Karolína Břinková a Veronika Ohrádková píšou už čtvrtým rokem o pomalé módě a všem, co je s ní spojené. „Zvykli jsme si na to, že si za půl roku musíme koupit nové tričko, protože to staré se rozpadne. Proto našim čtenářům doporučujeme nakupovat tu nejvyšší kvalitu, kterou jim peněženka dovolí,“ uvádí zakladatelky časopisu Slow Femme a radí, jak se zastavit.

„Snažíme se svým čtenářům ukázat krok zpět a fakt, že vlastně už všechno mají,“ vysvětluje Veronika Ohrádková, spoluzakladatelka magazínu Slow Femme a jeho umělecká ředitelka. Změna módního průmyslu ale podle dvojice není pouze na zákaznících. O udržitelnost se musí snažit také firmy a státy.

„Největším problém je, v jakém množství se oblečení vyrábí. Produkujeme hrozně moc všeho. Tím, že chceme vyrábět tolik věcí, musíme pěstovat hodně bavlny a vyrábět hodně polyesteru. Jeden problém se váže na druhý,“ dodává Karolína Břinková, která má na starosti byznysovou strategii Slow Femme.

Dlouhodobě se věnujete pomalé módě a zajímáte se o dopady oděvního průmyslu na planetu. Jak jste se ke slow fashion dostaly?

Veronika: K pomalé módě jako takové mě to táhlo už od dospívání. Naučila jsem se šít a vyzkoušela jsem si, jaké je to sedět hodiny za strojem. Začala jsem se zajímat o původ vláken a o všechno, co je s módou spojené.

Karolína: Koncept slow fashion mi byl vždy hrozně blízký. Šetrný přístup k věcem, nejen oblečení, máme doma, vyrůstala jsem v něm. Nikdy jsem si neprošla šíleným nakupovacím obdobím, kdy bych měla přecpané skříně.

V roce 2019 jste založily magazín Slow Femme, jak tomu došlo?

Veronika: Na Karolínu jsem natrefila díky Instagramu a tam začala naše společná cesta. Slow Femme jsme založily s cílem přinést na Slovensko a do České republiky platformu, která by lidi vzdělávala o udržitelné módě.

Ve Slow Femme chceme podávat čtenářům komplexní informace. Ukazujeme různé problémy módního průmyslu, nabízíme investigativní články, ale i praktické tipy. Najdete u nás reportáž z textilní továrny i návod na péči o lněné oblečení.

Snažíme se svým čtenářům ukázat krok zpět a fakt, že vlastně už všechno mají. Nakupování je až na vrcholu buyerarchy neboli nákupní pyramidy, která stojí na používání věcí, které už jsou vyrobené. Je hodně různých kroků, které mohou udělat čtenáři před tím, než půjdou do obchodu. Stačí nosit především to, co už máme doma ve skříni.

Závislí na uklízení. Pár z Česka posbíral nejen po Střední Americe už více než pět tun odpadků

Jak se oblékat opravdu šetrně k přírodě? Nenakupovat vůbec, nebo si připlatit za slow fashion značky?

Karolína: Úplně jsme ztratili zkušenost s kvalitním oblečením. Zvykli jsme si na to, že si za půl roku musíme koupit nové tričko, protože to staré se rozpadne a je dobré jen jako hadr na podlahu. Našim čtenářům doporučujeme nakupovat tu nejvyšší kvalitu, kterou jim peněženka dovolí.

Problémem totiž nejsou lidé, kteří kvůli nedostatku financí nosí trika z módních řetězců dlouhé roky. Malý rozpočet vás totiž automaticky staví do pozice, kdy se o to, co už vlastníte, staráte. Mám pocit, že naopak potřebujeme řešit lidi, kteří nakupují kvanta věcí a hned je vyhazují. To je problém.

Veronika: Tito lidé se často k problémům spojeným s rychlou módou ani nedostanou a nevědí o nich. Chceme jim je ukázat. Móda se nás týká všech. Každá generace řeší oblékání a bude je řešit.

Karolína: Myslím si, že roli hrají nejen zákazníci, ale také samotné firmy a státy. Přijde mi nefér přenášet odpovědnost jen na nás s tím, že máme méně nakupovat. Udržitelnost se pro firmy mění z věci na papíře v reálný problém, protože za chvíli nebudou mít z čeho vyrábět, protože jim jednoduše dojdou suroviny.

Kdy se fast fashion naplno rozjela? Ještě naše babičky si oblečení samy šily a nosily ho roky.

