Kvůli nadprodukci plastů se v přírodě i v našich tělech kumuluje čím dál více mikroplastů. Chemický průmysl navíc produkuje nové a nové nezničitelné chemikálie. Ředitel Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Tomáš Cajthaml bojuje za jejich plošný zákaz.

Nebezpečné perfluorované a polyfluorované (PFAS) látky označované za „věčné chemikálie“ jsou v materiálech nepromokavých bund, v nepřilnavém nádobí i v sáčcích od McDonald’s a dalších obalech na jídlo. „O nás strach nemám, ale o své děti už ano,“ říká vědec o kumulaci nebezpečných látek v životním prostředí a jejich budoucích dopadech na lidské zdraví a přírodu.

Kolik PFAS teď aktuálně známe? Říká se, že číslo přesahuje deset tisíc?

Ano a odhady se pořád zvyšují. Do nedávna to bylo pět tisíc, teď jsem zaznamenal odhad až dvanáct tisíc. To ale není úplně důležité číslo. I kdyby jich bylo 200, tak problémem je, že zakázané jsou jen dvě. Přitom všechny u odborníků vzbuzují obavy, protože se v přírodě vůbec nerozkládají. Produkujeme něco, čemu říkáme „věčné chemikálie“, které tady s námi budou na věky věků.

Druhá věc je, že v podstatě všechny ty látky vykazují nějaké toxické účinky. Všechny se vážou na proteiny, narušují buněčné cykly a makroskopicky způsobují různé choroby. Vyšlo to najevo už před dvaceti lety, kdy v Západní Virginii toxický odpad obsahující PFAS kontaminoval obrovskou oblast. Následovala velká epidemiologická studie na 70 tisících lidí, kteří pili vodu kontaminovamou PFAS. Ukázala, že PFAS způsobují několik zdánlivě nesouvisejících chorob, jako jsou vysoký tlak v těhotenství, chronické onemocnění střevní sliznice zvané ulcerózní kolitida, rakovina štítné žlázy, rakovina varlat nebo vysoký cholesterol.

Je pravda, že ve Virginii pili vodu, kde byly PFAS vysoce koncentrované. Nicméně i při nízkých koncentracích se zvyšuje pravděpodobnost vzniku těchto chorob. Před třemi lety o tom byl natočen hollywoodský film Dark Waters, rok předtím vznikl americký dokument The Devil We Know.

Proč se od té doby tak málo podniklo ohledně jejich regulace?

Je to dobrý byznys, a navíc s materiálem, který máme všichni rádi. Přidával se do teflonu při jeho výrobě, i když to není přímo teflon. Teflon je polymer, PFAS jsou krátké fragmenty, které mají na sebe navázánu nějakou skupinu, která způsobuje i to, že jsou malinko rozpustné ve vodě. Jinak by se ti lidé vodou neotrávili. PFAS se dávaly do hasicích pěn, používají se při výrobě čipů, kde se asi nedají nahradit. Ale dávají se jako impregnace do čehokoli, co si vymyslíte. Máme je v oblečení, v gauči, koberci, v potravinářských obalech a pečicích papírech – nejdřív jsme to zjistili třeba v košíčcích na „cupcaky“. Upřímně nevím, jestli to tam je dnes, protože výrobci je často potichu nahrazují, mnohdy i něčím horším.

„Věčné chemikálie“ jsou v pánvích, obalech od jídla i bundách. Nevládní organizace chtějí jejich plošný zákaz

Takže pokud se látka zakáže, může ji nahradit jiná, stejně škodlivá? Jak dlouho to trvá, než se dostane na seznam?

Perfluorooktansulfonát (PFOS) a perfluorooktanová kyselina (PFOA), o jejichž nebezpečnosti víme ze Západní Virginie zhruba od roku 2000, už byly v letech 2015 a 2019 přidány na seznam Stockholmské konvence a začaly se řadit mezi perzistentní organické polutanty. Teď máme rok 2022 a tyto látky běžně nacházíme ve vzorcích ze životního prostředí v Česku. Vždy je problém s výjimkami. Řeší se i to, co dělat se zbývajícími hasičskými pěnami obsahujícími PFAS – jestli je ještě nechat „vyhasit“, nebo je zlikvidovat. Nesmějí se vyrábět, ale v systému jsou.

