Nejsme na tom tak dobře, abychom mohli rušit CHKO. Chráníme nejméně území ve střední Evropě, říká ochránce

Pavel Brodecký už nemohl poslouchat, že v Česku se příroda chrání příliš přísně a že je proto třeba rušit chráněná území, jako jsou CHKO. Dal si tu práci, vyhledal data a na svém Facebooku zveřejnil mapu, jak je to doopravdy. Česko chrání jen necelých 22 procent svého území, což je méně než Německo, ale i Slovensko, Polsko či Rumunsko.

„Chtěl jsem ukázat, že příroda a krajina v naší krásné republice nejsou nějak přemrštěně chráněny, jak se to mnozí snaží ve veřejném prostoru prezentovat,“ říká Pavel Brodecký. Oproti evropskému průměru Česko zaostává. Brodecký je původním povoláním „ajťák“, který se stal ochráncem přírody a dnes s kosou a křovinořezem dobrovolně pečuje o louky, aby na nich mohly nadále žít ohrožené druhy rostlin a živočichů.

„Není to o dojmech, ale o datech“

Jak vás napadlo pustit se do tohoto srovnání?

O problematiku ochrany přírody se zajímám dlouhodobě. Vystudoval jsem ji na vysoké škole, pohybuji se v tomto oboru, mám kontakty v odborné komunitě, kde si vyměňujeme informace. V poslední době se na ochranu přírody a životního prostředí enormně zvyšují tlaky, které gradovaly v minulém roce během pokusů o vyhlášení dvou chráněných území, CHKO Soutok a Národního parku Křivoklátsko. A stupňovaly se, i když probíhaly volby do Poslanecké sněmovny.

A tyto tlaky dost polarizovaly části veřejnosti. My, kteří do ochrany přírody vidíme, data a relevantní informace v různém rozsahu máme, ale hledal jsem, jestli jsou dostupné i vizuálně snadno rozpoznatelné a pochopitelné statistiky o chráněných územích v Česku, ideálně i v okolních státech. Data, která by i těm méně informovaným ukázala, že příroda a krajina v naší krásné republice nejsou nějak přemrštěně chráněny, jak se to mnozí snaží ve veřejném prostoru prezentovat.

Která data jste tedy našel?

Vycházel jsem z vizuálních dat serveru Protected Planet, která používá i Evropská agentura pro životní prostředí. Jsou to informace, které pravděpodobně slouží i k vyhodnocování Nature Restoration Law, což je záměr, jak zlepšit zhoršující se stav krajiny a její pestrosti v celé Evropě. Srovnávány byly relevantní kategorie ochrany a opravdu to není o dojmech, jak se často píše v diskusích, ale o datech.

Na mapě vidíme, že Česko září mezi svými sousedy světlou barvou. Co to znamená?

Že Česko ve srovnání s okolními státy, jako je Polsko, Německo nebo Slovensko, nemá přehnaně mnoho míst, která využívají nějakou formu územní ochrany. Naopak. Zvláště chráněná území, což jsou různé maloplošné přírodní památky a rezervace, ale také soustava Natura 2000 a velkoplošná chráněná území, jako jsou CHKO a národní parky, u nás pokrývají zhruba 22 procent rozlohy republiky. Kdežto v okolních státech se tato plocha blíží k 40 procentům rozlohy, tedy je tam téměř dvojnásobná. Myslím si tedy, že slogany typu zelené šílenství, ekoteroristi a podobně, které ovládly veřejný prostor, úplně nereflektují stav a rozsah územní ochrany v Česku.

Neměl by na tento rozkol reagovat někdo z veřejných míst? Vědci, organizace na ochranu přírody…

V dnešní době jsme všichni dost přetížení. Nevím, proč už někdo nereagoval. Těžko se dá reagovat na každý výkřik v médiích. Pokud chcete reagovat seriózně, musíte najít data, věnovat tomu čas a to je náročnější. Já čas měl, tak jsem to dohledal. Chtěl jsem jednoduše demonstrovat, že na tom nejsme tak dobře, abychom si mohli dovolit chráněná území rušit.

Myslel jste tím aktuální tlak politiků ze strany Motoristé sobě na zrušení CHKO Soutok?

Aktuální tlak politiků bych neřešil. Ty tlaky jsou dlouhodobé, jsou od revoluce a byly i před revolucí. Vždy totiž existovaly nějaké potřeby ochrany přírody, potřeby obyvatel a potřeby jednotlivců. Naštěstí jsme vstoupili do Evropské unie, kde máme plnit legislativu, která nám dává nějaké závazky. Není to jen aktuálními politiky, ale je pravda, že ti to asi rozvířili nejvíc. Určitě bychom se ale neměli nechat strašit tím, že vyhlašování nového území někoho omezí.

Přišly na váš příspěvek nějaké reakce?

Nepřišly, ale asi to lidi zaujalo, protože jej hodně sdíleli. A samozřejmě nějaké hejty byly také, ale jelikož zdroje dat jsou uvedené, tak asi není moc co vymýšlet.

Myslíte si tedy, že by Česko mělo v ochraně přírody naopak přidat a mít CHKO a národních parků víc?

Chráněných území máme dle mého názoru tolik, kolik odpovídá stavu naší krajiny a přírody. Co bylo cenné, to už nějak chráněno je. Na nová velkoplošná území už v Česku není moc místo. Téměř všechna okrajová pohoří už jsou CHKO či NP, sem tam máme nějaká i uprostřed státu. V naší intenzivní, přetvořené a osídlené krajině už plochy prostě došly.

