Armáda zastupovala pasoucí se dobytek. Teď obnově přírody pomáhají offroady a poníci, popisují experti

Bývalé vojenské újezdy a střelnice patří k vzácným lokalitám české přírody. Proč tato místa bez lidské péče zanikají a jak je udržet při životě, vysvětlují experti na management území z organizace Beleco Pavel Marhoul a Jiří Koptík.

Na územích, kde desítky let cvičila česká i sovětská armáda, dnes namísto tanků vzniká cenná příroda. Bývalé vojenské prostory se totiž paradoxně staly útočištěm pro ohrožené druhy. „Když tam cvičila armáda s těžkou technikou, neustále prováděla manévry a rozorávala povrch země. Tím vznikala otevřená místa bez porostu, která dávala šanci jiným druhům. Dostaly se na světlo a získaly prostor pro život,“ vysvětluje Jiří Koptík.

Systematické obnově těchto území se dlouhodobě věnuje organizace Beleco, která na poli ochrany přírody působí už od roku 2004. O pět vybraných vojenských lokalit se experti z Beleca přímo starali a v roce 2023 své letité zkušenosti přetavili do metodiky péče a databáze s mapou těchto území v Česku.

Výsledky jejich práce ukazují, jak o cenné lokality dlouhodobě a udržitelně pečovat. „Zásadní je kombinace různých postupů. Musíte mechanické narušování půdy propojit s pastvou zvířat. Teprve jejich spojení vytváří pestré podmínky pro dlouhodobě stabilní a funkční údržbu,“ dodává Pavel Marhoul.

„Krajina vypadala úplně jinak“

Proč příroda vzkvétá tam, kde desítky let jezdily tanky a vybuchovaly granáty?

Marhoul: Je potřeba si uvědomit, že krajina před lety vypadala úplně jinak než dnes. V minulosti se mnohem intenzivněji využívala k pastvě. Pasoucí se zvířata v ní vytvářela jemnou a pestrou mozaiku stanovišť. V tom je pak nahradila armáda.

Když se člověk podívá na pastvinu z dálky, může působit jednotvárně. Zblízka ale uvidí množství drobných, narušených míst, vyšlapané plošky, odkrytou půdu, různě vysokou trávu nebo místa s rozdílnou vlhkostí. Dříve takto vypadala téměř celá země. Jakmile ale tradiční hospodaření zaniklo, začala mizet typická krajina a s ní stanoviště pro stovky druhů. Dnes se podobné podmínky zachovaly jen na malém počtu lokalit, například na stepích, v pískovnách nebo v bývalých vojenských prostorech.

Koptík: Řada druhů je konkurenčně slabá a v běžné krajině nemá šanci přežít. Vojenské prostory fungovaly specifickým způsobem. Když tam cvičila armáda s těžkou technikou, neustále prováděla manévry a rozorávala povrch země. Tím vznikala otevřená místa bez porostu, která dávala šanci jiným druhům. Dostaly se na světlo a získaly prostor pro život.

Protože jde o obrovská území, vznikala v nich mozaika různě narušených míst. Některé plochy byly pravidelně rozježděné, jiné zůstaly roky bez zásahu. Různorodost je z hlediska biodiverzity zásadní. U živočichů, zejména bezobratlých, jde o to, že nutně potřebují strukturně pestré prostředí, tedy kombinaci otevřených plošek, různě vysoké vegetace a přechodových zón. Mnoho druhů hmyzu využívá kousky holé, sluncem prohřáté půdy ke kladení vajíček.

V Beleco se věnujete obnově bývalých vojenských prostorů již dlouhou dobu. Kdy jste se o toto téma začali zajímat?

Marhoul: Opuštěným vojenským prostorům se systematicky věnujeme od roku 2008. Ze začátku nás zajímaly hlavně z výzkumného hlediska, protože tehdy šlo o poměrně málo probádaná území. Jako první jsme spustili tříletý výzkumný projekt, během kterého jsme sledovali 42 lokalit po celé republice. Zkoumali jsme různé skupiny organismů a výsledky ukázaly dvě zásadní věci: řada těchto území je z hlediska biodiverzity mimořádně cenná a zároveň postupně zanikají.

Od čistě výzkumné práce jsme se proto posunuli k aktivní ochraně. V letech 2012 až 2014 jsme začali s prvním praktickým projektem na Blšanském Chlumu a na Načeratickém kopci u Znojma. Nepříznivý vývoj jsme se tam snažili zvrátit pomocí základních zásahů, jako je kácení náletových dřevin nebo pastva ovcí.

