Pokud někdo tvrdí, že dekarbonizace je hrozbou pro Česko, je to nesmysl. Máme na to čísla, říká miliardář

Majitel firmy Eurowag a jeden z nejbohatších Čechů Martin Vohánka patří k podnikatelům, kteří dlouhodobě vstupují do veřejné debaty o budoucnosti tuzemské ekonomiky. „Skutečným rizikem by bylo nechat si ujet vlak tam, kde může být Česko silné,“ říká v rozhovoru pro Ekonews.

Jeho firma Eurowag nabízí palivové karty pro kamionovou dopravu, poskytuje aplikace na jednodušší správu vozového parku a úhradu dalších poplatků včetně mýta či oprav. Provozuje zároveň přes 300 tisíc dobíjecích stanic po celé Evropě.

Martin Vohánka je zároveň jedním z ambasadorů iniciativy Druhá ekonomická transformace. Cílem spolku sdružujícího české podnikatele je podpora systémové modernizace tuzemské ekonomiky. Mezi jeho současné priority patří renesance českých značek, které budou mít vysokou přidanou hodnotu, chytrá imigrační politika, která zajistí, že Česko získá dostatek kvalitní pracovní síly, a cesta k ekonomice, která bude stát na udržitelných základech.

„Cleantech už dnes tvoří 21 procent českého vývozu“

Může být dekarbonizace novým tahounem českého exportu?

Může a ukazují nám to i data. Vyplývá to z Mapy příležitostí, analytického projektu Druhé ekonomické transformace. Jde o projekt, který jsme představili loni a pracovali jsme na něm zhruba tři čtvrtě roku. Nemapuje jen výrobky spojené přímo s dekarbonizací, ale obecně s čistými technologiemi (technologie zaměřené na snižování znečištění, emisí a dopadů na životní prostředí napříč sektory, pozn. aut.).
Analyzovali jsme oficiální data podle celního sazebníku, šli jsme číslo po čísle a výsledek nás příjemně překvapil. Ukázalo se, že už dnes cleantech tvoří 21 procent českého vývozu a jeho podíl roste třikrát rychleji než zbytek exportu. Za pár let tak bude velmi pravděpodobně tvořit dominantní částí českého vývozu. Rád bych proto, aby jednou provždy zaznělo, že pokud někdo tvrdí, že dekarbonizace a snaha o snižování znečišťování životního prostředí jsou hrozbou pro Českou republiku, není to pravda. A tato čísla to prokazují.

Které výrobky spojené s dekarbonizací v Česku vyrábíme a v čem patříme mezi největší exportéry?

Zajímavé je, že významnou část tvoří elektromobily – tedy oblast, kterou si některé politické strany zvolily jako téma svých předvolebních kampaní. To ukazuje, že nezáleží tolik na tom, co si myslí jednotliví politici nebo část veřejnosti, která je přirozeně skeptická a bojí se budoucnosti, ale na tom, kam se posouvá evropský a světový trh. Ten živí českou ekonomiku, která je zásadně proexportní. Musíme proto sledovat trendy, abychom udrželi zaměstnanost, mzdy a zvyšovali obecný blahobyt. Nejde o žádnou ideologii, jak někdo říká, ale o podložená čísla.

Proč jste se rozhodli oblast čistých technologií takhle ve velkém zmapovat?

Protože český veřejný diskurz se často točí v bludném kruhu, kdy obyvatelstvo reaguje na to, co mu říkají politici, a politici zase na základě průzkumů zjišťují, co chtějí lidé slyšet. Vzniká tak situace, kdy do české debaty nikdo nevnáší nový obsah. A země stojí.

Právě to vnímáme jako roli Druhé ekonomické transformace – měnit diskurz, přinášet datově podložený obsah a pomoci zemi dohodnout se na společné vizi. Dekarbonizace i celá agenda Green Dealu nebo nově Green Industrial Dealu představují zjevně velkou příležitost pro českou ekonomiku. Není to ale úkol jednoho podniku, jednoho úředníka ani jednoho ministerstva. Musí jít o společné úsilí.

Jaká byla reakce politiků a úřadů na vaše zjištění?

U odborné veřejnosti i politiků to rezonovalo. Ale víme, že musíme jít ještě dál a dostat náš obsah i do menších měst, do rodin, které ekonomiku běžně neřeší. Aby lidé věděli, že na tom nejsme špatně, že děláme spoustu věcí dobře a máme našlápnuto.