Je velký úspěch, že se po desítkách let povedlo vyhlásit CHKO Soutok. Vznikla na místech, kde částečně byla maloplošná ochrana, části měly statut biosférické rezervace, ale legislativně nešlo o ucelenou ochranu. Je tedy super, že najednou vznikl souvislý celek, protože to je jedno z unikátních míst ve střední Evropě. Národní park Křivoklátsko (dosud není vyhlášený, pozn. red.) by žádnou další plochu nezabral, akorát by zvýšil ochranu jádrového území CHKO Křivoklátsko. Nová maloplošná chráněná území by však v Česku jistě zřídit šla.

„Kosa, pila, křovinořez a hrábě“

Proč myslíte, že je tu tak velký tlak proti chráněným územím?

Například u NP Křivoklátsko byl hlavní důvod ochrana a těžba porostů. V národním parku totiž lze těžbu omezovat lépe, takže nějaká zájmová skupina tam byla. Dají se tím také před volbami levně získávat politické body – politici nepravdivě ovlivňují veřejné mínění občanů, když tvrdí, jak ochrana přírody omezí jejich život. Na severu republiky máme tři CHKO vedle sebe a na jejich území leží například města Děčín nebo Litoměřice. A jsou jejich obyvatelé nějak omezeni? Straší se jednoduše.

Než jste se stal členem skupiny JARO, který patří pod Český svaz ochránců přírody, mnoho let jste se živil v oblasti IT, reklamy a marketingu. Pak jste zcela změnil profesi a začal pomáhat ochranářům. Proč?

Dávalo mi to smysl. Zpočátku jsem dělal obojí najednou, ale pak jsem zjistil, kolik je tu ještě míst vyžadujících ochranu a péči, takže to postupně vytěsnilo moji dřívější činnost.

Co je náplní vaší práce?

Nelepíme se k silnici ani se nepřivazujeme se stromům, jak si možná mnozí představují. Konkrétně já mám na starosti asi dvacet lokalit, části krajiny, které po vymizení drobných hospodářů začaly zarůstat. Cenná bezlesí a světlé řídké lesy patří aktuálně mezi naše nejvzácnější typy stanovišť, protože mizí, mizí, mizí… Souvisí to se změnou hospodaření za posledních zhruba 70 let. A mně se z těchto těžko dostupných opuštěných míst povedlo udělat plochy, kde to opět kvete, leze, běhá a zpívá. Třeba motýlům a dalším opylovačům včetně třeba samotářských včel, kteří z naší krajiny plošně mizí, se na těchto místech začalo opět náramně dařit. A na tato pestrá, a tudíž lákavá místa, rádi chodí i místní na procházky. Takže je to i pro lidi.

Představuji si vás, jak chodíte po přírodě s kosou a křovinořezem. Je to tak?

Nejdřív chodím po přírodě, a když vidím, že tam něco cenného přežilo, a pokud vlastník pozemku není proti, přijde na řadu kosa, pila, křovinořez a hrábě. Během pár let se obnoví stav, v jakém to místo bylo před 30 či 40 lety, kdy každý druhý venkovan měl ještě nějaká zvířata a ta spásala vegetaci nebo potřebovala seno.

Nyní když člověk krajinu opustil a lidé se stěhují do měst, všechno zarůstá. V tmavém lese sice něco žije, ale ne tolik jako v cenném bezlesí, kde svítí sluníčko a rostou tam pestré květy. Dříve létali motýli na každé mezi, kdežto teď potkat motýla je vzácnost.

Na „mých“ lokalitách opět poletují třeba vzácní modrásci hořcoví a roste tam spousta kriticky ohrožených stepních rostlin. Starám se tam například o hořečky nahořklé a hořečky brvité, který byl mimochodem vyhlášen Rostlinou roku 2026. Ještě před pár lety byl hořec skoro plevel a teď mizí. Kromě těchto lučních stanovišť se snažíme pečovat i o mokřady a světlé lesy.

Jak se díváte na aktuální obsazení vedení ministerstva životního prostředí, které otevřeně prohlašuje, že utne peníze neziskovým organizacím?

Současná politická situace u ochranářů budí hlavně nejistotu. Příspěvky od státu dostáváme, protože tahle práce se nedá dělat po večerech vedle hlavního zaměstnání. Navíc nic nepěstujeme a neprodáváme, podporujeme biodiverzitu a mimoprodukční služby krajiny, což se špatně oceňuje. Stát to ví, proto už po desítky let vyhlašuje programy péče o krajinu, ze kterých se tyto aktivity financují.

Loni bylo v  programu péče o volnou krajinu 38 milionů korun pro celé Česko, což odpovídá ceně výstavby čtvrt kilometru dálnice. Pro letošní rok byla nějaká částka alokována, stále však není jisté, zdali bude uvolněna a v jaké výši. Pro příští rok je tam alokována nula. Takže to vypadá, že péče o cenné zbytky naší přírody a krajiny najednou přestala být pro stát důležitá.

Při nulové podpoře od státu budou muset ochranářské spolky většinu lokalit a péči o ně opustit, aby jejich členové měli čas vydělat si na složenky jinde. Ale protože jsme srdcaři a neděláme to primárně kvůli výdělku, protože ani teď nejsou finance na péči nějak závratné, tak například já a kolegové bychom si pár těch nejhodnotnějších lokalit nechali a pečovali o ně ve volném čase. Pro ty ostatní lokality by to byla škoda. A státní orgány by tak přišly o dříče, kteří jim významně pomáhají i v péči o chráněná území.

Tento text vznikl díky grantu od Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.