Řešením je tedy pouze plošný zákaz?

Ta skupina je heterogenní a vyznačuje se problematickou vazbou uhlík-fluor, která velmi dobře odolává rozkladu. Když zakážete jednu látku, třeba fluorovanou, výrobci ji nahradí něčím jiným. Když jeden atom fluoru nahradí chlorem, což se teď přesně začíná dít, tak je to stejně nebezpečné, možná ještě horší. Proto se musí zakázat skupina jako celek.

PFAS jsou mikropolutanty. Jsou toxické už při nízkých koncentracích, „krásně“ se šíří po celé planetě, najdete je v každém oceánu, řece, na každém kontinentu a v krvi každého člověka. Existují i místa, kde jsou zvýšené koncentrace, protože tam trénovali hasiči nebo vojáci, takže například letiště. Jsou v toxických skládkách i normálních skládkách, kde leží třeba krabice od pizzy.

Jak se dá takový odpad likvidovat? Při vysokých teplotách?

Ano, spalovny nebo spíše zařízení na energetické využití odpadu (ZEVA) to řeší. Vazba uhlík-fluor není úplně nezničitelná, při tisíci stupních Celsia se zlikviduje. A ZEVA pracují s dostatečnou teplotou. U kalů se zase ukazuje, že může být při vyšších teplotách částečně účinná pyrolýza (tepelný rozklad látek bez přístupu kyslíku, pozn. aut.), momentálně se to studuje. Ale pro věci, které jsme vyrobili, je vhodná spalovna. Do ovzduší uniká fluorovodík a ten zachytíme ve filtrech spalovny, ZEVA je mají poměrně dobré. I oni teď zjišťují, že fluoru májí najednou ve filtrech čím dál tím víc a to není náhoda.

Nyní na přítomnost PFAS testujete například dětské bundy. Podle čeho se mají spotřebitelé při nákupu orientovat, aby se vyhnuli škodlivým látkám?

Spotřebitelé se tomu neubrání. Ani to, že je na bundě napsáno „PFC-free“, nemusí pomoct. Možná to znamená, že v bundě není PFOA nebo skupina dalších dvaceti látek, ale máme jich přes deset tisíc. To je podobný případ jako známější BPA-free (plastové výrobky neobsahující bisfenol A, pozn. aut.). Jenže výrobci do produktů dávají BPS (bisfenol S, pozn. aut.), který funguje toxicky skoro stejně jako BPA, a všichni dál nadšeně nakupují.

Jídlo z rozvozu ve vratných krabičkách. První je Wolt, možná přibude i Dáme jídlo

Takže doporučujete používat „selský rozum“?

Prostě se vyhýbat sloučeninám fluoru. Fluorová chemie je zlo. Podobně se ve 20. století ukázalo, že chlorová chemie je problematická, takže většina pesticidů skončila na seznamu Stockholmské konvence. Přitom třeba chlorované bifenyly se dodneška objevují v mateřském mléku. Teflon je asi dnes nenahraditelný, ale stará teflonová pánev podle mě není v pořádku.

Jediné řešení je tlačit na zákonodárce, aby se to zakázalo, nebo na to vymřeme. Ať se to používá na výrobu čipů, ale organicky vázaný fluor nemá co dělat při styku s potravinami a člověkem. Třeba v sáčcích na hranolky od McDonald’s, kde byly PFAS naměřeny, to prostě nemá být. Nestříkejme si „zázračnými“ impregnacemi boty ani si nekupujme takzvaný teflonově impregnovaný nábytek a koberce.

Vy jste zkoumali i kohoutkovou a balenou vodu. Co jste zjistili?

