Demotivační zóny. Kvůli výškovým limitům se větrníky v několika akceleračních oblastech nevyplatí stavět

Větrné elektrárny budou muset být v některých akceleračních oblastech nižší než 185, nebo dokonce 160 metrů. Povede to k paradoxní situaci: aby Česko dosáhlo požadovaného výkonu, bude muset stavět víc větrníků.

Moderní větrné elektrárny běžně dosahují výšky 200 až 270 metrů. V sedmnácti akceleračních oblastech, které před dvěma týdny představil stát, je přitom maximální výška stanovená na 185 metrů. A v zóně Kryštofovy Hamry na hřebenech Krušných hor dokonce stát uvádí limit 160 metrů. Celkem stát navrhl 94 akceleračních zón.

Důvodem je často „krajinný ráz“, tedy snaha, aby větrné elektrárny nenarušovaly výhled na nějakou památku, či dokonce pohled z nějaké památky. Například v případě zóny Ralsko, kde platí limit 185 metrů, brání vyšším větrným elektrárnám Ještěd, Děvín a vzdáleně Bezděz.

„Je třeba chránit ikonické obrazy typické české ,romantické‘ krajiny s charakteristickou dominantou hradu Bezděz a typickými sopečnými kužely a vzdálenou krajinou Českého středohoří, Českého Švýcarska a Labských pískovců se stolovou horou Děčínský sněžník a Lužických hor, a dále chránit významné výhledy do této krajiny z Českého ráje a z Ještědu,“ píše se v odůvodnění k akcelerační zóně Ralsko. Cílem tedy mimo jiné je, aby turisté z Ještědu nekoukali na vysoké větrné elektrárny. Na druhou stranu se už teď musejí dívat na Liberec.

O ochraně krajinného rázu jednal bývalý vrchní ředitel sekce ochrany klimatu na ministerstvu životního prostředí Petr Holub ještě za minulé vlády s ministerstvem kultury a s Národním památkovým ústavem. „Shodli jsme se nakonec na tom, že ano, dominantní pohledy na památku je třeba chránit, ale to, aby z památky nikde nebyla vidět větrná elektrárna, to prostě nejde, to bychom to nikde nepostavili,“ uvádí Holub.

Výstavba se ztíží

Akcelerační zóny vycházejí z konceptu Evropské unie. Česko se zavázalo k tomu, že vymezí tato místa, kde se zjednoduší povolování obnovitelných zdrojů, aby jejich budování mohlo být rychlejší. Povolovací proces u větrných elektráren v minulých letech často trval i deset let.

Jestliže ale stát stanovil limity, které neodpovídají reálné výšce moderních větrných elektráren, paradoxně se tím výstavba ztíží. „Z principu dané legislativy by se podmínky pro akcelerační oblast neměly stanovit tak, že by byly horší pro investora než mimo akcelerační oblast,“ komentuje to Petr Holub.

Pokud by si v dané akcelerační zóně chtěl někdo postavit vyšší větrnou elektrárnu, nesměl by. A to ani za předpokladu, že by nepožíval výhod akceleračních zón. „Když se jednou takové územní opatření, což je opatření obecné povahy, stanoví, tak platí i pro standardní povolovací proces. Takže ten výškový limit je daný, a to do té doby, dokud se zase nezmění územně plánovací dokumentace,“ vysvětluje Holub.

„Po nabytí účinnosti Změny číslo dva Územního rozvojového plánu vymezující akcelerační oblasti budou i výškové limity uvedené v jednotlivých územních opatřeních závazné pro povolování záměrů v akcelerační oblasti dle paragrafu 25 zákona o urychlení využívání některých obnovitelných zdrojů energie,“ uvádí Veronika Lukášová, tisková mluvčí ministerstva místního rozvoje, které má vytyčování akceleračních zón v gesci.

„Pokud by došlo ke změně podmínek, za jakých byly předmětné limity stanoveny, je možné podat podnět na pořízení změny územního opatření,“ dodává Lukášová. Změnou podmínek se podle ní myslí například úprava pásem letiště, která jsou také v některých oblastech důvodem výškových limitů větrných elektráren.

Nutno dodat, že akcelerační zóny ještě vláda oficiálně nevymezila. Aktuálně probíhá připomínkové řízení a za čtrnáct dní se má konat veřejné projednání.

Nevybírají je podle větru

Jak vyplývá z Aktualizace potenciálu větrné energie v České republice z roku 2020, zdaleka nejvíc fouká v kraji Vysočina. Tam je ale nakresleno jen deset akceleračních zón pro větrnou energii. Důvodem je ochrana krajinného rázu.