Jedním výstřelem se svět nezmění. Od začátku říkáme, že chceme držet pozornost u několika priorit a udržet je ve veřejném prostoru dlouhodobě. Problém dlouhodobých strukturálních změn je, že politici jsou tady krátkodobě, jsou velmi reaktivní a populističtí. Právě Druhá ekonomická transformace má být tím stabilním stakeholderem, který tato témata udržuje v čase.

EU nyní některé části klimatické legislativy reviduje nebo odkládá, například nefinanční reporting. Jak se na to díváte?

V případě změny klimatu a s ní spojených opatření je potřeba rozlišovat dvě věci. Ta první je, zda je směr správný a zda se může zvrátit. Ta druhá je, jak probíhá implementace legislativy.

Pokud jde o směr, ten je jasný a nezmění se, musíme dekarbonizovat. Je to náš závazek vůči budoucím generacím, odevzdat jim planetu v lepším stavu, nebo se o to alespoň poctivě snažit. V Evropě jsme si kvůli válce na Ukrajině také uvědomili, že dekarbonizace je cestou k energetické nezávislosti.

Kde máme vážný problém, je způsob, jak naše záměry překlápíme do konkrétní legislativy. A to jak v Česku, tak v Unii. Úředníci, kteří dostanou politické zadání, nejsou přirozeně na danou oblast experti. Potřebují kvalitní, strukturované a hodnověrné vstupy sebrané napříč dotčeným odvětvím a jeho stakeholdery. To se ale vůbec neděje.

Pracují naopak s kusými informacemi, vstupy od těch, kteří nejvíce křičí nebo mají silnější lobbying. Samozřejmě záleží na poctivosti v přístupu daného úředníka, ale v průměru je situace mizerná. V tech světě všichni vědí, že můžete mít skvělý algoritmus, ale pokud na vstupu jsou špatná data, na výstupu budou také. Říká se tomu „garbage in – garbage out“. V tom máme velký demokratický deficit. A proto lidé mají pocit že jsou odpojeni od politiky. Ne kvůli nedostatku nově vyprodukované legislativy, ale její nízké kvalitě vycházející z neporozumění problému.

„Nemůžeme ekonomiku stavět na technologiích minulosti“

Jak vnímáte současnou americkou administrativu, která problémy spojené s klimatem zpochybňuje?

V USA je situace různorodá. Mnohé státy mají vlastní legislativu a například Texas, tradičně republikánský, zažívá obrovský boom cleantechu. Po odstoupení od Pařížské dohody většina států oznámila, že budou v dekarbonizaci pokračovat. Současná administrativa Donalda Trumpa teď víc tlačí na bezpečnost dodávek, tedy aby nové technologie nebyly závislé na čínských součástkách. Trend se zkrátka nezastaví, maximálně na nějakou dobu zpomalí. A klimatická změna už vůbec, i když budeme zarputile předstírat, že není.

Čína je dnes světovým lídrem v zapojování obnovitelných zdrojů, dominuje také v nových oborech, jako jsou elektromobily nebo výroba solárních panelů. Dokážeme ji dohnat?

Je to tak. Čína nečeká, až se Západ rozhoupe, a dekarbonizuje obrovským tempem, protože se dusila a chtěla se zbavit závislosti na ropě z arabských států či USA. Ano, Čína dnes v nových oborech, jako jsou elektromobily a solární panely, dominuje. Nechali jsme si ujet vlak.
Musíme se prostě smířit s tím, že Čína se transformovala.

Máme nového světového hráče, kterého jsme podceňovali a mysleli si, že bude jen zaplavovat svět levnými výrobky. Jenže on sofistikoval svoji výrobu. Čína věděla, že nemá cenu bojovat v odvětvích tradiční ekonomiky, proto se soustředila na novou ekonomiku, jako jsou elektromobily, baterie, solární panely a podobně. Otázka tedy není, jestli Čínu můžeme dohnat, ale jak můžeme prosperovat v odvětvích, kde nám vlak neujel. A v odvětvích, která se teprve otevírají.

Které obory to jsou?

Jednak je to tradiční precizní strojírenství, například kolejová vozidla, podvozky, železnice. Dále tepelná čerpadla, jaderné technologie, elektrické rozvaděče nebo výroba turbín. A samozřejmě oblast IT, což je jediný obor u nás, který se blíží evropským premiantům typu Dánsko či Švédsko z pohledu toho, kolik hodnoty dokážeme vytvořit za hodinu práce. To není překvapení: máme úspěšné příběhy Avastu, AVG, MEWS, i Eurowagu a řady dalších firem, které se prosadily na světových trzích.

K tomu je v Česku hned několik dalších odvětví s velmi sofistikovanými produkty, jako je organická chemie, robotika, kosmický výzkum, letectví a nově i aplikovaná AI. Pokud bych tedy na něco sázel, rozvíjejme právě tyto high- a deeptech obory, kde už dnes máme funkční ekosystémy firem a univerzitních pracovišť anebo alespoň jejich základ.