Karolína: Je to jiné v Čechách a v zahraničí. Na Západě se fast fashion začala postupně rodit už v osmdesátých letech, kdy značky jako Levi’s začaly ze svých „domovských“ států továrny přesouvat do zemí třetího světa. Na začátku devadesátých let dostala značka Zara oblečení z módního mola během čtrnácti dnů do výloh obchodů. Tímto krokem se začal módní průmysl stále více zrychlovat.

Česká republika je zpožděná přechodem z plánované ekonomiky do otevřeného trhu. Značky se k nám postupně dostávaly až po roce 2000. Posledních dvacet let ale začínáme zpoždění dotahovat. Mezi nově otevřenými obchody vzniká čím dál větší konkurence a značky jsou nucené ceny neustále snižovat. Současně je zajímavé sledovat vývoj cen oblečení. Na rozdíl do všeho ostatního je totiž pořád stejně drahé, nebo dokonce zlevňuje.

Jak udělat ze starého trička kobereček? Na trhací lince. Jedna z nejmodernějších je v Nových Hradech

Kdy vznikl koncept pomalé módy?

Veronika: Pojem slow fashion poprvé použila univerzitní profesorka Kate Fletcher v roce 2004. Připodobnila koncept pomalé módy ke slow food, které reagovalo na fast food. Hlavní vlna zájmu o slow fashion ale přišla až po katastrofě v bangladéšské textilní továrně Rana Plaza. Pracovní podmínky v textilních továrnách šokovaly lidi v Evropě natolik, že se začali zajímat o to, odkud pochází jejich triko ve skříni. Vědí módní řetězce o tom, co se děje v továrnách, kde šijí své oblečení?

Karolína: Módní značka je aktuálně zodpovědná pouze za předvýrobní design a povýrobní marketing. Co se děje mezi tím, řeší zprostředkovatel. Ten v zemích třetího světa hledá továrnu, která bude schopna splnit zakázku. Textilek je ale mnoho a panuje mezi nimi obrovská konkurence. Továrny jsou schopné vzít kvůli tomu zakázku i pod cenou.

Do šití zapojují i sweatshopy. Jde o dílny lidí z nižších kast, kteří za práci dostávají velmi malou částku. Podmínky práce v sweatshopech už nikdo neohlídá, protože na papíře vlastně ani neexistují. Všechno tohle pak způsobuje známou netransparentnost v rámci módního řetězce, protože značky ani nevědí, kde se oděvy vyrábějí.

V magazínu popisujete, že se v posledních letech přesouvají továrny pryč z Asie. Proč k tomu dochází?

Karolína: V Asii musí v současnosti společnosti zvedat platy dělníkům. Firmy pak kvůli udržení nízkých cen přesouvají továrny do Afriky. Jako příklad může sloužit Etiopie, jejíž vláda si dala za cíl dostat textilní průmysl do Afriky, a tím zlepšit ekonomickou situaci v zemi. Prvním krokem byla výstavba průmyslového areálu Hawassa Industrial Park. V této zemi zasažené chudobou chce místní vláda rozjet multimiliardový průmysl tím, že bude vyrábět oblečení pro západní značky. To se může podařit, protože pracovní síla v Etiopii je obrovská. Díky tomu si firmy mohou dovolit mzdy držet extrémně nízko. Etiopané pracují za 26 dolarů na měsíc, oproti tomu v Bangladéši se plat dělníků zvedl „až na“ 96 dolarů měsíčně.

Druhý rozměr je, že se firmy současně přesouvají zpátky do Evropy a USA. My jako zákazníci tlačíme tak moc na rychlost doručení objednávky, že je pro firmu o hodně praktičtější mít továrnu v dané zemi než vozit zásilky přes půlku světa. Bojí se také narušení dopravních řetězců, ať už kvůli pandemii, vojenských konfliktů a narušených logistických řetězců. Nové továrny stojí například ve Velké Británii nebo v Kalifornii. Pracují v nich hlavně uprchlíci a lidé, kteří si nemohou jinak najít práci. Jsou ochotni přijmout minimální plat.

Abychom se uživili, musí být v kontejneru hadry i věci, které se dají nosit, říkají provozovatelé kontejnerů na textil

Jsou lepší přírodní, nebo umělá vlákna?

Veronika: Přírodní i umělé materiály mají své klady i zápory. Nejpoužívanějším materiálem současnosti je polyester. Umělá vlákna jsou přitom hnacím motorem fast fashion. Momentálně se využívají ve dvou třetinách všech vyrobených textilií. Na výrobu umělých vláken firmy spotřebují víc ropy, než je roční spotřeba Španělska. Módní průmysl je druhý největší znečišťovatel planety.

Z přírodních vláken se pak hodně využívá bavlna, která je pro změnu náročná na vodu. Na výrobu jednoho trička je potřeba 2720 litrů vody, tedy množství, které člověk vypije za čtyři roky.

