Kde končí běžná starost o přírodu a kde začíná environmentální distres? Stavy environmentálního žalu jsou v mnohém srovnatelné například se ztrátou blízké osoby, upozorňují terapeuti.
„Vzpomínám si na krásné dny, které jsem trávila běháním po lese, lezením na stromy a hodinami strávenými ležením v trávě a pozorováním nebe. Cítila jsem, jak vše kolem mě pulzuje a jsem šťastná,“ popisuje dvaadvacetiletá Adéla Gajdicová svůj vztah k přírodě. Ona, stejně jako dalších téměř 67 procent Čechů, ale nyní pociťuje obavy z budoucnosti kvůli změně klimatu, jak ukázalo šetření České klima 2021.
V psychologii se pro náročné emoce vyvolané obavami o přírodu používá souhrnný termín environmentální distres. „Klimatickou krizi vnímáme jako fenomén, který se nás bezprostředně dotýká v našich životech a našem bezpečí. Zasahuje do mnoha oblastí společenského, ale i individuálního života. To je důvod, proč v lidech vyvolává náročné a nepříjemné emoce, jako jsou úzkost, strach, bezmoc, vztek nebo stud,“ vysvětluje Jitka Holasová, psychoterapeutka, která se tématu environmentálního distresu věnovala mimo jiné ve své knize Klimasmutek.
Češi dlouhodobě proklamují, že mají k přírodě kladný vztah. Podle výzkumu institutu 2050 z roku 2024 se 64 procent Čechů označuje za ochránce přírody. Kde tedy končí běžná starost o přírodu a kde začíná environmentální distres?
Terapeutka Ivana Šulcová vysvětluje, že je důležité zaměřit se na to, jakou pozornost tématu vnitřně věnujeme. „Pokud strach o přírodu ovlivňuje naše běžné fungování, například skrze úzkostné stavy, jedná se již o environmentální distres,“ popisuje Šulcová, která problematiku řeší ve své praxi.
Jako úmrtí v rodině
Ničení přírody dříve zaměstnávalo mysl i dnes osmnáctileté Markéty Benediktové. „V jedenácti letech jsem zjistila, co je klimatická změna, rovnou s tím přišly i pocity environmentálního žalu,“ vysvětluje studentka maturitního ročníku přírodovědného lycea. „Ve dvanácti letech jsem byla přesvědčená, že nikdy nebudu mít děti, protože nemají budoucnost. Kladla jsem si i otázky, jakou mám vůbec budoucnost já,“ doplňuje Benediktová.
Budoucnost vnímá jako děsivou 75 procent mladých lidí mezi šestnácti a pětadvaceti lety, jak ukázaly výsledky mezinárodního projektu publikovaného v odborném časopise The Lancet. Téměř čtyři z deseti dotazovaných pak kvůli klimatické změně váhají s pořízením dětí.
Je to právě nejistá budoucnost, která odlišuje například běžný žal od toho environmentálního. „Stavy environmentálního žalu jsou v mnohém srovnatelné například se ztrátou blízké osoby. Stadia traumatu jsou v podstatě stejná, jen s tím rozdílem, že u klimatického žalu se jedná o ztrátu, která teprve přijde. Odborně lze mluvit o formě pretraumatické stresové poruchy,“ vysvětluje Šulcová.
Holasová dodává, že ačkoliv obavy z budoucnosti byly ve společnosti přítomné vždy, klimatická krize je specifická svou globálností. „Před válečným konfliktem můžete utéct do jiné země, v případě klimatické krize se nelze nikam schovat,“ říká.
Všímavá laskavost může být recept
S náročnými emocemi spojenými s klimatickou změnou se v tuzemsku potýkají nižší statisíce lidí. Převažují emoce jako bezmoc, smutek, strach a vztek. „Evoluce vymyslela emoce k tomu, aby nám dávaly signály, ať už o vnitřním nebo vnějším světě,“ říká Holasová. „Když je nějaká emoce příliš silná, může se stát, že v tu danou chvíli nemáme kapacitu na to ji prožít. Pak se nastartují klasické procesy jako boj, útěk, nebo zamrznutí,“ dodává terapeutka. Ke zpracování environmentálního distresu navrhuje čtvrtou možnost, a to všímavou laskavost.
