Zatímco v řešení klimatické krize „doháníme vlak na odrážedle“, probíhající jednání COP15 by měla stanovit nové cíle v ochraně druhové rozmanitosti pro období 2030 až 2050. V těch pro rok 2020 svět selhal ve všech bodech, říká Romana J. Březovská z Asociace pro mezinárodní otázky.

Jednání Spojených národů COP15 v kanadském Montrealu se bude tématem biodiverzity zabývat do 19. prosince. Analytička klimatického týmu think tanku Asociace pro mezinárodní otázky, která se summitu účastní, popisuje, co všechno můžeme od jednání o zpomalení úbytku živočišných druhů očekávat.

Pokud se ohlédneme za klimatickou konferencí COP27 v Egyptě, která se konala do 20. listopadu, jak ji hodnotíte?

Osobně si myslím, že vyjednávání mohla dopadnout mnohem hůře, ale z výsledků COP27 nelze mít extra radost. Jak zaznělo od jednoho mého kanadského kamaráda, který se zabývá modelováním emisních trajektorií, vlak do stanice 1,5°C (pokusit se zajistit, aby se teplota na planetě nezvýšila o více než 1,5 stupně Celsia oproti hodnotám před průmyslovou revolucí, pozn. aut.) už odjíždí a my se ho snažíme dohonit na odrážedle.

Za největší úspěch se považuje záměr vytvořit fond na kompenzace škod způsobených změnou klimatu. Jak velký ve skutečnosti je?

Myslím, že se jedná o velký krok pro vyjednávání, ale zatím o malý krok pro skutečnou klimatickou spravedlnost. Zodpovězení otázek ohledně toho, kdo zaplatí a kolik, se bude řešit příští rok v prosinci na COP28. Útěchou pro EU a další státy je fakt, že se podařilo vyjednat, že základna dárců se rozšíří a že peníze poputují zejména ke státům, které jsou nejzranitelnější z pohledu změny klimatu.

Zda bylo rozhodnutí úspěšné, poznáme podle toho, jak rychle se finanční nástroj uvede do provozu a jak přístupné budou finanční prostředky. Nyní máme jenom prázdnou obálku. Na půdě Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu téma ztrát a škod už skoro třicet let otevírají malé ostrovní státy, protože jim opravdu teče do bot. Dopady změny klimatu se ale stávají čím dál tím aktuálnější i pro rozvojové státy a ty již mají na mezinárodním poli takovou vyjednávací sílu, že „jejich“ témata musí řešit všechny smluvní strany. Volná koalice rozvojových zemí G77 byla v této otázce dle vyjednavačky z ostrovního státu Vanuatu „pevná jako skála“. I v Evropě a Severní Americe je čím dál tím jasnější, že na některé extrémní meteorologické jevy se zkrátka nedá zcela adaptovat. Například poslední vlny veder vedou mimo jiné k nižší výkonnosti zaměstnanců v práci.

Musíme plošně zakázat „věčné chemikálie“. Jinak na to vymřeme, varuje expert na chemii

Evropa ohlásila, že je připravena zpřísnit svůj emisní cíl pro rok 2030, čímž se přibližuje k plnění Pařížské dohody. Cíl se zvýšil ale jen nepatrně. Co brání ambicióznějším závazkům?

V případě Česka je to chybějící vize, kterou politické vedení není schopné vytvořit a sdílet se společností, a tím představit dekarbonizaci jako něco pozitivního pro naši budoucnost. Místo toho, abychom jako společnost věděli, co modernizací získáme – například zdraví, nová pracovní místa, zdravé životní prostředí a vidinu budoucnosti, ve které budeme chtít žít – tak jsme zahrnováni informacemi, co všechno ztrácíme. Říká se, že tím, že nejsme schopni vytvořit vizi moderního Česka, jsme jenom nuceni přebírat vize, které má někdo jiný a vůči kterým se potom jednodušeji vyhraňujeme.

