O stavu klimatu nerozhodují pocity ani politika, ale data, říká Jan Řežáb z JRD

„Firma, která chce dlouhodobě přežít, si je vědoma stavu věcí a trajektorii udržitelnosti přirozeně následuje. Proto se mi líbí přístup společností, které to dělají z přesvědčení, ne kvůli regulaci,“ uvádí majitel a zakladatel JRD Jan Řežáb.

Developerská skupina JRD staví energeticky úsporného bydlení. Vedle developmentu podniká také v energetice obnovitelných zdrojů a odpadovém hospodářství. Dosud prodala přes šestnáct set bytových jednotek, mimo jiné stojí za pražským projektem Ecocity Malešice.

V rozhovoru s Ekonews Řežáb hovořil mimo jiné o tom, nakolik je reálné, aby nové budovy byly od roku 2030 bezemisní. „My v JRD stavíme v pasivním standardu takřka bez výjimky už dvacet let a máme přísnější standardy než stanovují unijní směrnice. Větší problém vidím v cíli rekonstruovat do roku 2050 celý stávající fond budov,“ říká.

„Měli bychom dělat víc, než děláme dnes“

Co říkáte na politické „ukončování klimatické krize v Česku“ a přístup ke klimatické politice ze strany Motoristů, kteří ji momentálně demontují?

Planeta se na politiku neptá. V takových momentech si vždy vzpomenu na podnebí v mém dětství a podívejme se, jak vypadá dnes. Máme k dispozici objektivní data: jen za můj život se zvýšilo množství CO2 v atmosféře zhruba o čtvrtinu, což přímo zesiluje skleníkový efekt a vede k rychlému oteplování Země. Zmizelo přibližně 40 procent arktického letního ledu a všech deset nejteplejších let v historii měření nastalo po roce 2014. Proto mi podobné debaty někdy připadají až úsměvné. O stavu klimatu totiž nemluví pocity ani politická prohlášení, ale jednoznačná data, která jsou už dlouho velmi alarmující.

Proč se v Česku dlouhodobě nedaří ukotvit téma klimatu jako ekonomickou a bezpečnostní prioritu?

Může to mít více důvodů. Zaprvé dopady změny klimatu u nás zatím nejsou tak viditelné jako třeba v jižní Evropě. Dalším důvodem může být to, že klimatická změna není patrná ze dne na den ani z měsíce na měsíc. Pamatujeme si, že zimy bývaly před desítkami let jiné, ale rozdíl mezi dneškem a před pěti lety už nám splývá. Právě proto jsou zásadní data – třeba práce projektu Fakta o klimatu. Ta jasně ukazují, že bychom měli dělat víc, než děláme dnes.

Zdá se ale, že emoce jakákoliv data přehlušují, čemuž pomáhá šíření dezinformací na sociálních sítích…

Boj s dezinformacemi je složitý. Ti, kdo mají ve veřejném prostoru a na sociálních sítích vliv, by měli neustále a opakovaně vysvětlovat a informovat o tom, jak to skutečně je. Jiný recept není. Pozitivní je, že mladí lidé berou péči o životní prostředí jako samozřejmost. Nezpochybňují ji, je to pro ně přirozené téma. Vnímají také, že zátěž planety je několikanásobně vyšší, než když jsme byli mladí my. Jak jsem říkal, když jsem se v 70. letech narodil, bylo nás tady 3,5 miliardy, teď je nás přes osm miliard. Z mládí si pamatuji spoustu věcí, které byly jiné než dnes.

Třeba?

Jako student jsem myl přes léto okna aut na benzince a byla docela dřina dostat ze skla to množství hmyzu. To už dnes řidiči vůbec neřeší,  Když se podíváme na data, velikost populací volně žijících obratlovců na planetě od roku 1970 klesla přibližně o tři čtvrtiny. To je neuvěřitelné číslo. Dále je změna dobře vidět i na sněhu. Hranice, kde se dá lyžovat za přírodních podmínek, se posouvají o stovky metrů výš a ani Alpy už nejsou zárukou dobrých podmínek.

EU přesto přistoupila pod tlakem části byznysu a členských států k rozvolňování zelené politiky. Loni například osekala směrnici CSRD, která měla zajistit sběr srovnatelných dat o udržitelnosti, zejména o emisích vznikajících podnikatelskou činností. Jak se na to díváte?

