Bunkry z první republiky osadil soláry. Hosté si musí vystačit s tím, co mají, říká pronajímatel šesti řopíků

Jak se spí v polních podmínkách bývalého vojenského bunkru a s elektřinou jen ze slunce, zkoušejí hosté šesti bunkrů Richarda Matouše. Za osm let už napočítal přes 1800 pobytů.

Richard Matouš bývalé vojenské bunkry znal odjakživa, protože do nich jezdíval s otcem jako náctiletý na radioamatérské závody. Vůbec ale netušil, do čeho jde, když se pustil do „bunkrového byznysu“.

Nyní vlastní šest řopíků, jak se lidově říká bunkrům budovaným v Československu před druhou světovou válkou Ředitelstvím opevňovacích prací (ŘOP). Dva se nacházejí v Jihočeském kraji téměř na hranici s Rakouskem, dva na jižní Moravě u Mikulova a po jednom v severních a středních Čechách.

„K mému údivu jsem hned první dražbu, do které jsem se přihlásil, vyhrál,“ popisuje Matouš v rozhovoru pro Ekonews. To bylo před osmi lety. Dnes ve všech nabízí přespání v cenách od 700 do 2800 korun za noc, které lze rezervovat přes internetovou stránku www.bunkering.cz.

„Snažím se peníze, které bunkry vydělají, vracet do jejich údržby“

Jak jste ve svých 26 letech dostal ke koupi prvního řopíku? Jak vás to vůbec napadlo?

To jsem ještě vůbec nevěděl do čeho jdu a co z toho nakonec bude. O nějakých možnostech koupit bunkr od armády jsem věděl, ale netušil jsem, jak celá procedura probíhá a musel jsem si ji nastudovat. K mému údivu jsem ale vyhrál hned první dražbu, do které jsem se přihlásil. Mám rád zjišťovaní nových věcí, a proto mě celý proces vyřizování a papírování zajímal.

Měl jste v rodině armádní vzor? Někoho, kdo vás přivedl k vojenské tématice?

Se svým tátou jsem jako dítě jezdíval do bunkru jednou ročně na radioamatérské závody. Jako náctiletý jsem v noci uprostřed lesa seděl ve vojenském bunkru a spojoval se vysílačkou s neznámými lidmi i tisíce kilometrů daleko. Ten zážitek se do mě propsal natolik, že když jsem měl možnost koupit si vlastní bunkr, moc jsem o tom přemýšlet nemusel.

Byl v tom i obchodní záměr? Že takových objektů jsou v tuzemsku tisíce a že se jich stát zbavuje?

Zprvu jsem v tom žádný obchodní záměr neviděl. To až postupem času, kdy mně samotnému bylo líto si nechat upravený bunkr jen pro sebe. Tak jsem ho nabídl ostatním. A jak se ukázalo, nebyl jsem sám, kdo o takový zážitek stojí.

Moje myšlenka přestavby řopíků nebyla a není tvoření historického muzea. Na to jsou zde povolanější, kteří této problematice rozumějí do detailu. Mojí vizí je spíše měnit bunkry tak, aby zůstaly zachovalé. Zjednodušeně řečeno: Vzít něco, co ztratilo svůj původní smysl, a dát tomu nový směr.

Na kolik vás koupě prvního bunkru vyšla? A kolik jste do něj investoval peněz, aby se dal obývat?

V té době byly pořizovací ceny nižší desítky tisíc korun. Celkové náklady na jeho přestavbu bych odhadoval velmi hrubě, jelikož se jednalo spíše o časově náročnou záležitost než věc nějakých zásadních investic. V závislosti na jednotlivých objektech se to může pohybovat okolo nižších stovek tisíc korun.

Jde si vzít na pořízení vojenského bunkru hypotéku? Zkoušel jste to?

Nezkoušel a celkem by mě zajímal pohled banky na takový druh zástavy. Myslím, že české banky mají nastavená pravidla poměrně striktně a nejdou do rizika, aby jim na krku zůstal vojenský bunkr.

Takže vše platíte ze svého?

Snažím se peníze, které bunkry vydělají, vracet do jejich údržby a dávat je na udržitelné zprovozňování nových řopíků. Bunkry jsou hodně vystavené vnějším vlivům a také toho mají už dost za sebou. Proto je potřeba pravidelná údržba, občas se snažíme i něco vylepšit.

V současné době provozujete šest bunkrů. To jste s tím prvním udělal takovou díru do světa, že jste si pořizoval další?

Pokoušeli jsme se udržet tempo jednoho opraveného bunkru ročně, ale to se nám během pandemie nepodařilo. Viděli jsme však, že to mělo úspěch již od začátku. Bylo to úplně něco nového, o glampingu tehdy pořádně nikdo nevěděl, lidi to zajímalo. Myslím, že ve společnosti je stále hlad po netradičních zážitcích. Teď už se to posouvá celkem stabilním organickým tempem, kdy je pro nás nejlepší reklamou spokojený návštěvník.

„Zanedlouho přidáme další bunkr“

Podle čeho si objekty vybíráte? Podle míst? Dostupnosti? Ceny?

