Lanovka v podobě navržené Annou Marešovou bude jezdit na Petřín. Zároveň chce Studio Anna Marešová Designers se svým intimním portfoliem pod značkou Whoop·de·doo, kam patří vibrátory, Venušiny kuličky i menstruační kalíšek, expandovat do Itálie či do Německa.

Česká produktová designérka na sebe upozornila již svou diplomovou prací, sadou intimních pomůcek pro ženy. Dnes ji vyrábí pod vlastní značkou Whoop·de·doo, přičemž za vibrátor získala mezinárodní designové ocenění Red Dot 2016. K jejím nejnovějším pracím patří výletní tramvaj pro Prahu T3 Coupé, která byla oceněna cenou Red Dot 2019, a lanovka na Petřín. Vystudovala mimo jiné průmyslový a produktový design ve Velké Británii na University of Derby a prosazuje myšlenku udržitelného designu.

Když jsme domlouvaly tento rozhovor, myslela jsem, že se budeme bavit především o vašich menstruačních kalíšcích, které jsou nejen designové, ale k životnímu prostředí šetrnější než tradiční dámské hygienické potřeby. Teď je ale pro vás největší novinkou vítezství v soutěži o podobu nové petřínské lanovky…

Je to hodně čerstvé a je pravda, že je to pro mě teď nejvíc. Máme z toho ohromnou radost. Samozřejmě mám k lanovce vztah, bydlím od ní 500 metrů. Lanovkou jsem trávila celé léto a jsem moc ráda, že jsme zvítězili, protože soutěž se dělala nadvakrát. Začínala loni v listopadu, kdy z 28 studií vybrali pět, přičemž následně postoupili jen němečtí a rakouští designéři. Ti druzí ale nakonec návrh neodevzdali, takže se udělala nová výzva a díky tomu jsme dostali druhou šanci. Přirovnala bych to k divoké kartě v soutěži Superstar.

K původnímu návrhu jsme ještě přidali interakci dvou vozů – v momentě, kdy se vozy uprostřed kopce potkají, jeden vůz na druhý „mrkne“ a ten druhý zčervená. Realizaci bude ještě předcházet tendr na výrobce, ale vypadá to, že příští rok budu mít hodně práce. Je to pro mě velká věc, která mi pořád ještě nedochází.

Předtím jste si i podle vašeho blogu prošla složitějším obdobím. Čím to bylo?

Souviselo to s více věcmi. Když se trh začal proměňovat, šíleně nám klesly prodeje. Řešila jsem situaci kolem války, loni jsem zase měla osobní problémy čili za poslední dva roky jsem si prošla takovou osobní proměnou, vývojem. Až před létem jsem se nastartovala a začala věci řešit trochu jinak. Proto mám teď provozní ředitelku a začínám práci více delegovat. Byla jsem poměrně dost vyčerpaná, hlavní mojí náplní bylo řídit firmu a na to, co mě baví, jsem neměla žádný prostor. Myslím, že to zná skoro každý, kdo začne podnikat, ale když to trvá dlouho, dojdou někdy i fyzické síly. Proto jsem loni odjela do Kostariky a zůstala tam do doby, než se mi udělalo dobře – skoro čtyři skvělé měsíce. Díky tomu, že byl lockdown, jsem si mohla dovolit pracovat online. Došla mi tam spousta věcí.

Jedním z vašich témat je veřejná doprava. Co vás na pražském MHD z pohledu designérky nejvíce irituje?

Třeba nové pražské tramvaje mi přijdou zbytečně robustní, i když jsem ráda, že už mají nové funkční sedačky. Ale i tak si myslím, že Praha by si zasloužila subtilnější vozy. Třeba v Curychu mají nenápadné a velmi praktické vozy, což mě baví. Taky se mi líbí, že tam jezdí MHD všichni, je to standard, lidi chápou, že to je pohodlnější než stát hodiny v zácpě. U nás má MHD ještě občas negativní konotaci, zkrátka „sockou nejezdím“. Někdy to chápu, protože MHD v Praze není ve všech místech jako ze škatulky. Ale je to i věc politiky – myslím, že by se mělo víc dělat pro to, aby více lidí jezdilo MHD a cítili se tam příjemně.

A z pohledu designu?

