„Kdybych do komunity nešel, už bych asi seděl ve vězení.“ Kydáním hnoje se zbavují závislosti

Díky práci se zvířaty lidé v sobě nacházejí odpovědnost i sebeúctu. Ať už jde o komunitu Karlov nebo farmu Květná zahrada, stává se spouštěčem pro změnu chování a dodržování režimu.

„Každé ráno jsem musel vstávat v půl sedmé, když jsem měl na starosti zvířata, tak i dřív. Tím, že jsem byl střízlivý, mi to ani nevadilo,“ říká Petr (Ekonews jeho skutečné jméno znají, ale na jeho přání jsme ho změnili, pozn. aut.). Sociální zemědělství mu pomohlo s léčbou drogové závislosti. Strávil totiž sedm měsíců v terapeutické komunitě Karlov na jihu Čech, kde kromě klasických terapeutických skupin podstupoval pracovní terapii. „Kdybych do komunity nešel, už bych asi seděl ve vězení,“ dodává.

Sociální zemědělství propojuje zemědělskou produkci s terapií při léčbě drogových závislostí, zároveň slouží jako sociálně integrační prvek. Vytváří totiž pracovní příležitosti pro osoby s tělesným, mentálním nebo psychickým znevýhodněním, seniory či lidi po výkonu trestu.

Zvířata lidem mění chování

Sociální zemědělství má v Česku mnoho podob – od produkčních farem s velkými pozemky přes malé lokální výrobce rostlinných produktů až po terapeutické komunity, kde práce v zemědělství slouží jako jedna ze složek léčby závislosti na drogách. Farma Květná zahrada ve východních Čechách se kromě zaměstnávání znevýhodněných lidí specializuje na pomoc mladým. „Zapomněli jsme na to, že základem sociální integrace je práce, ne služby,“ uvádí zakladatel Květné zahrady Ferdinand Raditsch.

Květná zahrada funguje již 21 let. Původně vznikla jako občanské sdružení a od počátku zde poskytují sociální službu Dům na půl cesty, jež slouží pro mladé dospívající, kteří po odchodu z dětských domovů hledají své místo ve světě.

„Chtěli jsme vytvořit prostor, kde se tito mladí lidé budou moci naučit pracovat. Začali jsme s malou farmou – kráva, slepice, ovce, kozy – a postupně se k tomu v letech 2008 až 2009 přidalo to, čemu se dnes říká sociální podnikání,“ vysvětluje Raditsch.

Loni navíc Květná zahrada založila sociální integrační podnik Aurea Bonum, pod nějž spadá sýrárna, moštárna, sušárna ovoce nebo provoz kuchyně, kde vaří mimo jiné pro nedaleký dům pro seniory.

Dnes Květná zahrada obhospodařuje 201 hektarů pozemků, má 19 kusů hovězího dobytka, koně, prasata a drůbež. „Práce kolem zvířat zabere na směně jednomu až třem lidem čas od sedmi ráno do půl dvanácté nebo do dvanácti. Zvířata se musí nakrmit, vykydat, pustit ven a večer zavřít. Krávy se musí povinně dojit dvakrát denně, protože mléko je pro nás důležité vzhledem k tomu, že máme i sýrárnu,“ popisuje Raditsch každodenní provoz. „Ta práce je těžká, manuální, ale vnáší do lidí zodpovědnost, protože vědí, že zvířata nepočkají,“ dodává.

Práce odborníků tento fenomén potvrzují. Přítomnost zvířete vyvolává v lidech motivaci a pocit povinnosti, který slouží jako hlavní spouštěč pro změnu chování a dodržování režimu.

„Mám na starosti udírnu sýrů i sklep“

Právě starost o zvířata je náplní práce Marty, která na farmě pracuje již pět let. „Dříve jsem bydlela v azylovém domě ve Svitavách. Dlouho jsem byla na mateřské, pak na úřadu práce. Nějakou dobu jsem pracovala ve školce jako zahradnice,“ popisuje.

„Jsem za práci na farmě moc ráda. Práce se zvířaty mi pomáhá na psychiku a našla jsem si tu i přátele,“ vysvětluje Marta, která kromě částečného úvazku v Květné zahradě pobírá invalidní důchod.