Nakolik ovlivnilo vyjednávání ruské vojenské napadení Ukrajiny a s tím spojená energetická krize? Podle britského listu Guardian byli na jednáních přítomni i ruští miliardáři nebo zástupci Gazpromu.

Pokud jste na konferenci, kde se má řešit snižování emisí skleníkových plynů, a víte, že se po stranách uzavírají dohody o zajištění plynu, nevytváří to atmosféru důvěry. Jak se ale dozvídáme z mnoha studií, rozvinuté státy podceňovaly roli obnovitelných zdrojů energie a nyní v energetické krizi vykupují plyn, který měl být primárně určen rozvojovým státům pro jejich transformaci, takže chudší státy jsou nyní i kvůli vysokým cenám plynu nuceny vracet se k uhlí. Není potom příliš na místě, abychom tento přístup kritizovali, když ani bohaté státy nedělají to, co chtějí, aby dělali ostatní.

Snad je pozitivní, že je stále evidentnější, že energetická krize a klimatická krize jsou dvě strany jedné mince. Je potřeba je řešit efektivně najednou a nevytvářet z jednoho pomyslného krátkodobého „řešení“ problém do budoucna. Například tím, že bychom sebe nebo africké státy nevhodnými investicemi uzavíraly do plynové infrastruktury, o které už nyní víme, že nebude mít v dlouhodobém výhledu ekonomickou budoucnost.

Pomalé schvalování legislativy brzdí rozvoj fotovoltaiky na panelácích a úspory z nich plynoucí

Může být energetická krize důvodem, proč v závěrečném prohlášení dvě stovky zemí sice vyzývají k „urychlenému“ snížení emisí skleníkových plynů, zároveň ale chybí zmínka o konci ropy nebo zemního plynu?

Slyšela jsem přirovnání, že zástupci fosilní lobby vědí, že už jim zvoní konec, a proto jsou jako připálená rýže v hrnci – drží se zuby nehty dna a jsou rezistentní vůči snahám o odstranění. Závazek o konci ropy a zemního plynu ale nepodporovaly ani státy jako USA nebo Kanada a troufám si tvrdit, že právě jejich pozice byla zásadní pro to, aby se zmínka o konci ropy a zemního plynu promítla do závěrečné shody, nebo ne. Myslím si, že je potřeba, aby se v zemích vytvořila poptávka po odklonu od fosilních paliv, což dá státům větší mandát vyjednávat o něm na globální úrovni. Pakliže jsou státy ekonomicky a geopoliticky závislé na těžbě fosilních paliv, je logické, že budou podporovat spíše pomalejší odklon od těchto surovin.

Na klimatické konferenci v Egyptě téma biodiverzity chybělo. Nyní se řeší v Montrealu na summitu COP15 Spojených národů. Proč zástupci států v Šarm aš-Šajchu o biodiverzitě nejednali?

To, že žádný vyjednávací bod přímo slovo „biodiverzita“ neobsahuje, neznamená, že se téma neřešilo. Druhová rozmanitost se projednávala například v bodě, který se týká změny klimatu v kontextu spolupráce v zemědělství a zajištění potravinové bezpečnosti. Téma biodiverzity je také stěžejní i v souvislosti s jednáními týkajícími se technického článku 6 Pařížské dohody, konkrétně v souvislosti s dobrovolnými uhlíkovými trhy. Právě na jednáních k tomuto bodu se jedná o roli ekosystémů jako přirozených úložištích skleníkových plynů a o možnosti kompenzovat nebo offsetovat uhlíkovou stopu tím, že se bude chránit biodiverzita, zejména v Africe. Takzvaná „přírodě blízká řešení“ hrají také roli v diskuzích o adaptaci. Tato řešení by měla být v souladu s přírodou. Můžeme si pod nimi typicky představit například mangrovové lesy, které zabraňují povodním, nebo nám bližší remízky, meze, zelené stěny nebo udržitelné hospodaření v lesích.