Co se designu týče, tak jsem příznivkyní toho, aby se věci odhalovaly. Nemám ráda nánosy vizuálního smogu, což platí pro štíty obchodů i polepy na tramvajích. Líbí se mi, když se dělají věci funkční, čisté, aby se lidé cítili příjemně. Velkou roli hraje i kombinace barev a ladění světla. Například ve vagonech metra je strašně nepříjemné studené světlo. V zimě tam vidíte uštvané lidi, fialové sedačky, červené tyče a já věřím, že i když si toho lidé nevšimnou, tak to jejich rozpoložení ovlivní. Stačily by tlumené teplé tóny a teplejší světlo. I dílčí změna může ovlivnit náladu lidí a třeba i zmírnit agresivitu. Na céčku je to nejhorší. Pro mě je vyloženě tíživé tam být. Přitom Londýn má daleko více obyvatel, metro mají výrazně užší, ale tenhle „uštvaný“ stres tam necítím.

Automobily vás nelákají?

Mám ráda veterány, ale nová auta mě nechávají chladnou. Ani bych je neuměla navrhnout. Převážně to je to o „faceliftu“ a ladění křivek. Hlavně bych se prala s pocitem, zda to je vůbec potřeba. Mám dvanáct let staré auto a čím je starší, tím ho mám radši. Pro mě je, co se týče designu, MHD mnohem zajímavější i proto, že je to věc, která s námi má být dlouho. Nedělá se se záměrem být trendy, ale má fungovat i po deseti, patnácti letech, nikoli být zábavná jednu sezonu. U aut je to zcela obráceně.

S kalíškem Whoop·de·doo vám pomohla i úspěšná crowdfundingová kampaň na HitHitu. V čem nejvíce?

Kalíšek obnášel velkou vstupní investici – dělali jsme prototypy, formy. HitHit nám to pomohl „nakopnout“ a lidé se o projektu díky němu dověděli. O kalíšku jsem uvažovala už před deseti lety. Protože mi nevyhovovaly tampóny, hledala jsem nějakou alternativu. Tenkrát jsem na Wikipedii našla, že existuje menstruační kalíšek, a svůj první si koupila v Country Life. Překvapil mě, že měl na konci takovou tyčinku, která se měla zastřihávat, a bylo to vcelku nepohodlné.

V hlavně mi hned jelo, jak by se to dalo udělat příjemnější a pohodlnější. Říkala jsem si, že to je geniální vynález, ale že by bylo potřeba ho dotáhnout, aby bych fakt 100procentně funkční a příjemný. Přišlo mi skvělé i to, že to je absolutně udržitelný produkt. Během pěti let nahradí až 1200 jednorázových tampónů.

Pořád jsem projekt odkládala, až to vyšlo na covidový rok, což bylo skoro až symbolické. Vyrábíme a vyvíjíme produkty v Čechách a v roce 2020 se ukázalo, že to má i další výhody. Během covidu jsme byli s českými fabrikami v nepřetržitém kontaktu, a i když taky bojovaly s pandemií, věděli jsme, co se u nich děje. Výrobu i vývoj jsme mohli přizpůsobit jejich omezenému režimu. K dodavatelům z Itálie a Švýcarska jsme se během těch nejvyhrocenějších měsíců ani nedovolali. Navíc mi přišlo fajn, že v takovém zásadním roce pro společnost, kdy jsme se dotkli skutečných problémů, jsme pracovali na smysluplném, řekla bych nezbytném produktu.

Červená barva kalíšku má asociovat menstruaci. Má i praktický význam?

Má a docela velký. Kalíšek z transparentního silikonu se po prvním používání kvůli krvi zabarví a už není tak pěkný. Chápu, že si pak spousta žen zatouží koupit zase nový. Ten náš je proto červený. Po více než dvou letech používání vypadá pořád stejně, což je opravdu velká výhoda. Máme k tomu pěkný slogan – První kalíšek, který přiznal barvu. Zkrátka netvrdíme, že krev je modrá, jak to často můžete vidět v reklamách na běžné hygienické pomůcky. Na jeho výrobu používáme lékařský silikon, což je nejlepší materiál, který můžeme použít. I kvalitní pryž má v tomto ohledu horší vlastnosti. Životnost našeho kalíšku je pět až sedm let.