Karolína: Dalším hojně využívaným materiálem je klasická viskóza, která se vyrábí ze speciálně zpracované dřevní buničiny, což může znít poměrně neškodně. Na její výrobu se využívají rychle rostoucí stromy eukalyptu, buku a borovice, nebo rostliny jako bambus, sója a cukrová řepa. Tento materiál je sice rostlinného původu, ovšem protože je dnešní trh s oděvy a textilem pořád větší, většina viskózy vzniká rychle s obrovskou spotřebou vody a energie, a zatěžuje tak životní prostředí. Buničina se kromě toho zpracovává chemickými látkami. V ohrožení zdraví se pak ocitají jak pracovníci továren, tak lidé žijící v jejich blízkosti. Navíc se kvůli výrobě viskózy ročně pokácí více než 70 milionu stromů.

Největším problém je, v jakém množství se oblečení vyrábí. Produkujeme hrozně moc všeho. Tím, že chceme vyrábět tolik věcí, musíme pěstovat hodně bavlny a vyrábět hodně polyesteru. Jeden problém se váže na druhý.

Veronika: Důležité je říct, že existují šetrnější alternativy těchto nejpoužívanějších tkanin. Ve Slow Femme se snažíme propagovat právě je. Jde o například o lněné nebo konopné oblečení, existuje Ecovero z celulózy stromů pěstovaných v udržitelných bučinách v Bavorsku a Rakousku. Dobrý je také Tencel z eukalyptu nebo biobavlna. Avšak ani lepší materiál není samospásný, pokud se bude stále vyrábět tak obrovské množství oblečení.

Karolína Břinková a Veronika Ohrádková Foto: Slow Femme

Na sociálních sítích jsou populární „fashion influenceři“, kteří často spolupracují s asijskými internetovými obchody, jež mají až mnohamilionovou nabídku módních kousků. Začíná se o nich mluvit jako o obchodech s ultra fast fashion. Jak je možné, že vyrábějí ještě víc než klasické módní řetězce?

Veronika: Ultra fast fashion značky už nečekají na módní mola, která by okopírovaly. Využívají místo toho virtuální realitu. Jejich algoritmy neustále sledují sociální sítě a hledají, co je nejpopulárnější. Značky během několika týdnů vyrobí budoucí trendy a zaplaví jimi internet.

Například internetový obchod Fashion Nova je velmi aktivní na sociálních sítích, kam každých třicet minut přidává obrázek nového zboží. Dennodenně naskladňuje stovky nových produktů. Vůbec se nestydí za to, že se zákazníci v jejich oblečení mají jen jednou vyfotit a kousek pak vyhodit a koupit zase nový. Díky tomu pak totiž může držet extrémně nízkou cenu zboží.

Když chceme nakupovat udržitelně, „zelenou“ kolekci mají i běžné řetězce. Jsou opravdu tyhle kousky ekologičtější než jejich běžná nabídka?

Veronika: Většinou ne. Greenwashing, česky malování na zeleno, vychází z marketingových snah firem. Značky přímo nelžou zákazníkovi, ale spíš vyzdvihují konkrétní vlastnosti produktu, které ve výsledku důležité nejsou. V obchodech a na visačkách používají zelené barvy, aby přesvědčili zákazníka, že je jejich oblečení ekologické. Módní řetězce chtějí alespoň vypadat udržitelně, protože se v médiích stále víc objevuje klimatická změna a zákazníci to po nich chtějí.

Jak jim nenaletět?

Veronika: Dobré je začít se zjišťováním informacích o značkách, které podporujeme svými nákupy. Nesmíme jim věřit všechno. Dobrá je k tomu aplikace Good On You. Poskytuje hodnocení konkrétních značek a současně také nabízí lepší a udržitelné alternativy. Směrodatné je také například sledovat textilní certifikáty. Pro jejich získání jsou pevně dané podmínky, které když značka nesplní, tak je nedostane.

Karolína: Důležité je podle mě používat selský rozum a nenakupovat to, co nepotřebuji. Hledat si informace je skvělé, ale 99 procent lidí na to nemá čas a energii. Doporučuji nakupovat jenom u firem, které splňují moje hodnoty a to, s čím souzním.

Zakladatelky Slow Femme

Karolína Břinková vystudovala Mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Pracuje v marketingu módních firem. Věnuje se také osvětě o fungování módního průmyslu například v Českém rozhlasu či Seznamu. Konzultuje projekty pro pražský magistrát.

Veronika Ohrádková vystudovala umění na Univerzitě Karlově a následně dokončila magisterské studium na Maastrichtské univerzitě. Věnuje se marketingu. Módě se věnuje dlouhodobě, šije již od patnácti let.