Na biodiverzitu jako takovou ale přímo výstup konference neodkázal.

COP27 explicitně neodkazuje na COP15, nicméně poprvé v historii obsahuje závěrečný text konference OSN ke klimatu koncepty jako „potraviny“, „řeky“, „přírodě blízká řešení“, „body zlomu“ nebo „právo na zdravé životní prostředí“. I takto relativně nepatrné či zdánlivě symbolické posuny značí, že státy světa si uvědomují potřebu řešit klimatickou krizi a krizi úbytku biodiverzity. Současně se ale jedná o politicky citlivá témata s řadou přesahů – ať už právě do zemědělství nebo hospodářského rozvoje.

Každá zmínka v nějaké oblasti otevírá prostor pro diskusi do budoucna, a proto je řada států opatrná. Lze si to přiblížit i tím, že byť víme, že například současná konzumace masa je neudržitelná a vede k destrukci biodiverzity a ke zintenzivnění změny klimatu, řada lidí nechce slyšet o snižování vlastní spotřeby masa ani slovo. Pokud jsme se někdy takové diskuse třeba v rodině nebo s přáteli účastnili, víme, jak může být emotivní a bouřlivá. Snad si lze potom snadněji představit, proč jsou jednání nepřímo zaměřená na oblast spotřebních vzorců tak pomalá. Jednání se účastní 190 delegací z celého světa a aby se cokoliv sjednalo v hlavním závěrečném výstupu konference, musí být na daném textu jednomyslná shoda.

Splašky se budou na pole vozit dál ve velkém. Experti varují před zdravotními riziky

K jakým závěrům by současná jednání COP15 mohla dospět?

Očekávání jsou vysoká. Víme, že změna klimatu je jedním z pěti důvodů celosvětového úbytku biologické rozmanitosti. Zároveň víme, že stabilní ekosystémy jsou nepostradatelným řešením klimatické krize. Máme co do činění s komplexním systémem zpětnovazebních smyček – klimatickou krizi a krizi biodiverzity lze buď vyřešit společně, nebo vůbec. Půda a oceány absorbují zhruba polovinu všech antropogenních emisí skleníkových plynů. Pokud se ale o ně dobře nestaráme, z „úložišť“ skleníkových plynů se stávají další zdroje emisí, což je nyní případ českých lesů. I z tohoto důvodu řada osobností volá po nové Pařížské dohodě, ale ne klimatické, ale pro biodiverzitu.

Jaký hlavní výsledek tedy můžeme očekávat?

Výstupem COP15 by mělo být sjednání globálního rámce pro biodiverzitu po roce 2020, a sice vytyčení hlavních cílů a vizí do roku 2050. Těch bychom měli dosáhnout prostřednictvím 21 dílčích cílů do roku 2030. Jednotlivé cíle se vážou například k tomu, kolik zemské plochy má být chráněno, jak rychle snížit tempo vymírání druhů, jak sladit ochranu a obnovu biodiverzity s udržitelným rozvojem a jak to vše financovat. Řeší se různé vazby se změnou klimatu, rolí původních obyvatel nebo zdravím a zemědělstvím.

Pokud budou jednání úspěšná, můžeme se těšit na deklarovaný záměr států chránit biodiverzitu v celé její komplexnosti. To by ale znamenalo, že ambice do roku 2030 a 2050 budou dostatečné. Podobně jako u klimatických konferencí je navíc důležité hlavně to, jak se dohody a cíle daří naplňovat mimo vyjednávací místnosti. A to závisí na tom, jakou prioritu tématu dají vlády, potažmo jejich voliči, a jak dobře se budou cíle promítat do jednání států v jednotlivých oblastech – v průmyslu, zemědělství a dalších.

Netrpí konference tím, že jí je věnována podstatně menší pozornost?