Moje teorie je, že firma, která chce dlouhodobě přežít, si je vědoma stavu věcí a trajektorii udržitelnosti přirozeně následuje. Proto se mi líbí přístup společností, které to dělají z přesvědčení, ne kvůli regulaci. Třeba společnost Saint-Gobain (výrobce stavebního materiálu, pozn. aut.). Její vedení říká, že je vlastně jedno, jestli ESG povinnosti, existují nebo ne. Čerpají přírodní zdroje, ať už jde o kámen na výrobu izolace nebo plyn na výrobu skla, jsou si vědomi své odpovědnosti a snaží se minimalizovat dopady své činnosti na životní prostředí.
My v JRD reportujeme o ESG dobrovolně. Děláme to proto, abychom byli transparentní vůči trhu. Obecně je ale dobrovolně reportujících firem málo.

Myslíte si tedy, že firmy v udržitelnosti budou pokračovat?

V tomto ohledu vidím dvě linky. Ačkoli se považuji za ekologického nadšence, nejsem úplně přesvědčený o aktuální podobě ESG legislativy nebo certifikací. Na druhou stranu jde o manuál, byť zjednodušený, který má firmám pomoci na cestě k udržitelnosti a v hodnocení toho, jestli to dělají dobře. Taková klasifikace má určitě význam, protože ne v každé firmě bude zapálený ekolog, pro kterého bude řešení dopadů byznysu na životní prostředí srdeční záležitostí. Takže nějaká metodika je potřebná.

Ideální je, když funguje tlak trhu a udržitelnost začne vyžadovat zákazník. Ve stavebnictví ale povolovací procesy trvají roky a prodáte prakticky cokoliv, takže v tomto oboru je role státu a norem zásadní. Ruka státu je vlastně prodloužená ruka nás, občanů. Evropská unie v tom hraje důležitou roli, i když někdy nastavuje cíle příliš ambiciózně až nereálně.

V čem konkrétně to udělala?

Ve stavebnictví se občas stanovily parametry, kterých nebylo možné technicky dosáhnout, například snaha o dosažení energeticky pasivního standardu všech rekonstrukcí. Totéž platilo v autoprůmyslu, kde se přijala poměrně tvrdá opatření proti produkci CO2 z provozu aut. Ale opět to na druhou stranu vedlo k rozvoji elektromobility a ukazuje se, že na elektrické bázi lze fungovat téměř se všemi dopravními prostředky.

Kvantitativní rozvoj přinesl v dnešní době až skokový vývoj potřebných technologií. Kdo by před deseti lety uvěřil, že elektroauto může mít dojezd přes 200 kilometrů? Dnes se již blížíme hranici tisíc kilometrů a v dalších dvou letech očekáváme technologický skok s dojezdy elektromobilů přesahujícími tuto hranici.

„Nám to ekonomicky vychází“

Nové budovy mají být od roku 2030 bezemisní. Je to reálný cíl?

Z mého pohledu ano, z hlediska technických parametrů je to naprosto reálné. My v JRD stavíme v pasivním standardu takřka bez výjimky už dvacet let a máme přísnější standardy než stanovují unijní směrnice. Větší problém vidím v cíli rekonstruovat do roku 2050 celý stávající fond budov. Obnovujeme méně než jedno procento bytového fondu ročně, kapacitně je to extrémně náročné. Přitom právě staré budovy mají největší emisní stopu.

O kolik tlak na bezemisní výstavbu zdraží byty? Některé odhady říkají, že až o 30 procent.

To, co vyžadují energeticky úsporné stavby na rozdíl od těch běžných v oblasti materiálů a technologií, jsou marginální nákladové položky –možná s výjimkou izolací. Ano, pokud to pro někoho není standard, nějaké náklady navíc to zpočátku představovat bude, ale nám to ekonomicky vychází a stavíme tak už roky. Fungujeme tržně, takže prodáváme za srovnatelné ceny v dané lokalitě, a ekonomicky se to dá zvládnout. Pokud tomu někdo nevěří, ať se nahlásí v JRD a přijde se přiučit. Běžně provázíme i konkurenční firmy našimi projekty a předáváme jim potřebné know-how, abychom posunuli obor kupředu.

Na která udržitelná řešení se při stavbách projektů nejvíc soustředíte?

Nejdůležitějším parametrem pro nás je dostat se na co nejmenší spotřebu energie. Dále řešíme materiály, z nichž stavíme, tedy konkrétně jejich výrobu, dopravu, životnost i recyklaci. Energie, které neušetříme, se snažíme vyrábět z obnovitelných zdrojů. Používáme tepelná čerpadla z vrtů, velmi úsporné chlazení, fotovoltaiku, pracujeme se zelení. Každý metr čtvereční zeleně pomáhá.

U rodinných domů je to ještě jednodušší. V roce 2011 jsem postavil energeticky aktivní dům pro svou maminku, který ročně vyrobí třikrát víc energie, než spotřebuje. Tehdy stál 3,5 milionu korun. Dnes by byl dražší, ale rozhodně by nestál deset milionů. Když už stavíme, měli bychom stavět takhle.