S byrokracií lidem na farmě pomáhají sociální pracovníci. Nový zákon o integračním sociálním podniku navíc ukládá povinnost takovou podporu lidem zajistit. V Květné zahradě to mají vymyšlené interně.

„Tuhle podporu dělám já a moje kolegyně z Domu na půl cesty. Ona se víc soustředí na klienty sociální služby a já na zaměstnance podniku,“ vysvětluje Raditsch. Pomáhají jim řešit nejrůznější věci od jednání s úřady přes vyřizování invalidních důchodů až po hledání vlastního bydlení.

Jedním z hlavních produktů Aurea Bonum jsou kromě sušeného ovoce a sirupů sýry, které sociální podnik nově dodává do velkých obchodních řetězců. V sýrárně už rok a půl pracuje také Ray, který kvůli šikaně nedokončil střední odborné učiliště a dlouhou dobu strávil na úřadu práce. V dětství navíc utrpěl vážná zranění a dodnes má problémy s nohou a zády.

„Mám na starosti udírnu sýrů i sklep, kde sýry zrají. Starám se o úklid výroby sýrů a občas sýry přímo vyrábím. Už jsem zaučený ve výrobě, takže je jich jen pár, které neumím, třeba halloumi,“ říká Ray, pro něhož je práce v sýrárně Květné zahrady jeho prvním stálým zaměstnáním v životě.

„Kuchaři naše sýry chválí, prý se s nimi dobře pracuje. Začínali na objednávkách jednoho kila týdně a teď berou už i deset kilo za týden,” doplňuje vedoucí sýrárny Monika Šmídová.

„Čtyři nejhorší dny v životě“

Prvky sociálního zemědělství využívá i terapeutická komunita pro drogově závislé mladistvé a mladé dospívající a matky s dětmi, jejímž zřizovatelem je nezisková organizace Sananim. Zemědělská práce se zvířaty může mít i podle bývalého hlavního terapeuta z komunity Karlov Karla Chodila nesporné pozitivní dopady na psychiku klientů.

„Když vše dobře funguje, tak se klienti učí určité sebehodnotě. Vidí, že jsou natolik hodnotní, že se dokážou postarat o krávu, prase nebo slepice tak, aby se jim dobře dařilo. V klientech to vyvolává dobrý pocit z práce,“ vysvětluje Chodil.

To potvrzují i výsledky práce Norwegian University of Life Sciences, která tento jev odborně nazývá „self-efficacy“ (sebeúčinnost). Ze shromážděných dat mimo jiné vyplynulo, že 64 procent účastníků zaznamenalo během pobytu na farmě významný nárůst sebeúcty.

Nějaký čas v komunitě strávil po neúspěšných pokusech o abstinenci i Petr. „Bral jsem už od střední školy a dospělo to do bodu, kdy u mě rodiče našli spoustu drog. Do té doby jsem to před nimi tajil. Už dříve jsem se sám pokoušel se závislostí něco dělat a docházel na motivační skupiny do Sananimu, kde mi doporučili komunitu Karlov,“ vypráví.

„Když na to rodiče přišli, všechno jsem jim přiznal. Poslední rok mi totiž nebylo dobře ani psychicky a sám jsem s tím chtěl aktivně bojovat, takže nabídka jít do Karlova se nakonec objevila v pravou chvíli,“ vysvětluje Petr, jak se do komunity dostal.

Před nástupem musel podstoupit detoxikační kúru, protože čistota prostředí je jedním z hlavních pravidel komunity. „Čtyři dny jsem nemohl pořádně ani ležet, bylo mi zle a všechno mě bolelo. Nikdy jsem neměl diagnostikovanou depresi nebo úzkost, ale tyhle čtyři dny byly opravdu nejhorší v mém životě. Nemohl jsem jíst, tři dny jsem téměř nespal,“ popisuje Petr proces před nástupem do komunity.

Hledají radosti v maličkostech

I v terapeutické komunitě funguje starost o zvířata jako forma nastolení pevného denního režimu. „Program komunity je takový sofistikovanější školní rozvrh, který pro někoho začíná už v pět hodin ráno krmením zvířat a končí v deset hodin večerkou. Den může být rozdělen i po čtvrthodinách,“ popisuje Karel Chodil.