V balené vodě bylo velmi nízké množství PFAS, v podstatě nulové. To bylo tím, že vzorky, které jsme testovali, byly vlastně vzorky podzemní vody. Ta má zrovna PFAS málo, protože neprojdou podložím. Není však řešením pít balenou vodu. Pitná voda se čistit dá. Částečně na to fungují uhlíkové filtry, které by se měly brzy všude v úpravnách vod instalovat, i když se původně dělaly kvůli pesticidům.

Mají si lidé takové filtry pořizovat i domů?

Může to být řešení. Nedávno jsem o jeho pořízení přemýšlel, ale je to složité. Když ho máte doma, jsou v něm často bakterie. Navíc konve s uhlíkovými filtry jsou většinou plastové, což také není v pořádku. Kohoutková vás nezabije, i když limity jsou trochu nejasné. Jediným vodítkem pro PFAS v pitné vodě může být doporučení Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA). Ten si vzal toxikologické studie a řekl, že týdenní příjem má být maximálně 4,4 nanogramy čtyř typických PFAS na jeden kilogram váhy člověka. Při průměrné váze 70 kg a konzumaci dvou litrů vody denně vychází, že voda by měla mít maximálně 22 nanogramů na litr.

Většina našich pitných vod tento limit splňuje, jenže dost možná budou horší potraviny. Analyzovali jsme ryby z Vltavy a tam jste týdenního limitu dosáhli po pár gramech ryby. Koncentrace v rybách z Vltavy prokazatelně stoupá od pramene dál. A ani příroda u pramenů už není panenská, protože obsahuje PFAS z lyžařských vosků. Nejhorší je ale Ústí nad Labem a Hřensko. Kontaminace vzrůstá s každým městem a každou průmyslovou zónou u řeky.

Analyzovali jste i čistírenské kaly?

Ano, analyzovali jsme přes 40 čistíren v Česku a zjistilo se, že kaly jsou masivně kontaminované. Kaly samy o sobě přitom špatné nejsou. Obsahují organický uhlík, a když je zbavíte patogenů, mohou na polích pomáhat.

Vylévat splašky na pole je nejsnazší. Čistírny tlačí na ministerstvo, aby to mohly dělat co nejdéle

PFAS se ale v kalech plošně nemonitorují. A ministerstvo životního prostředí navíc nyní místo plánovaného zpřísnění umožní používání kalů na zemědělské půdě ve větším měřítku.

To je přesně to, o čem mluvím. „Věčné chemikálie“ jsou v kalech v milionkrát větších množstvích než v pitné vodě. Je zajímavé, že kaly v malých čistírnách nebyly tolik kontaminované, ve velkých ano. Mělo by se dobře prozkoumat, proč tomu tak je, a určit, ze kterých čistíren mohou kaly na půdu a ze kterých ne. Neříkám, že vše přejde do obilí a my to sníme, ale nějaké simulace jsme si už dělali. A i kdybychom se spletli o několik řádů, tak by vám stačilo pozřít kilogram hlávkového salátu pohnojeného kalem z větších měst a jste na týdenním limitu.

Zakažme PFAS a kaly budou čisté jako první. Bohužel veškeré rozhodovací procesy o životním prostředí jsou vždy kompromisem. Například pokud budeme chtít žít ekologicky, tak to zřejmě nezaplatíme, a když nebudeme používat dusíkatá hnojiva, která vyrábíme ze vzduchu, umřeme hlady. V případě PFAS je ale spousta jejich aplikací jen pohodlná nebo zbytná.

V případě PFAS navrhujete plošný zákaz. Co ale s mikroplasty?

Tam je to úplně špatné. Víme, že nanoplasty působí toxicky, ale neví se, od jaké koncentrace. Víme, že čím jsou menší, tím jsou horší. Netušíme, kolik jich v sobě máme. Neustále vznikají nové a nové a kumulují se v nás. Zřejmě je neumíme z těla vylučovat. Neznám způsob, který by nám umožnil vyloučit nanoplast z těla, pokud se dostane do tkáně, což je možné u částic o velikosti jednoho mikrometru a menších. My často mluvíme o množství plastů odpovídajících kreditní kartě, kterou týdně požijeme. Je to sice smutné, ale to jsou ty zvážené plasty, které z nás vyjdou. Důležitější jsou ty malé, toxické. To je z té kreditní karty jedno procento.