Na to pak navázal náš největší projekt mezi lety 2016 a 2022 financovaný z evropského programu LIFE. K původním dvěma lokalitám přibyly další tři a už šlo o mnohem rozsáhlejší zásahy. Například v Pánově u Hodonína se nám podařilo tamní biotopy zcela obnovit. Současně jsme po deseti letech zopakovali i původní výzkum, abychom přesně viděli, jak se území proměnila.

Jak tedy na konci projektů vypadala?

Koptík: Některé druhy výrazně posílily, jiné naopak ustoupily. Objevily se zde desítky vzácných druhů rostlin, ale také hmyzu a obojživelníků. Husté a vysoké travní koberce začaly mizet a pozorovali jsme nárůst nízkých, kvetoucích druhů. Také u živočichů určité změny viditelné jsou, byť méně jednoznačné než u rostlin.

Kromě sběru vědeckých dat navíc v terénu trávíme spoustu času osobně. Bezprostřední pozorování přímo na místě nám často ukáže detaily, které by v tabulkách zanikly.

Jak jste z původních desítek míst volili ty nejzajímavější lokality pro svůj projekt?

Marhoul: Výsledný výběr vznikal jako kompromis mezi biologickou hodnotou, vlastnickými vztahy, finančními možnostmi i kapacitou projektu. Bohužel jsme museli vyřadit i některá území, která z biologického hlediska patřila k těm vůbec nejcennějším. Jejich pozemková struktura byla ale natolik komplikovaná, že zkrátka nebylo v našich silách získat souhlas všech vlastníků. Evropské projekty navíc nejsou financované stoprocentně, vždycky musíte sehnat nemalé vlastní spolufinancování. Hledali jsme tedy rovnováhu mezi tím, co je ještě reálné ufinancovat a uřídit, a co už by nás zahltilo.

Před začátkem prací byla na území dokončená sanace, nebo ještě nějaké práce probíhaly?

Marhoul: Je potřeba rozlišovat dva typy bývalých vojenských prostorů. Věnujeme se především posádkovým cvičištím a střelnicím, tedy menším plochám v blízkosti měst. Na těchto územích se nestřílelo těžkou municí, takže tam v podstatě nevznikaly závažné ekologické škody. Pokud se problémy objevily, šlo spíše o běžný odpad.

Zcela jiná je situace u velkých vojenských újezdů, které byly zasažené nejvíc a jejich dekontaminace probíhala řadu let. S těmi ale nepracujeme.

Nabízí se jednoduché řešení: armáda odešla, tak tam pošleme těžkou techniku, aby dál rozorávala půdu jako dřív. Proč to nestačí?

Marhoul: Když jsme začínali, měl jsem podobnou představu i já, že by mohlo stačit do určité míry „nahradit“ to, co v území dříve dělala armáda. Vojenská činnost krajinu desítky let formovala a jako vedlejší efekt vznikla biologicky neuvěřitelně pestrá mozaika. Zdálo se logické chybějící armádu nahradit řízeným pojezdem techniky nebo podobným mechanickým narušováním půdy. Ukázalo se ale, že to takto jednoduše nefunguje.

Realita je výrazně složitější, než aby se dala napodobit jedním typem zásahu. Zásadní je kombinace různých postupů. Musíte mechanické narušování půdy propojit s pastvou zvířat. Teprve jejich spojení vytváří pestré podmínky pro dlouhodobě stabilní a funkční údržbu území.

„Veřejnost nevnímá vojenské prostory jako nedotknutelnou přírodu“

Jak to tedy vypadá v praxi? Když přijdete do zarostlého vojenského prostoru, čím začínáte?

Marhoul: Zásahy dělíme na dva kroky. Nejprve většinou musíme provést takzvanou asanaci. Jde o jednorázové obnovné práce, jako je kácení, které území vůbec připraví na to, aby se o něj dalo rozumně pečovat. Teprve potom přichází na řadu dlouhodobá údržba. Podle našich zkušeností je nejvhodnější kombinovat pastvu zvířat, která zajišťuje základní péči o území a brání opětovnému zarůstání, s cílenými disturbančními zásahy – například pojezdy těžké techniky nebo motorek. Ty narušují půdu a vytvářejí mozaiku nezarostlých a řídce zarostlých ploch. Někde využíváme i řízené vypalování nebo kosení. Poměr jednotlivých zásahů se liší podle charakteru konkrétního území. Hodně záleží na kreativitě a zkušenostech správce daného místa.