Úmluva OSN o biologické rozmanitosti byla podobně jako Úmluva OSN o změně klimatu sjednána v roce 1992 a považuje se za její sesterskou smlouvu. Je ovšem pravda, že se tématu biodiverzity věnuje méně pozornosti. Ještě přehlíženější je třetí úmluva z roku 1992, a sice Úmluva OSN o boji proti desertifikaci.

Co se týče úmluvy o biodiverzitě, nezačínáme úplně od začátku. Už v roce 2010 bylo na COP10 sjednáno dvacet takzvaných Aichi cílů, které se měly naplnit do roku 2020. Cíle se týkaly například začlenění problematiky biodiverzity do plánovacích procesů, snížení tempa degradace ekosystémů o polovinu a dalších problémů. Víte, kolika cílů se podařilo dosáhnout? Žádného. Takže ano, podstata jednání trpí tím, že jim nevěnujeme tolik pozornosti. Právě COP15 má potenciál tuto pozornost přitáhnout, mimo jiné s ohledem na nejnovější vědecké studie, které varují před tragickým stavem našeho životního prostředí.

Jak fotovoltaika pomáhá v energetické krizi. Příklad konkrétního domu na Jižní Moravě

Proč se o biodiverzitě jedná samostatně, a nikoli na klimatických konferencích?

Myslím, že se nejedná jenom o problém vyčlenění biodiverzity. Nejen na globálních konferencích, ale i ve firmách nebo ve školách se učíme přemýšlet v rámci jednoho tématu, jednoho „předmětu“. V Evropě se například teprve učíme vnímat souvislosti a komplexnosti. Klimatická krize se stala „známější“ i díky Francii, která ji povýšila na významnou politickou otázku. Právě Pařížská dohoda z roku 2015 se stala určitým prototypem pro další smlouvy. Snad budou jednání o biodiverzitě v Montrealu také takovým milníkem. Je pravdou, že větší politický a mediální tlak by mohl vést k lepšímu převedení závazků do praxe.

Očekává se letos „průlom“? Mělo by být ideálem dosáhnout ochrany 30 procent země a oceánů?

Zlomové by bylo, kdyby se podařilo sjednat takové cíle, s nimiž budou všechny státy víceméně stejně spokojené. Zároveň by měly odrážet urgentnost, se kterou vědci informují o stavu našeho degradujícího životního prostředí. Jedním z průlomů by mohla být zmíněná ochrana 30 procent země a oceánů. Je ale potřeba být podobně ambiciózní i v jiných oblastech, což by třeba znamenalo, že by se státy musely domluvit na finanční pomoci. Pro řadu států je ochrana přírody v měřítku 30 procent moc drahá. Chráněná území v Česku třeba pokrývají jen cca šestnáct procent území státu. Obecně by ale cíle měly být konkrétní a měřitelné. Pokud by se sjednala jenom obecná ochrana 30 procent země a oceánů, bylo by to špatně. Cíl z roku 2010 hovořil o potřebě chránit 17 procent suchozemských oblastí a 10 procent pobřežních a mořských oblastí.

Česko zvažuje, že se bude ucházet o pořádání klimatické konference COP29 v roce 2024. Jsme na to připraveni?

Už jenom to, že se nad pořádáním zamýšlíme, je dobrý signál. COP29 bude velmi důležitá konference, protože se na ní bude jednat o tématech týkajících se finanční spolupráce. Bylo by dobré, aby se tato jednání konala v prostředí, kde obecně funguje stabilní demokratická vláda. Zda je Česko připraveno na organizaci COP, je otázkou, na kterou se musí najít společná odpověď, mimo jiné na úrovni vlády. Média v Montrealu každopádně píší o tom, že je pocta, že se konference COP15 koná právě tam, protože kromě prestiže s ní spojené budou plné hotely a restaurace. Organizování takové akce se městu zkrátka vyplatí.