Ty nejmenší jsou přitom všude…

Kolik jich v prostředí je, přesně nevíme. Dvě třetiny veškerých plastů jsme vyrobili až po roce 2000, přičemž 40 procent z toho jsou jednorázové obaly, okamžitý odpad. Likvidujeme ho? Ne, skončí na skládkách, protože skládkujeme. Obzvlášť v Česku. V Asii to hodí do řeky a plave to do oceánu. My si tam necháme vše vyrobit, abychom to měli levnější, dáme si klapky na oči a říkáme, jak jsme na rozdíl od nich zelení. A produkce plastů neustále roste.

Nejdůležitější je omezit plasty. Pamatujme na to u každé dvoudecilitrové láhve, kterou si koupíme na výletě nebo ji dostaneme od Českých drah ve vlaku! A pokud se to už stane, musí plast skončit ve žlutém kontejneru. I kdyby se ze žlutého kontejneru plast nerecykloval, alespoň se zlikviduje a neskončí na skládce.

Z kalu jsme udělali registrovaný výrobek podobný keramzitu, říká expert na vodní hospodářství

Jak se stavíte k recyklaci plastů?

Recyklovat se musí, a to především materiály, které nám chybějí. Třídit se také musí, a to materiály, které jsou nebezpečné, tedy i plast. Plast by se ale neměl recyklovat, pokud je to příliš technologicky a ekonomicky náročné. My nepotřebujeme výrobky z plastu. My potřebujeme, aby neskončil na skládce a nedejbože v přírodě. Potřebujeme ho v horším případě energeticky využít, prohnat skrz ZEVO, protože má výhřevnost jako ropné produkty. Můžeme z PET lahve zase vyrobit PET lahev. To je asi správně. Problematičtější je, pokud z ní vyrobíme fleecovou mikinu. Když pak takovou mikinu vyperete v pračce, tak vypustíte do odpadních vod desítky a stovky tisíc mikroplastů.

Na trhu se objevují různé sáčky do pračky, které mají plasty zachytit. Je to greenwashing?

Ten pytlík zachytí jen poměrně velká vlákna. Trochu to smysl má, ale opravdu jen trochu. Nicméně je fajn, že se o tom mluví. To vidím jako hlavní přínos.

A co přestat nosit plastové oblečení úplně? Také jsme tak žili…

No, ale nebylo nás osm miliard. Vypěstovat bavlnu a sehnat vlnu pro tolik lidí asi nejde. Navíc každý toho musí mít v dnešní době na sebe zbytečně moc. Podle různých ekologických indikátorů jsme už od sedmdesátých let skoro na „dvou planetách“, respektive tolik toho spotřebováváme. Já neznám řešení. Máme to v oblečení, ve skládkách i oceánech. Je pravda, že časem se můžeme vědecky přesvědčit o tom, že plastové oblečení prostě není dobré. Ale ta data zatím nemáme. Já netvrdím, že nám to celé způsobí obrovské problémy a dopady na zdraví letos, ale o svoje děti už mám strach.

Tomáš Cajthaml

Je ředitelem Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Zabývá se toxikologií, mikrobiální biodegradací, analýzou organických polutantů a jejich osudem v životním prostředí. Podílí se na vývoji dekontaminačních metod, zejména využívajících mikroorganismy. Působí rovněž v Mikrobiologickém ústavu AV ČR. Je autorem a spoluautorem více než 200 publikací v odborných zahraničních časopisech, několika kapitol v knihách a patentů. Vystudoval analytickou chemii a v rámci postgraduálního studia Krajinnou a aplikovanou ekologii na Přírodovědecké fakultě UK.