České offsety za 500 až 1800 korun za tunu CO2. Džungle plná uhlíkových kovbojů, hodnotí situaci experti

Nabídka offsetových projektů na trhu je malá, ceny se výrazně liší. Problém je, že nejsou certifikované a zatím není jasné, zda je vůbec firmy budou moci použít a vykázat proti své uhlíkové stopě.

Sázení stromů v lese, výsadba alejí a stromořadí, vytváření mokřadů, regenerativní zemědělství či virtuální měna podložená emisní povolenkou, to jsou nejčastější offsety, které jsou k mání v Česku. Společné mají to, že jejich „účinnost“ nikdo nezaručuje. Nemají totiž žádné potvrzení od nezávislého posuzovatele.

Jde o takzvané dobrovolné offsety. Firma ve snaze snížit svou uhlíkovou stopu financuje projekt, který pohlcuje oxid uhličitý. Většina společností to v tuzemsku zatím nedělá, nicméně hodně z nich se rozhlíží, které offsety jsou k mání a nakolik jsou důvěryhodné. Bez offsetů se totiž v budoucnu nejspíš neobejdou.

„Offsety jsou potřeba. I zpráva Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu říká, že offsetovat se musí, abychom dosáhli daných klimatických cílů. Ale problém je, jak to dělat,“ uvádí Dan Heuer, spoluzakladatel poradenské společnosti Fair Venture a digitálního nástroje Impact Metrics pro počítání uhlíkové stopy firem.

Z jeho zkušeností i vyjádření oslovených společností vyplývá, že firmy v tuzemsku chtějí využívat hlavně lokální offsety. A to je první problém, protože spousta těchto offsetů u nás nedává smysl. „Příkladem může být financování větrné elektrárny. Česko má svůj cíl na vybudování obnovitelných zdrojů, které započítává do své bilance. Pokud by si elektrárnu započítala i firma, jeden zdroj by se vykázal dvakrát, což je proti pravidlům,“ vysvětluje Dan Heuer.

Hejlové mezi podniky

Právě pravidla projektům vznikajícím v Česku často chybějí. A navíc nikdo nezávislý neověřuje, jak ke svým výpočtům docházejí. Ve světě přitom existuje několik certifikačních systémů, a i když některé z nich čelí kritice, přesto slouží alespoň jako vodítko, jak v oblasti offsetů postupovat. Patří k nim Gold Standard, Verra či Plan Vivo.

„U nás není moc povědomí o tom, že by offsety měly být verifikovány a validovány, že by měly jít přes nějaký trh, aby se třeba neprodávaly stejné kredity dvakrát, a to je problém,“ uvádí Ondřej Tarabus, ředitel pro klima dánské nevládní organizace Preffered by Nature. Ta se zabývá certifikací a validací offsetových projektů zaměřených převážně na lesy a zemědělství.

„Vidíme v tom strašně moc problémů. Naše mise je pomoci, aby kredity byly důvěryhodné a funkční. Každým rokem je to šílenější. Jsou tu karbonoví kovbojové, tedy lidé, kteří vidí offsety v čemkoli, co udělají,“ popisuje Tarabus.

„Offsetové firmy si dělají hejly z podniků, které tomu nerozumějí. Časem to bude eldorádo. Až bude zřejmé, které offsety fungují, rozjede se s nimi vlak šíleným způsobem,“ uvádí jeden z českých ESG manažerů, který si nepřál být jmenován.

Počítání stromů plete hlavu všem

Jedním z nejkritizovanějších offsetů je sázení stromů. Zdá se to tak jednoduché – stačí dost místa a pár tisíc sazenic. „Jestli někdo tvrdí, že sázení stromů je funkční offset, tak prostě lže, protože to bude funkční offset za patnáct let. Nechápu, jak někdo může něco prodávat za 1800 korun za tunu, když si patnáct let firma nic nezapočte,“ popisuje zmíněný manažer.

Jenže kdo rozhodne, zda si je možné stromy jako offset započítat proti vytvořené uhlíkové stopě? „Firmy často narazí, protože jejich představa bývá taková, že zasadí pár stovek stromů a dostanou z toho velký počet kreditů. Ale takto to opravdu nefunguje,“ vysvětluje Tarabus.