Kreativní šéf Designbloku: Pokud chcete dnes přijít s návrhem židle, musí jít o něco mimořádného

Jak se kalíšek rodil, museli jste ho hodně vylepšovat?

I na malém produktu se dá udělat řada změn, které zlepšují funkci. Místo tyčinky máme na konci kuličku, která je příjemná na nošení i praktická při manipulaci. Velmi důležitý je tvar a konstrukce, chtěla jsem obě velikosti kalíšku udělat dostatečně objemné. Dále jsme řešili šířku lemu, pružnost a povrch materiálu. Kalíšek jsme v rámci vývoje testovali na ženách od 18 do 50 let věku. Kromě výše zmíněných vlastností jsme testovali i velkosti. Nakonec máme dvě.

Testovaly s námi i známé ženy, například zpěvačka Tonya Graves, moderátorka Adéla Elbel nebo herečka a režisérka Petra Nesvačilová. Burleska Miss Cool Cat náš kalíšek otestovala v extrémní zátěži – při vystoupení – a moc si ho chválila. Obecně máme hlavně dobré zpětné vazby.

Zmínila jste dodavatele. Berete vše z Česka?

Všichni výrobci jsou z Česka a pak máme pár dodavatelů na jednotlivé komponenty z Evropy. Máme pro všechny naše produkty kolem padesáti dodavatelů, každý vyrábí některou část a u nás ve studiu to kompletujeme. Do fabrik, kde se dělají věci ze silikonu, vibrátory, kuličky a kalíšky, jezdím pravidelně a jsem u výroby. Z dlouhodobého hlediska lokální výrobu považuji důležitou nejen ekologicky, ale i ekonomicky. Pro každou zemi je zásadní, aby know-how zůstalo doma. Nechcete být zemí, kde se vyrábějí pouze součástky, ani nevíte pro co. Bohužel teď se nacházíme v celkem rozkolísané situaci a místní fabriky začínají mít problémy kvůli energiím. Ale věřím, že to ustojíme.

E-shop se už po propadu vzpamatoval?

Teď už se zase stabilizoval. Každá krize je příležitost. Od června jsem se pustila do toho, abych značku nastavila globálně. Děláme kroky směřující k expanzi do zahraničí, abychom nebyli jen v Česku a na Slovensku. Je dobré mít rozloženou sílu do dalších trhů.

Na jaké země s Whoop·de·doo myslíte?

Začali bychom těmi blízkými, Německem a Itálií. I když v Itálii to možná bude s naším portfoliem komplikované, protože téma sexuality je u Italů ještě stále tabu. Sice se velmi orientují na design, ale koupit si vibrátor tam pro ně není jen tak. Chceme se víc zaměřit na Slovensko a také severské země. Osobně bych ráda i do Británie, studovala jsem tam, ale tam jsou také kvůli Brexitu určité bariéry. Jinak si myslím, že by k nim naše značka seděla.

Ve své tvorbě se tedy budete dál držet produktového a průmyslového designu?

Ano, v tom jsem celou dobu a myslím, že jsem se od toho směru zatím neodchýlila. Spíše se mi některé názory radikalizovaly, třeba na výrobu. I můj pohled na udržitelnost je ještě jasnější. Vždy, když pracuji na nějakém projektu, chci vyrábět lokálně. Některé věci, ale už lokálně vyrobit ani nejdou. Kolikrát mě to i děsí. Dozvěděla jsem se, že se někdy v Číně tisknou i knihy, což mi přijde úplně šílené. Zároveň přestává platit to, že v Číně vyrobíte levně a v pofidérní kvalitě. Technologicky jsou už v něčem i dál než celá Evropa. To mi přijde jako docela nebezpečný moment. Usnuli jsme na vavřínech. Číňané vyspěli a najednou mají v rukách esa oni. Ani výroba u nich už nebude tak levná a Evropa je oslabená tím, že často ztrácí svoje know-how.

Světla z prosecca, vázy z korálků. Výstava českého udržitelného designu se vydává po Evropě

Máte sen, který produkt by se ještě dal „kultivovat“?

Většinou mám spíše určité oblasti zájmu. Jednoznačně ženská intimita, sexualita, to je jeden okruh. Pak jsou pro mě tématem dopravní prostředky se společenským přesahem. Baví mě i spolupráce s umělci, divadlem.