„Jedná se o vědomý postoj, který emoce neignoruje a nezlehčuje, ale integruje je do našeho života,“ vysvětluje Holasová. „Když cítím přetížení ze stavu světa a mám zrovna kapacitu a dostatek zdrojů, které mě podrží, můžu si ho zvědomit a pojmenovat. Můžu si dovolit s emocemi na chvíli jen být. Nebo je můžu dát najevo, plakat, naštvat se a sdílet to s přáteli,“ doporučuje terapeutka.
Kdo víc ví, víc se bojí
Spouštěče environmentálního distresu byly u Adély podobné jako u Markéty. Dozvěděla se o existenci klimatické krize a skrze sebevzdělávání a sledování dokumentů propadla pocitům bezmoci a vzteku. „Poprvé jsem si začala uvědomovat, že mě environmentální žal trápí na přelomu základní a střední školy,“ vzpomíná Gajdicová.
„Začala jsem se dobrovolnicky a aktivisticky angažovat, mimo jiné třeba ve Fridays for Future. Za krátkou dobu jsem vstřebala velké množství negativních informací, se kterými jsem si nedokázala poradit. Vnějším projevem byl tehdy vztek, ale ten byl jen zástěrkou pro hluboký vnitřní pocit bezmoci a zoufalství,“ popisuje dřívější emoce současná zaměstnankyně environmentálně-lidskoprávní neziskové organizace.
Průzkum z roku 2022 mezi českými adolescenty ukázal, že vyšší míra znalostí o klimatické krizi je u mladých lidí provázaná s nižší emoční pohodou. Autoři doporučují, aby vzdělávání ustoupilo od suchého předávání negativních informací.
„Do deseti let věku by se s dětmi mělo o přírodě komunikovat laskavým a bezpečným způsobem. Ne jim lhát, ale vztahovat témata ekologie na konkrétní jednání, které mohou ovlivnit, například třídění odpadu,“ vysvětluje Holasová.
Se staršími dětmi se o tématu může hovořit více do hloubky, ale stále je potřeba zdůrazňovat opěrné body. „Každý si může najít svůj způsob, jak přírodě pomoci, byť to s ekologií může souviset jen vzdáleně. Cesta může vést i skrze péči o psychiku nebo upevňování vztahů s lidmi kolem nás. Každý způsob, jakým posilujeme naši společnou odolnost vůči tomu, co přichází, má obrovský smysl,“ doplňuje Holasová.
Klimatická úzkost sněhových vloček?
Emoce spojené s obavami o budoucnost přírody bývají často připisovány mladším generacím. To ale neodráží realitu. Více než 60 procent české veřejnosti si myslí, že děti narozené v roce 2021 budou žít v horším světě, než do jakého se narodily. „Ve své praxi jsem se nejvíce setkávala s klienty ve středním věku, kteří obavy o budoucnost a s nimi spojený strach o planetu intenzivně řeší,“ popisuje svou zkušenost Šulcová.
Skutečná příčina psychických potíží často vypluje na povrch až po delší době strávené na terapii. „Lidé přicházejí s tím, že mají deprese nebo úzkosti, a teprve postupně se dostaneme k tomu, že jde o hluboký strach o budoucnost planety nebo vlastních dětí,“ dodává Šulcová.
Jaroslava Hačlová je jednou z těch, kteří řeší environmentální distres i v pozdějším věku. „Když vidím, jak pod koly těžké techniky mizí domovy těch nejmenších tvorů, cítím hluboký smutek. Obklopuje nás technologie na úkor všeho živého,“ popisuje své pocity Hačlová.
Zatímco někteří z mladších generací už si prvními fázemi truchlení za ztracenou přírodu prošli, jejich rodiče truchlí nyní. Adéla aktuálně pomáhá své matce vyrovnat se s environmentálním distresem.
„Máma je teď ve fázi smutku, snažím se jí být oporou a uvědomuji si, že právě truchlení je extrémně důležité. Je přirozené, že jakožto cítící bytosti zažíváme obrovský smutek, když vidíme, co se kolem nás děje,“ říká Gajdicová.
