Mnohé průmyslové podniky budou mít problém dekarbonizovat své provozy bez technologií zachytávání oxidu uhličitého. V Česku je proto nutné vyřešit i problematiku úložišť, do kterých by se stlačený oxid uhličitý. Těžařská společnost MND už zkoumá první lokality.

Společnost MND, která patří investiční skupině KKCG miliardáře Karla Komárka mladšího, chce v regionu střední Evropy hrát v problematice záchytu a ukládání CO2 prim. První projekty už má připravené. Na tom hlavním s názvem CCS Moravia společnost MND spolupracuje s cementárnou Heidelberg Materials CZ.

Jde o budoucí zachytávání CO2 uvolněného během výroby slínku v provozu Cementárny Mokrá u Brna. Oxid uhličitý se má následně ukládat ve vhodných podzemních strukturách v oblasti jižní Moravy. Podle ředitele úseku New Business Development Michala Sasína má společnost MND Energy díky svému zaměření know-how v oblasti vyhledávání a průzkumu ložisek, provádění vrtných prací a projektování a provozu podzemních zásobníků plynu.

Nejprve test za stovky milionů eur

Německá skupina Heidelberg Materials chce technologii nejprve otestovat v jihonorském Breviku, kde počítá s ukládáním do podmořských prostor norského kontinentálního šelfu. MND ročně plánuje v lokalitě uskladnit 800 tisíc tun oxidu uhličitého, a to počínaje rokem 2034. Celkově by se tam mělo do podzemí odhadem vejít 23,4 milionu tun stlačeného CO2.

Dotace chtějí obě firmy sehnat z evropského inovačního fondu (Innovation Fund „large scale“). „Termín podání přihlášky je začátek dubna, vyhodnocení se předpokládá na konci letošního roku. Celkové investiční náklady projektu jsou významné, jedná se o řádově o stovky milionů eur,“ vysvětluje Sasín. To odpovídá jednotkám miliard korun.

„Bohužel s ohledem na geografickou polohu naší republiky nelze využít stejnou technologii ukládání jako v Norsku,“ vysvětluje mluvčí Heidelberg Materials CZ Klára Šestáková. „Neuvažujeme-li o vybudování komplexní celoevropské sítě produktovodů transportujících CO2 do některého z podmořských úložišť, jeví se v Česku jako nejvhodnější ukládání stlačeného CO2 do vybraných hlubokých horninových struktur,“ dodává.

Zachytávání CO2 vyjde na miliardy. V Česku ho zatím zkoušejí jen vědci

Česko se zatím neinspirovalo

MND chce jednat o trvalém ukládání CO2 i s dalšími emitenty a plánuje z CCS Moravia vytvořit budoucí „CCS hub“. Sasín však zároveň upozorňuje na to, že dosud neexistuje žádná národní strategie nebo vize pro zachytávání, ukládání a případné využití uhlíku.

Pro rozvoj technologie je podle něj nutné najít nejen vhodná podzemní úložiště, ale také vybudovat infrastrukturu pro transport CO2 do lokalit s potenciálem pro ukládání. „Česko by se mělo inspirovat legislativou států, které rychlejší rozvoj umožňují, jako je Dánsko, Norsko, Velká Británie či Švédsko,“ tvrdí Sasín. Minimálně bude potřeba vydat nařízení vlády se specifikací finančního zabezpečení provozu úložišť, jak potvrdilo Ekonews také ministerstvo životního prostředí.

MND zároveň spolu s Českou geologickou službou, VŠB Technickou univerzitou Ostrava a Geofyzikálním ústavem Akademie věd ČR právě vyhodnocují projekt CO2-SPICER. Ten od listopadu 2020 zkoumá možnosti ukládání oxidu uhličitého v horninovém prostředí rezervoáru ložiska ropy a plynu Zar-3 na Jižní Moravě, kde probíhá závěrečná fáze těžby ropy a plynu. Projekt má skončit 30. dubna.

České offsety za 500 až 1800 korun za tunu CO2. Džungle plná uhlíkových kovbojů, hodnotí situaci experti

Akademický projekt brzy vydá výsledky

„Po ukončení těžby se plánuje pilotní experiment s uložením superkritického (něco jako zkapalněného, pozn. aut.) oxidu uhličitého. Na základě detailní analýzy historie těžby a modelování je určena úložní kapacita 70 tisíc tun oxidu uhličitého. Pilotní projekt v lokalitě Zar-3 bude navazovat na CO2-SPICER, přinese první reálné zkušenosti s ukládáním, proto musí být proveden v malém měřítku, aby se minimalizovala rizika s tím spojená,“ líčí Juraj Franců z České geologické služby.

Pilotní experiment má nést název CCS Moravia a využívá mimo jiné zkušenosti pracovníků MND z projektu CO2-SPICER. Mezitím se domlouvá, zda se do projektu zapojí některý z emitentů skleníkových plynů.

„Bohužel panují obavy, že se velcí emitenti raději přestěhují někam, kde po nich nebudou dekarbonizaci tolik vyžadovat, protože náklady prostě neunesou a u nás jim pšenka nepokvete. Český průmysl čeká těžká zkouška, protože emitenti samotní na to rozhodně nemají rozpočet,“ dodává Franců.

Do emisí CO2 se nám počítá i chlazené pivo v obchodech, říká manažer udržitelnosti Prazdroje

Převážení nedává smysl

Jednou z cest, jak se „vyhnout“ úložištím, je na zachytávání CO2 přímo navázat výrobu. A to například syntetických e-paliv, která mají být uhlíkově neutrální. Podle odborníka z trhu, který pracuje v jednom průmyslových provozů a nepřál si zveřejnit své jméno, je to ale v českých podmínkách nereálné. „K výrobě e-paliv s pomocí zachyceného CO2 potřebujete i zelený vodík. A ten v Česku mít nikdy ve velkém množství nebudeme,“ sdělil Ekonews.

Ani převážení stlačeného oxidu uhličité kamiony do míst, kde bude úložišť více, nedává finančně smysl. „To nevychází ani ekonomicky, ani z pohledu uhlíkové stopy,“ říká nejmenovaný zdroj.

Podle studie EU Geological CO₂ storage summary, kterou připravila výzkumná instituce Geological Survey of Denmark and Greenland, má Česko největší potenciál ukládat CO2 do slaných akviferů. To jsou pozůstatky pravěkých moří pod nepropustnou vrstvou hornin. Studie odhaduje celkovou kapacitu úložišť v Česku na zhruba 600 milionů tun.

Irena Buřívalová
Irena Buřívalová

Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.