Těch faktorů je ještě víc. Místo s dostupností je zásadní. Pokud budete mít bunkr uprostřed zemědělského lánu – a že je takových na prodej většina – budete se k němu jen velmi těžko dostávat a o příjemném okolí uprostřed pole asi také nejde hovořit.

Co se týče lokalit, je to podle toho, kde armáda zrovna bunkry nabízí. Pozoruji, že to jde v takových vlnách a vždy se to týká nějaké oblasti. Cena je trochu odhad. Bunkr od armády můžete koupit buď v elektronické aukci, kde přihazujete a vidíte stav, nebo ve slepé dražbě, kdy pošlete nabídku a čekáte, která vyhraje.

Většina těchto objektů slouží jako muzea nebo se věnují vojenským tématům. Proč jste se vydal zcela jinou cestou?

Jak jsem zmiňoval, další muzea nejsou naším záměrem. S rozvojem technologií je možné takové objekty technicky dostatečně vybavit a zabezpečit lidem základní potřeby. Vydali jsme se tedy cestou neprošlapanou a o to možná zábavnější.

Díky stránkám s rezervačním systémem, platební bránou a automatickým rozesíláním informací jsme schopni bunkry předávat návštěvníkům úplně bezkontaktně. Je tak čistě na nich, kdy přijedou – nemusí se na nikoho vázat.

Máte v plánu pořizovat další bunkry?

Ano, zanedlouho přidáme další bunkr, který bude tak trochu návrat ke kořenům. Udělali jsme ho co nejjednodušší. Inspirovali jsme se severským způsobem pronajímání chat, kdy si člověk přinese vlastní vybavení, lůžkoviny a podobně. Bude to takový trochu trempský styl, ale pořád si tam můžete rozdělat oheň v krbových kamnech, posvítit si nebo dobít telefon.

Uvažujete, že některý z bunkrů přece jen doplníte o vojenskou historii?

V tento moment o tom neuvažuji. V každém bunkru jsou nyní vystaveny černobílé dobové fotografie, které na historii objektů odkazují. Používáme v nich také staré vojenské bedny nebo jiné historické předměty. Větší přítomnost původní techniky, jako jsou zbraně nebo ventilátory, by byla na úkor již tak omezeného prostoru.

Považuje nadšence provozující jiné bunkry po republice za konkurenci? Nebo si naopak vzájemně pomáháte?

Osobně jsem rád za každý opravený nebo upravený bunkr, takže je jako konkurenci nevnímám. Pokud jsme někoho inspirovali, tak mě to těší. Těch způsobů využití a možností úprav je velká škála, každý do toho může vnést novou myšlenku.

Byl jste se podívat u konkurence?

Jestli se ptáte, zda jsem někdy spal v cizím bunkru, tak ne. Popravdě si myslím, že jsme dlouhou dobu byli jediní, kdo takovou věc veřejně nabízí. Rád chodím do vyloženě historicky zařízených pevností, jako je tvrz Hanička, Stachelberg nebo třeba muzeum Javor 51. Je obdivuhodné, s jakou precizností nadšenci tyto objekty vylepšují.

Jak vás napadlo většinu bunkrů vybavit solárními elektrárnami? Šlo o nutnost, protože v místě není elektrická energie?

Bez elektřiny bychom nebyly schopni dát návštěvníkům takový komfort. Není to jen o nabití telefonu, jde hlavně o osvícení vnitřního prostoru. I během slunného dne se skrze malé otvory střílen dostává dovnitř jen velmi málo světla.

Další aspekt je environmentální. Je to pro nás i pro návštěvníky taková hra, kdy si musíme vystačit jen s tím, co nám slunce dá. Uvědomíte si, že s energií je potřeba šetřit, a pokud baterii vybijete už před západem slunce, tak večer budete o svíčkách.

Věnujete se bunkrům jako své hlavní pracovní činnosti?

Beru to spíše jako velký koníček. Nedalo by se to stíhat bez lidí okolo, kteří zařizují servis bunkrů, správu stránek nebo pomoc při rekonstrukcích. Ve svém civilním povolání se specializuju na výškovou stavební činnost. Se společníkem máme firmu a realizujeme stavby fotovoltaických elektráren.

Máte spočítané, kolik jste do bunkrů vložil peněz? A jestli jste „v plusu“?

Takovou rozvahu by bylo velmi těžké udělat, protože je zde velký podíl investované práce. Jak mojí, tak kamarádů, kteří s tím pomáhají a bez nichž by to nešlo. Co se týče těch finančně nevyjádřitelných aspektů, jako je dobrý pocit nebo radost z každého spokojeného návštěvníka, tak to jsme určitě ve velkém plusu.

Podle výpisu z obchodního rejstříku je společníkem ve vašem podnikání firma Trigoni trade and investment registrovaná v Seychelské republice. Proč tento neobvyklý krok?

Vlastníkem je česká firma, která platí daně ze své činnosti v České republice a tato firma je vlastněná zahraniční společností. Není v tom žádný šokující význam, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jak jsem v úvodu zmínil, zajímají mě i ty byrokratické procesy, tak jsem se rozhodl, že může být zajímavé vyzkoušet založit firmu se sídlem mimo naši republiku.

Tento článek vznikl za podpory Journalismfund Europe. Projekt se uskutečnil díky mentoringu a podpoře organizace Transitions.