědět a sledovat. Nikdo se nejde hádat do Evropské komise, že by je zrušil, protože podle něj představují příliš mnoho administrativy. Tím, že ta pravidla byla v EU „přepálená“, aby se následně zase zmírňovala, tak to otevřelo dveře snaze rozmělnit každou další regulaci, kterou EU bude chtít zavést. A mnohé z nich jsou daleko náročnější než směrnice CSRD. EU chce být totiž stále lídrem v nastavování pravidel, tím, kdo udává trend.

Jak jsou na tom americké firmy?

Americké firmy pořád „jedou“ na investory. Mají stakeholdery, kteří je financují. Tam jedou ESG ratingy a všechno tam vzniklo přesně kvůli tomu, aby firmy podávaly technické informace o rizicích a o tom, jak si v těch oblastech vedou. A podle toho je hodnotí. Ale ne v takovém detailu, který chce Evropská unie v rámci standardů.

„Snad regulace ratingů pomůže“

Zmínila jste ESG ratingy, kterých je hodně a každá agentura má svůj vlastní. Pomůže nová připravovaná legislativa ke zpřehlednění v této oblasti?

S ESG ratingy je dlouhodobě problém v tom, že každý používá trochu jinou metodiku a většina z nich ji ani nezveřejňuje. Takže nevíme, proč firma dostala daný počet bodů. Firmy to vidí, ale člověk zvenčí vidí jen výsledek. Srovnatelnost je velmi omezená, protože mohu dostat skvělý výsledek od jedné a průměrný výsledek od druhé agentury. Jak je to možné? Samozřejmě i firmy si mohou vybírat podle toho, která jim ho dá lepší.

Když jsme u nás začínali první projekty, hodně jsme se soustředili na ESG ratingy. A společnostem jsme pomáhali je zlepšit. Ale i pro nás bylo složité vůbec rozklíčovat, proč je ten rating takový.

Kromě toho jsme zjistili, že je velký rozdíl, jestli si firmu nechá ohodnotit investor, anebo jestli si firma zaplatí rating sama. Protože agentury se s ní pak úplně jinak baví. Máte třeba možnost dodávat další podklady, aby se rating vylepšil. V případě externího hodnocení tu možnost nemáte a dostanete známku založenou na tom, co agentura najde. Firmy si to pak radši uhradí samy a platí za to každý rok.

Takže snad regulace pomůže tomu, aby agentury transparentně zveřejňovaly metodiku a neměnily ji. Protože to se také dělo, že jsme to rozklíčovali jeden rok a druhý rok oni zavedli změny.

Co firmy nejvíc překvapilo za poslední dva roky?

Když se do toho pustily i středně velké podniky s 250 zaměstnanci, tak zjistily, že to nebude jenom reportingový projekt. Pokud jejich majitelé nebyli až tak prozíraví, stále to brali jako nutné zlo. Ale tam jsou i otázky na strategie, cíle a tak dále. A to není jen o spotřebě energie. Podniky tak zjistily, že by jim to možná v lecčems pomohlo. Už jenom tím, že si udělaly základní analýzu finanční materiality a rizik, tak o tom začali přemýšlet lidi ve financích, v řízení rizik a přineslo to nějaké téma na stůl. To si myslím, že je překvapilo.

Potom je také překvapila ta proměnlivost, jak se to může ze sta zase překlopit na nulu, jak práce lidí za několik let může být shozená ze stolu za jeden den. Bylo hrozné, u kolika klientů tyhle lidi propustili. Jenom proto, že pro ně už to není téma.

To mluvíme o loňském roce, kdy Evropská komise začala vše zjednodušovat?

To mi přišlo hodně smutné. Zároveň se však ukázalo, že když je tam smysluplný základ, to znamená základní strategie udržitelnosti, která je propojená s aktivitou, kterou firma reálně dělá, tak je jedno, které rámce používá na reporting. Prostě reporting je až druhotná věc, protože už to mám rozmyšlené.

Je špatně, když firma chce data jen sesbírat kvůli reportu a nic dalšího s nimi nedělat. S daty se má dál pracovat. Ale důležitý je základ, a pak je možné reportovat podle toho, nebo onoho rámce. Všechny rámce chtějí, aby si tohle firmy rozmyslely. Jenomže ony šly opačným směrem. Ony si to vůbec nechtěly rozmýšlet a přemýšlet, ale jenom vyplnit report.

Chápu, že to pak řadu firem opravdu odradilo.

Hlavně kvůli tomu, že to neměly rozmyšlené, si pak vybraly všechno. A to je náročné, protože toho je vážně hodně. Jenže pokud to nemám rozmyšlené, tak nemohu říct, že tohle téma vynechám, protože pro mě není podstatné.

Na co by se firmy nyní měly především zaměřit?

Firmy jsou unavené ze změn regulací a frustrované z toho, že vzniká něco, s čím si nedokážou samy poradit a potřebují na to někoho dalšího najímat. Já kvituji roli poradenských firem a konzultantů díky tomu, že často děláme podobné projekty do více firem, takže efektivita a přidaná hodnota pro klienty tam jednoznačně jsou.

První ze tří priorit je identifikace materiálních oblastí tak, aby to souhlasilo s tím, co ovlivňuje hodnotu firmy a její odolnost do budoucna. Aby tam nebyly věci, které to neovlivňují, a aby ty, které to ovlivňují, byly dobře zpracované, jako jsou klimatická rizika a tranziční plány.

Zadruhé je třeba propojit oblast udržitelnosti s byznysem, aby tam nebyl jen manažer, který píše report. Takový člověk je zbytečný. Firma musí mít člověka, který tomu rozumí, musí chodit na podstatné mítinky, být v boardu. Nemělo by to být jen o tom, co hezkého bychom udělali, kam bychom přispěli.

Třetí priorita se týká dat. Je potřeba mít datovou základnu a být procesně připravený na to s nimi pracovat. Mohu ovlivnit jen to, co vím. Spočítat si to bez datového základu nejde. Pak by měla firma umět doložit a kvantifikovat, co je úspěch.