„Čím déle je klient v komunitě, tím víc má možnost flexibilně s časem nakládat, ale v začátcích je důležité, aby si zvykl na to, že je v prostředí, které po něm vyžaduje disciplínu,“ uvádí.

„V ideálním případě služebně starší klienti vyžadují disciplínu po těch služebně mladších, a tím pádem dochází k sociálnímu učení. Klienti, kteří byli zvyklí žít v chaosu toxických vztahů, jsou najednou těmi, kdo určují pravidla a řád pro služebně mladší,“ vysvětluje Chodil.

I Petr uznává, že pobyt v komunitě mu do života vnesl řád. „Hodně mi to pomohlo po stránce komunikace, konfrontace s lidmi, nastavení režimu. Ten jsem dřív vůbec neměl, nezvládal jsem ani pravidelně chodit do práce,“ říká.

Dříve bylo v komunitě sedmdesátihlavé stádo koz, nyní jsou tam tři krávy na mléko. Slepice na vejce, prasata, kachny, husy a krůty na maso. Vše, co se v komunitě vyprodukuje, se v ní také spotřebuje. „Do budoucna je ambice být i produkční farmou, ale aktuálně na to nejsou kapacity,“ tvrdí Chodil.

Práce se zvířaty byla v léčbě důležitá i pro Petra. „Mám zvířata rád. Po tom, čím si lidé prošli, než se do komunity dostali, pak hledají radosti v maličkostech. Právě práce se zvířaty byla i pro mě hrozně hezká. Vůbec mi nevadilo třeba kydat hnůj,“ popisuje.

Mladí pomáhají rodičům a obráceně

Kromě obhospodařování statku mají klienti také skupinové psychoterapie. „Jednou za čtrnáct dní dojíždí do komunity psychiatr, který dělá vstupní vyšetření všech klientů, aby o nich měl přehled a zároveň je indikoval do adiktologické péče,“ vysvětluje Karel Chodil.

Karlov je unikátní také v tom, že v komunitě společně pečují o statek jak mladiství a mladí dospělí, tak matky s dětmi. Tato kombinace může být podle terapeuta výhodou při celém procesu. „Často se stávalo, že čtyřicetiletá matka, která měla dospělé děti mimo komunitu, byla ve skupině s mladistvými ve věku svých dětí. Pomáhalo jí to zpracovat vinu, která je v celé úzdravě obrovské téma, a v léčbě se posunula mnohem rychleji,“ vysvětluje.

„Funguje to i naopak. Mladiství často řeší konflikty se svými rodiči. Ve chvíli, kdy mají v léčbě vedle sebe někoho ve věku své matky nebo otce, může být jejich úzdrava také mnohem rychlejší,“ doplňuje Chodil.

O komunitní fungování se snaží i v Květné zahradě, která je součástí tematické sítě pro solidární ekonomiku Tessea. Podle Ferdinanda Raditsche je klíčem k udržitelnosti solidární ekonomika, která místo kapitalismu sází na lokální soudržnost.

„Je založená na dostatku v lokálních komunitách, nikoliv na neustálém růstu. Neustálý ekonomický růst je totiž to, co nás zavedlo do současné situace,“ myslí si Raditsch. Solidární ekonomika podle něj musí propojovat celou škálu obyvatelstva. „Zahrnuje všechny subjekty v dané lokalitě, od milionářů a majitelů továren přes obce až po lidi, kteří skončili v azylovém domě. Jsem přesvědčený, že tohle je cesta,“ vysvětluje zakladatel Květné zahrady.

Plánují agrovoltaiku

Příkladem komunitního a lokálního fungování může být spolupráce Květné zahrady s nedalekým supermarketem v Poličce. Pětkrát až šestkrát týdně komunita odváží zeleninu, ovoce a pečivo, které obchod vyřazuje z prodeje. Místo toho, aby se to vyhodilo do popelnice, přivezou týdně klidně 500 až 600 kilo jídla, kterým se pak na farmě krmí slepice, kachny nebo prasata. V kuchyni se vaří kolem 120 obědů denně. Jídlo vozí do denních stacionářů nebo do nového domova pro seniory ve vedlejší vesnici, kam dodávají obědy i večeře sedm dní v týdnu.