Obecně musíme sledovat, kam svět míří. K tomu právě slouží Mapa příležitostí. Máme obavy o automobilový průmysl, víme ale, že mnoho firem z automotive už rozšiřuje záběr do takzvaných dual use technologií, letectví, kosmických programů. To je přesně cesta, která nás posune dál. Nemůžeme a nechceme naši ekonomiku stavět na technologiích minulosti, levné energii ani levné práci.

Co by měl pro hladký průběh dekarbonizace udělat stát?

Je tu řada problémů. Ten první jsem popsal výše a souvisí s tvorbou legislativy. K tomu je potřeba překonat resortismus a dívat se na věci podle odvětví, nejen podle ministerstev. Druhý je zachovat technologickou neutralitu. Politika má vytyčit směr, byznys má hledat řešení a úředníci v institucích to, jak je umožnit.

Teď narážím například na technologickou neutralitu v případě budoucnosti silniční mobility. Pokud někdo tvrdí, že jediným řešením v každém segmentu, v každé situaci a na každou vzdálenost je bateriová elektromobilita, tak se ptám, jak to ví? Já sám to nevím a přitom sedím uprostřed evropského ekosystému firem v nákladní dopravě. Nevyrábím ropu ani elektřinu, je mi jedno, zda prodávám kilowatthodiny, naftu, nebo vodík, ale zodpovědně říkám – nemůžeme dopředu vědět, které řešení bude nejefektivnější.

Děje se v Česku něco zajímavého ve vědě a výzkumu, co by mohlo urychlit proměnu ekonomiky?

To je palčivé téma. Mnoho skvělých nápadů z akademické sféry se nepromění v patenty nebo startupy, protože zatím bohužel přenos výsledků výzkumu do praxe výrazně pokulhává. V horším případě se nestane nic, v lepším si to koupí zahraniční korporace a dlouhodobý přínos pro Česko se ztratí.

Nedávno jsem mluvil s expertem z Cambridge na transfery z výzkumu do praxe. Když slyšel, kolik ročně dáváme na vědu a výzkum v Česku z veřejných peněz, zhodnotil, že bychom měli každý rok vyprodukovat 40 až 50 takzvaných spin-offů, tedy firem které pracují na komercializaci nějaké technologie vyvinuté v universitním prostředí. Nyní je to ale maximálně čtyři až pět.

Proto patříme mezi země v takzvané middle income trap, pasti středních příjmů. Všichni jsme zaměstnaní, pracujeme stejně nebo víc než západní Evropa, ale dostáváme poloviční mzdy právě proto, že to, co tady vytváříme, necháme pak patentovat někoho jiného, kdo to prodává pod svou vlastní značkou.

Jak to změnit?

Tomu se ve Druhé ekonomické transformaci věnujeme a vidíme tři klíčové kroky. Dekriminalizace odpisů na výzkum a vývoj – místo dotací chceme motivovat firmy, aby investovaly vlastní zisky a měly jistotu jasných daňových pravidel. Dále podpora takzvaných chairs – elitních vědeckých týmů s dlouhodobým financováním, které dokážou propojovat výzkum s praxí a přitahovat zahraniční talenty. A v neposlední řadě pokračování v tom, co umožnil námi prosazovaný nový zákon o vědě a výzkumu, a tedy rozvoj funkčních ekosystémů pro transfer vědy a výzkumu z univerzit do praxe.

Jak se na vás dívá tradiční průmysl?

Záleží, koho se zeptáte. Těch, kdo mají konstruktivní, datově podložené připomínky a podněty s cílem zlepšit stav věcí, využít změn a posunout se na novou úroveň? Anebo těch, kteří chtějí stůj co stůj zakonzervovat v minulosti?

Myslím, že volba je jasná. Je to koneckonců i podstatou podnikání a definice úspěšného podnikatele: je to někdo, kdo permanentně reaguje na změny a mění je v příležitosti a hodnoty pro sebe, zaměstnance, zákazníky, svět kolem. Lidské vědomí se rychle proměňuje. Poslední roky vypjaté diskuse o Green Dealu měli nepochybně jeden efekt. Velká část populace si je vědoma, že jejich chování a spotřeba má přímý dopad na životní prostředí. A to je kriticky důležitý základ. Podnikatel, který tvrdí, že se nepřizpůsobí, a žádá politiky, aby mu postavili bariéry na hranicích, tím škodí nejen planetě, ale především sám sobě a celému Česku.