Skvělým příkladem je zmíněný Pánov u Hodonína. Jde o jednu z nejvýznamnějších písčin v Česku o rozloze 90 hektarů. Když jsme tam začínali, přibližně polovina území už byla zarostlá náletovými dřevinami, hlavně invazními akáty a borovicemi. Masivně se tam šířil zlatobýl a tamní vzácná step mizela před očima.

Vyřezali jsme přes 30 hektarů náletů, zlikvidovali desítky stromů a vytrhali pařezy. Na mnoha místech dokonce těžkou technikou strhli svrchní vrstvu půdy, která byla po letech zarůstání plná humusu a živin. Původní písčiny jsou přirozeně chudé a nános živin vyhovoval invazním plevelům, a ty vzácné původní rostliny dusily.

Staráte se o původní lokality i teď, několik let po skončení hlavních projektů?

Marhoul: Z původních pěti lokalit se dnes v různé míře věnujeme třem. Dvě zbývající leží na území Národního parku Podyjí, kde péči převzal park společně s partnerskou organizací. Intenzivně se dál staráme o Pánov na jižní Moravě.

U Blšanského chlumu se nám podařilo najít místní organizaci Českého svazu ochránců přírody, která má zájem péči převzít. Dnes tam fungujeme spíše jako konzultanti a pomáháme s odborným vedením, zatímco praktické práce už realizují oni. Pak je tu Načeratický kopec, na který teď dohlížíme spíše z odstupu. Aktuálně plánujeme a hledáme možnosti, jak tamní péči dál rozvíjet. Velký zájem o to má i Jihomoravský kraj.

Koptík: K tomu je potřeba připočítat ještě další území mimo původní evropský projekt, menší bývalý vojenský prostor v Dobřanech u Plzně, kde se nám podařilo vytvořit skvělý funkční model. Postupně se do správy území zapojila řada místních lidí a spolků. Celé to neběží pod vedením jedné velké ochranářské instituce, ale vyvinulo se to přirozeně z místních vztahů od vlastníka pozemku přes sousedy až po další lidi z okolí. Klíčovou roli v tom hraje náš kolega Ondřej Peksa, který je přímo z místa a dlouhodobě působí jako správce lokality.

Jde o neobyčejný ostrov biodiverzity v jinak celkem fádní okolní krajině. Co do biologického významu sice asi nedosahuje úrovně nejvýznamnějších jihomoravských lokalit, ale stále je i v absolutním měřítku mimořádně cenný a svým významem překonává většinu dlouhodobě etablovaných chráněných území podobné velikosti. Mimo jiné tam například roste přes třicet ohrožených druhů rostlin uvedených v červeném seznamu, a to včetně několika kriticky ohrožených druhů.

Jaká je tedy nejlepší cesta, jak se o bývalé vojenské prostory starat dlouhodobě udržitelně?

Marhoul: V Česku máme více než dva tisíce chráněných území, ale bývalé vojenské prostory se v mnoha ohledech vymykají. Jsou to obrovské plochy v řádu desítek až stovek hektarů. Péče o ně je finančně náročná a peněz ve státní ochraně přírody je dlouhodobě nedostatek. Navíc mluvíme o specifických územích vázaných na otevřené biotopy, které pro své udržení vyžadují pestré a dynamické zásahy. Udělat to centrálně „od stolu“ z úřadu je nesmírně složité. Lepší je se spoléhat na místní komunity.

Obrovská výhoda ale je, že veřejnost nevnímá vojenské prostory jako nedotknutelnou přírodu. Díky tomu tam můžeme bez obav nasadit těžkou techniku nebo řízenou pastvu. A pokud jsou aktivity správně nastavené, mohou být prospěšné a zároveň levné.

Ukazuje se, že ochrana přírody funguje nejlépe tam, kde nevychází jen shora od institucí, ale přirozeně z místní komunity. Věci fungují organicky a ochrana přírody není něco cizího, ale přirozená součást života. Vojenské prostory k tomu mají ideální předpoklady, protože v nich může přirozeně fungovat mnoho aktivit od sportu přes procházky až po odbornou péči o přírodu.

Tento článek vznikl díky podpoře Journalismfund Europe.