Podle něj je nutno počítat s tím, že z hektaru lesa, kde je tisíc až dva tisíce stromů, lze získat protihodnotu dvou až dvanácti tun CO2 za rok. To je jednak dost velký rozptyl, který záleží na druhu stromů, podmínkách a podobně, ale hlavně průměrná firma má uhlíkovou stopu kolem 20 tisíc tun za rok. A velké plochy v tuzemsku zalesnit nelze.

Sázení stromů v lese je problematické i z dalších důvodů. Spolu s Mendelovou univerzitou na to loni upozornila Nadace Partnerství, když daly dohromady Sedm bodů, na které si dát pozor při podpoře stromů. Například nejde vykazovat jako offset zalesňování holin v již existujícím lese, kde má tuto povinnost majitel.

Lesy se navíc rovněž počítají do bilance státu, takže si je nemůže odečíst jako „odpustek“ firma, protože by se takový kredit započítal dvakrát. Projekty, jako Sázíme Česko, proto lze podle oslovených expertů považovat za v lepším případě greenwashing. Ekologický přínos totiž nemají ani zdaleka takový, jaký deklarují.

Greenwashing zubních kartáčků, nebo reálná čísla?

Lépe v tomto směru vychází sázení stromů ve volně krajině. Sice tam nelze dosáhnout tak velkých „úspor CO2“ a není zaručeno, že stromy u cesty za dvacet let někdo nepokácí, ale jde o poměrně využívané odpustky. Nabízí je například společnost CI2 poskytující služby jako ESG reporting či počítání uhlíkové stopy spolu se spřízněnou společnosti CI3.

Uhlíkovou stopu související s likvidací prodaných zubních kartáčků a past a s jejich obchodními aktivitami (kancelář, distribuce a prodej) si u ní nechala spočítat firma Curaden Czech, která v Česku prodává zubní kartáčky Curaprox. Společnost CI2 spočítala, že uhlíková stopa Curaden Czech byla za rok 2021 celkem 363 tun CO2.

„V roce 2022 jsme částkou 497 761 korun podpořili vysazení 188 stromů v rámci čtyř offsetových projektů a vykompenzovali tak 363,37 tuny ekvivalentu CO2,“ uvádí prodejce kartáčků na svém webu s dovětkem „těmito kroky se stáváme uhlíkově neutrální“. Na otázku, proč si vybrali offset společnosti CI2, šéfka společnosti Marie Glaserová nereagovala.

Z uvedeného vychází, že jeden strom – v tomto případě šlo o různé druhy listnatých stromů – „spolyká“ za 70 let skoro dvě tuny CO2. V jiném projektu CI2, kde šlo o lípy, vychází poměr až na skoro čtyři tuny za strom.

Společnost CI2 na otázky týkající se jejích propočtů offsetovaného CO2 neodpověděla.

Kdo dohlédne na konec života stromu

Z údajů prezentovaných Nadací partnerství na loňském webináři vyplývá, že jeden strom spotřebuje za třicet let až 1,2 tuny CO2. Podle ředitele strategického rozvoje v Nadaci Partnerství Miroslava Kundraty čísla vycházejí z odborných odhadů přírůstku biomasy a jednoduchého převodu na obsah uhlíku.

Více dat je podle něj dispozici pro hospodářský les a produkci porostů na hektar než pro individuální stromy. Nicméně studie se shodují, že stoletý listnatý strom může akumulovat kolem čtyř tun CO2. Podle Kundraty ovšem nedává smysl vykazovat v offsetech objemy CO2 zachycené za 70 nebo 100 let života stromu.

„Vzhledem k tomu, že přírůsty jsou nelineární a u malých stromků zpočátku zanedbatelné, bylo by přesnější vykazovat množství offsetovaného CO2 na základě ročních nárůstů biomasy, nikoliv sumou za průměrný věk dožití stromu,“ dodává Miroslav Kundrata.

Výsadba vhodných dřevin je záslužná věc kvůli dalším ekosystémovým funkcím stromů, ale jejich dopad na snižování uhlíkové stopy subjektů, které si takové offsety kupují, je zanedbatelný. V podstatě jde o vyvolávání iluze, že stačí vysázet dostatečné množství stromů a problém skleníkových plynů v atmosféře se tím vyřeší.