„Kraj Vysočina má svou Strategii ochrany krajinného rázu, v níž má spoustu dominant, které chrání, respektive chrání pohled na ně, a mají tam i spoustu dominant, kde chrání i pohled z nich,“ uvádí Štěpán Chalupa, předseda Komory obnovitelných zdrojů a místopředseda České společnosti pro větrnou energii.

Hlavním aspektem při rozhodování o výstavbě větrných elektráren by mělo být, jak často na daném místě fouká. Realita je ale jiná. „Čím dál více se ukazuje, že nejpodstatnějším kritériem výstavby větrných elektráren není větrnost,“ říká David Hanslian z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd České republiky, který je autorem zmíněné aktualizace. „Nejdůležitější je totiž najít takové místo, kde je co nejmenší střet s jinými veřejnými zájmy, ať už je to ochrana přírody nebo ochrana lidí proti hluku, vojenské zájmy a podobně,“ uvádí Hanslian.

Problém nastává, když se kvůli snaze o co nejméně střetů hledají oblasti pro výstavbu větrníků i tam, kde nefouká skoro vůbec. „Část akceleračních zón je v místech, kde fouká opravdu málo. A pokud to ještě navíc limitují výškou, tak se projekty větrných elektráren v daných oblastech zkrátka nevyplatí,“ upozorňuje Hanslian.

Záleží i na terénu, zdali je krajina kopcovitá či rovná, nebo zdali jde o lesnatou oblast. „Les má v průměru zhruba 25 metrů, takže aby větrná elektrárna byla nějak rozumně vysoko nad lesem, tak dolní úvrať by měla být alespoň 50 metrů vysoko. Pokud máte výškový limit 185 metrů, zbývá nějakých 135 metrů a větrné elektrárny v této velikosti se už téměř nevyrábějí,“ říká Hanslian.

Zájmy ministerstva obrany

Nejnižší limit je u větrníků v Kryštofových Hamrech. Tamní větrné elektrárny mají být vysoké maximálně 160 metrů mimo jiné kvůli ochraně zájmů ministerstva obrany.

„Uvedená oblast Kryštofovy Hamry se nachází ve vymezeném území ministerstva obrany, konkrétně v zájmovém území radaru Hrušovany. Maximální výška větrné elektrárny v dané oblasti by mohla být v rozmezí 427 až 450 metrů nad mořem, nicméně terén v této oblasti leží až ve výšce 800 metrů nad mořem, což narušuje zmíněné vymezené území ministerstva obrany o zhruba 350 metrů. Jakákoliv větrná elektrárna, včetně limitující výšky uvedené v opatření obecné povahy, by tedy narušovala územní zájmy ministerstva, a tím by ohrožovala obranu a bezpečnost státu,“ uvedla Magdalena Hynčíková z tiskového oddělení resortu obrany na dotaz Ekonews.

„Dlouhodobě otevíráme debatu s ministerstvem obrany, zdali bychom minimálně neměli prozkoumat nějaké alternativy, aby nedocházelo k blokaci lokalit, které jsou třeba už využívané a bezproblémové,“ komentuje to Štěpán Chalupa.

„Abychom větrné elektrárny paradoxně netlačili do míst, kde bude výroba z nich málo efektivní nebo kde budou jiné problémy. Existují technická řešení, například úprava provozu elektráren, odklon komunikačních paprsků, softwarová řešení nebo přesun daných zařízení, radarů. Elektrárny mohou také pomáhat. Je potřeba se kouknout na příklady dobré praxe ze zahraničí,“ míní odborník.

Vidět budou stejně

Pro každou akcelerační zónu je určen odhadovaný celkový výkon větrných elektráren, které by tam mohly stát. U zmíněných Kryštofových Hamrů připadá na 2,7 kilometru čtverečního akcelerační zóny výkon 28 megawattů. Na jeden kilometr čtvereční by tedy vycházely zhruba dvě moderní větrné elektrárny o výkonu pěti megawattů. Pokud ale budou muset splňovat výškový limit 160 metrů, půjde o méně výkonné větrníky a rázem budou muset být tři na kilometr čtvereční, tedy osm na celou plochu. „Je lepší mít míň elektráren, které budou moderní a budou mít vyšší výkon,“ míní Petr Holub.

„Elektrárna stejně bude vidět, ať bude mít 180 metrů, nebo 250 metrů. Takže i z hlediska krajinného rázu by bylo lepší mít méně vyšších elektráren než víc těch menších,“ myslí si Chalupa.

Neplatí přitom přímá úměra, že vyšší elektrárna má automaticky větší výkon. „Avšak pokud chcete instalovat vyšší jednotkový výkon a vyrábět více elektřiny, tak na většině míst v republice potřebujete vyšší stožár, protože se potřebujete dostat do oblasti vyšší rychlosti větru se stabilnějším prouděním,“ dodává Chalupa.