Jak podotýká Holasová, je logické, že generaci Z trápí ničení přírody nejvíce. „Na Zemi budou žít nejdéle a zároveň zatím nemají dostatečný kapitál a přístup k moci na to, aby mohli situaci změnit,“ říká.
„Čočka do vlastní sklenice nás nespasí“
Hlavním zdrojem environmentálního distresu často nemusí být samotné ničení přírody, ale spíše vztek z nečinnosti lidstva. „Uvědomění, že bychom mohli něco dělat, a přitom neděláme, je skutečně velmi bolestivé,“ vysvětluje Holasová.
V terapii se doporučuje zpracovávat žal komunitně. Podle Šulcové je pocit, že v tom člověk není sám, klíčový. Komunita pomáhá i Adéle Gajdicové. „Je pro mě zásadní obklopovat se lidmi, kteří sdílejí stejné hodnoty. Člověk pak nemá pocit, že je na své trápení i na řešení celé krize sám. Společně můžeme své vize přetavit v akci, ať už jde o veganské vaření nebo účast na protestu proti Motoristům,“ vysvětluje.
Ačkoliv je zapojování do komunit účinným řešením, environmentální distres je spíše symptomem doby než individuálním selháním. „I v Česku jsou tendence vysvětlovat environmentální distres jako patologii jedince více než jako zdravou a normální reakci na to, co se ve světě děje,“ vysvětluje Holasová. Dodává, že v případě emocí spojených s klimatickou krizí je míč spíše na straně společnosti. „Terapie lidi uzdravuje, ale vrací je do nemocného světa,“ říká.
K podobnému závěru došla i Adéla. „Snažím se žít udržitelně, například nakupuji lokálně a bez obalu. Jsou to skvělé věci, ale nic z toho nás nezachrání na globální úrovni. To může jen systémová změna a tlak na nadnárodní konglomeráty, ne to, že si koupím čočku do vlastní sklenice. Tohle přenastavení mi pomohlo se vyrovnat s pocity viny, protože jsem pochopila, že problém nejsem já a mé okolí,“ popisuje Gajdicová.
Ekoterapií ke zklidnění, ale někdy i smutku
Pocity environmentálního distresu často vycházejí z hluboké lásky k přírodě. „Les, voda a modré nebe jsou můj skutečný domov. V blízkosti starých stromů cítím hlubokou sounáležitost se vším živým,“ shrnuje své pocity Hačlová.
S přibývajícím věkem se však většina lidí má tendenci od přírody odcizovat. „Školní systém a pozdní kapitalismus nás tlačí k tomu, abychom se zajímali o výkon a peníze a od přírody se odpojili,“ myslí si Holasová. Příroda je přitom podle ní skvěle vybavena k tomu, aby pojmula lidské emoce.
S pobytem v přírodě pracuje i ekoterapie, která využívá toho, že se náš mozek v přírodě po tisících let evoluce automaticky zklidňuje. „Ekoterapie kombinuje léčivý rozhovor s přirozeným prostředím, které klientovi pomáhá dostat se ke kořenům problémů rychleji než v uzavřené terapeutovně,“ vysvětluje Holasová.
Pro některé lidi, kteří trpí environmentálním žalem, může být nicméně i procházka v přírodě spouštěčem smutku. „Často do přírody utíkám od různých těžkostí, ale když vidím vyprahlá a erozí zničená pole, tak se místo odpočinku v přírodě zase vrátím k pocitům bezmoci,“ sdílí své pocity Benediktová.
„I když při terapeutické procházce vidíme lesy zničené kůrovcem nebo krajinu, která se od našeho mládí změnila k nepoznání, stále je nám příroda blízká. Pořád cítíme, že příroda kolem nás žije, funguje a můžeme mít hluboký vztah přímo s ní, ne ji jen využívat. Při ekoterapeutických procházkách lze tedy zažívat jak smutek, tak radost,“ myslí si Holasová.
Kateřina Švehlová
Kateřina je absolventkou žurnalistiky na Masarykově univerzitě v Brně, kde nyní pokračuje v magisterském studiu na katedře environmentálních studií. Zajímá ji cokoliv spojeného se sociálními nerovnostmi, genderem, feminismem a environmentálním hnutím. V létě ráda cestuje po světě stopem.