Nezávislí auditoři offsetům nefandí

Informace o tom, jak se firma chová k životnímu prostředí, dnes společnosti zveřejňují v takzvaných nefinančních reportech. A do něj si mohou napsat s nadsázkou řečeno cokoli, co chtějí. Letos však začala platit směrnice CSRD, která povinnost nefinančního reportingu postupně zavádí pro firmy dle jejich velikosti. Zprávy o udržitelnosti a výpočty v nich uvedené budou muset ověřovat nezávislí auditoři.

Offsetové projekty přitom u auditorů mohou narazit. „My jsme si toto cvičení už udělali a offsety nám auditor zamítl,“ uvádí ESG manažer jedné velké firmy. U stromů z toho důvodu, že prvních patnáct let takřka žádný uhlík nepohlcují.

Manažer týmu Climate Change and Sustainability Services ve společnosti EY Jakub Vít souhlasí s tím, že dnešní legislativní pravidla a technické standardy pro offsety nedostačují. „Běžnou praxí je, že hodnověrné offsetové programy a jejich poskytovatelé tuto nezávislou formu ověření či certifikace mají a nakupujícím poskytují. Z pohledu auditní prověrky je lepší mít offsety ověřené či certifikované třetí nezávislou stranou, protože jen ty snesou požadavek daný zněním ESRS standardů tedy podle uznávaných norem kvality,“ uvádí Vít.

Ondřej Rybka, expert na dekarbonizaci ve společnosti PwC Česká republika, říká, že cestu k započítávání offsetů hledají i auditoři. „Obecně platí, že offset, který není řádně verifikovaný důvěryhodnou autoritou, vám auditor neakceptuje. Pokud budete mít offsety z projektu, který někdo ověřil a přepočítal i hodnotu uhlíkových kreditů z projektu plynoucích, nevidím důvod, proč by takový offset auditor nepřijal,“ tvrdí.

Klamavá tvrzení má vymýtit směrnice

Více jasno by do offsetů měla vnést chystaná legislativa. O návrhu na certifikační rámec pro offsety se podle manažera EY debatuje v Evropě už déle než rok. Zároveň se přiblížilo přijetí směrnice Green Claims, která se zaměřuje především greenwashing. Tu už v půlce ledna posvětil Evropský parlament a řeší offsety hlavně z pohledu toho, že omezuje prezentaci „nejasných či nepodložených tvrzení“.

„Konkrétně říká, že tvrzení týkající se klimatu jsou obzvláště náchylná k tomu, aby byla nejasná, nejednoznačná a uváděla spotřebitele v omyl. A jsou to ta tvrzení, která vidíme každý den, jako je klimaticky neutrální, uhlíkově neutrální, stoprocentně kompenzované CO2, čisté nulové emise a podobně,“ popisuje Vladimír Víšek, zakladatel iniciativy No Greenwashing.

Každá firma by se podle něj v prvé řadě měla snažit omezit vlastní emise a emise ve svém dodavatelském řetězci. „Offsety jsou vždycky až jako krok bé a hezký doplněk,“ říká. Firma by měla podle Víška transparentně komunikovat, jak velký podíl emisí snížila přímo, tedy například energetickými úsporami či přechodem na obnovitelné zdroje, a jaký podíl snížila investicí do transparentních a ověřených offsetových projektů.

„Vždycky je pozitivní, když se dostanou peníze do přírody. Je to jeden z mála instrumentů, který dnes existuje, kdy někdo platí za ochranu lesa,“ chválí Tarabus offsety s tím, že provedení je ale velmi složité. Sám to vidí na projektech v Africe a jinde. „Kdo zakáže tamním lidem, aby začali kácet, když potřebují?“ ptá se.

„Takže na jednu stranu chápu kritiky, ale na druhou stranu jsou to peníze, které v podstatě někdo dobrovolně vyplácí na něco, co by teoreticky mělo dělat dobro. To, že to občas nevyjde, je realita,“ dodává Tarabus.

Článek je součástí série Zelené triky, kterou podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.