Co vás v rámci udržitelného designu v poslední době zaujalo?

Mám radost z každé značky a firmy, které se oživí. Hodně mě baví sklářské věci. Mám ráda sklo i kvůli tradici. Navíc jsem téměř rok dělala pro Lasvit a díky tomu se dostala do toho prostředí. A v zimě je ve sklárně teplo, jsem hodně teplomilná, takže to mi taky vyhovuje.

Co třeba projekty postavené na recyklovaných materiálech?

Recyklované materiály mě baví, když jsou smysluplně využitelné. Momentálně však recyklaci nedělám, když opominu neustálou recyklaci starého oblečení či nábytku pro osobní potřebu. Moje disertační práce ale byla celá o recyklaci a udržitelnosti a řešila jsem to spíše z pohledu nových produktů a jejich životnosti. Baví mě recyklovat takovým tím „africkým“ způsobem. Ne tavit PET lahve, ale zpracovat tu věc jako takovou. Například jsem dělala lustry z vyhozeného laboratorního skla, pracovala jsem s komponenty typu „zkumavka“ či „kapilára“.

Pokud někdo umí opravdu dobře recyklovat – nemyslím tak, že při tom spotřebuje obří množství vody, ale dobře a šetrně – tak to mám radost. Někdy je i produkt z recyklovaného odpadu lepší, než kdyby byl vyroben z nových materiálů. Doma mám věci z kontejneru, bazaru i hodně darovaných. Zároveň mám nové věci, to mi přijde fajn mix. Dobře se mi v tom žije. Má to duši a mám k tomu vztah. A mám ráda věci, které umějí stárnout. Čím jsou starší, tím vypadají líp a mám je ještě radši. Platí to i pro oblečení. Do bedny si dávám věci, které nenosím, a postupně je z ní vytahuji a zase nosím, a třeba si z mikiny udělám „croptop“ a dám jí nový život. Jeden z nejvíc zatěžujících průmyslů je totiž „fast fashion“, tak je dobré na to myslet. Můžeme dělat alespoň malé kroky a začít u sebe.

Polyester může být někdy ekologičtější než biobavlna, říká zakladatelka ecodesignového studia

Myšlení jste změnila třeba i tím, když jste se přiblížila k výrobě?

Určitě, člověk postupně sbírá informace. Třeba před pěti lety jsem dělala nabíječku pro elektromobily, takže jsem si o té problematice více zjišťovala. Je to i moje oblíbené téma k diskusi, které se bohužel často stočí k tomu, zda elektromobil je, či není ekonomicky výhodnější. Já bych se ale chtěla bavit hlavně o uhlíkové stopě. Někdy je pro lidi těžké pochopit, co to vlastně je ta udržitelnost. Zároveň se pro spoustu lidí pojem udržitelnosti i vyprázdnil, je to trochu jako slovo design. Dnes je každé nehtové studio „designové“.

Pro koho ta konkrétní zakázka byla?

Byla to zakázka pro českou firmu Green24 Holding a jednalo se o rychlonabíječku pro automobily, kterou jsme nazvali Nikola. V rámci toho projektu jsem se tématikou zabývala, a právě proto je můj názor na elektromobilitu poměrně rozpačitý. Každopádně ji nevnímám jako 100procentně udržitelnou cestu. Je jasné, že nejekologičtější je chodit pěšky. Ale to vždycky nejde. Takže bych se vrátila zase k tomu MHD, což mi hlavně pro města připadá jako ideální řešení.

Je to i o životním stylu. Pro mě by bylo i psychicky náročné bydlet někde za Prahou a každý den dojíždět a trávit v autě nesmyslný čas. Líbí se mi, když děti chodí do školy tam, kde bydlí – cesta ze školy byla vždy hodně důležitá ze sociálního pohledu, co si pamatuji. Spousta dětí teď místo toho tráví čas v autě, což mi připadá trochu šílené. Ale každý jsme v jiné situaci a nechci ty věci zobecňovat a paušálně soudit. Já jsem šťastná, že můžu chodit po Praze pěšky, jezdit tramvají a pít vodu z kohoutku, to je pro mě vlastně známka luxusu.