Do budoucna plánují zajít v soběstačnosti ještě dál, takže v obci teď zakládají místní energetické společenství. Dohodli se s investorem, který na jednom a půl hektaru postaví velkou fotovoltaickou elektrárnu, které bude fungovat jako agrofotovoltaika. Půda se nezničí, mezi panely se bude dál sekat tráva a budou se tam pást zvířata. Vyrobenou elektřinu pak spotřebuje obec. Podle plánu by solární energetické společenství mělo začít fungovat do dvou let.

Petr bere dál

Terapeutická komunita v Karlově funguje od roku 1998 a během její existence jí prošly stovky lidí. Úspěšnost léčby je podle Chodila nadpoloviční. „U matek s dětmi je úspěšnost vyšší, přisuzujeme to větší motivaci, kterou nacházejí v mateřské roli. Mnoho z nich mělo za sebou několik pokusů o léčbu nebo samoabstinenci. Úspěšnost léčby se tedy pohybovala mezi 75 a 85 procenty,“ říká.

U mladistvých jsou výsledky trošku horší, v posledních pěti letech se úspěšnost pohybuje mezi 60 a 70 procenty. „To, zda klienti po dokončení léčby prosperují dál, už nedokážeme a ani nechceme sledovat. Chceme totiž, aby se přestali identifikovat s rolí klienta komunity a bývalého uživatele drog a spíš se identifikovali s rolí zdravého člověka, který si něčím prošel,“ vysvětluje Chodil.

Mezi těmi, kteří po pobytu v komunitě berou dál, je i Petr. „Bohužel poslední dobou nedbám na to, abych si nedal… Není to o tom, že bych nechtěl přestat, ale ta závislost je silnější. Je to hodně o tom, jestli člověk po návratu z komunity zaběhne do starých kolejí, začne znovu chodit do klubů, vídat se se stejnými lidmi a chodit na místa, která ho spouští,“ přiznává otevřeně.

Zatím to ale nevzdává a zkušenost z farmy v Karlově považuje za důležitou. V nejbližší době ho čeká další, tentokrát čtyřikrát delší terapeutický pobyt. „Myslel jsem si, že jsem rozhodnutý abstinovat, ale kdyby u mě táta tehdy nenašel drogy a neposlal mě do komunity, tak bych fetoval celou dobu až doteď. Budu mít možnost dost dlouhou dobu abstinovat na podobném pobytu, tak doufám, že tentokrát už to zabere,“ uvádí Petr.

Represe nefunguje

Komunitám, jako je ta v Karlově, hrozí s novým vládním návrhem na změny nadresortní správy adiktologických služeb rozklad. „Já jsem vystudovaný pedagog volného času a vychovatel, mám psychoterapeutické vzdělání a 15 let praxe. Jenže ministerstvo zdravotnictví, pod které teď adiktologická agenda spadá, mě v tuto chvíli vůbec nemůže zaplatit, protože na to jednoduše nemá legislativní rámec,“ popisuje absurdní situaci Chodil.

„Dříve jsme dostávali peníze od ministerstva práce a sociálních věcí, Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky nebo od magistrátu hlavního města Prahy. V terapeutické komunitě máme pět zdravotnických pracovníků z šestnácti, takže předpokládám, že nějakým způsobem financování najdou, ale zabere to spoustu pozornosti, kterou je třeba věnovat jiným věcem,“ obává se Chodil. Odborníci budou muset shánět peníze, místo aby mohli rychle reagovat na nové trendy v užívání drog.

Represivní politika podle Chodila nefunguje. „Černý trh je daleko flexibilnější než státní aparát. Nikdy v historii se represe neukázala jako účinná. Funkční regulace může být k užitku, ale represe nefunguje,“ říká.

„Ve chvíli, kdy se u nás bude zakazovat například kratom, jenom poroste černý trh s nekvalitními syntetickými látkami. Ty pak u uživatelů dělají rychlé a někdy i nevratné změny v prožívání. V různých kombinacích navíc mohou vést až k úmrtím, protože lidé zkrátka nevědí, co přesně si dávají, a nedokážou odhadnout bezpečné množství,“ říká Chodil.