Komentář: Tuňáky ve Středomoří lovíme na olihně z Asie. Rybolov se zacyklil

Dnes je chráněno zhruba osm procent oceánu a jen necelá tři procenta mají ochranu před rybářskými praktikami. Zákony se navíc soustavně porušují, zejména kvůli nedostatku prostředků na jejich soustavné vymáhání.

Proč se máme zajímat o ochranu oceánů? To je otázka, kterou slýchávám už přes osm let. Zdánlivě dává smysl. Žijeme v Česku, moře nemáme. Je proto zvláštní, že působím v české pobočce neziskové organizace Sea Shepherd, která se tuto modrou část planety snaží chránit, a tématům ochrany oceánů se věnuji často i ve svých článcích. Máme k mořím opravdu tak daleko, jak se může na první pohled zdát?

Jako symbol odpovědi se mi do mysli vpálil jeden obraz: zamražená chobotnice v malém lokálním supermarketu v Krkonoších.

Léto v roce 2022, kdy jsem v plastu zatavená chapadla v obchodě viděla, jsem měsíc strávila na Středozemním moři. Spolu s dalšími dobrovolníky Sea Shepherd z celého světa jsem se na lodi Sea Eagle plavila u toskánského pobřeží s jediným cílem – zasáhnout proti nelegálnímu lovu chobotnic. Za necelých třicet dní jsme ve spolupráci s druhou lodí, katamaránem Conrad, a s oprávněním od „Guardia di Finanza“ (ve volném překladu „finanční policie“, italského polovojenského bezpečnostního orgánu, který je zodpovědný například za boj proti finanční kriminalitě) vytáhli z moře 7672 nelegálních pastí na tyto hlavonožce.

Do falešné jeskyně

Past na chobotnice je vyrobená tak, že připomíná amforu. Vytváří v podstatě jeskyni, která využívá přirozeného chování těchto hlavonožců hledat si úkryty, stavět si v nich obydlí a klást do nich vajíčka. Tyto amfory jsou navázané na dlouhé lano, na jednom jich bylo až 250. Když pak rybáři pasti vytahují, používají silné a rychlé hydraulické navijáky – chobotnice se tak na palubu většinou dostávají ještě živé. Pro nás to byla výhoda, protože na rozdíl od jiných nelegálních metod jsme mohli chobotnice vracet zpět do vody zdravé.

Pro celou posádku to byly nicméně náročné týdny. Lana spojující jednotlivé pasti se dostávala pod značné napětí. Práce tak vyžadovala preciznost a velkou opatrnost i notnou dávku fyzického úsilí. Vzhledem k tomu, že pasti jsou usazené na mořském dně, spolu se zvířaty a slanou vodou se na palubu i dobrovolníky vylévaly litry bahna.

V obtěžkaných montérkách jsem vzpomínala na dokument Moje učitelka chobotnice, který popisuje komplexní chování těchto až překvapivě inteligentních a nádherných tvorů. Díky tomu, jak zvířata vypuštěná zpět do vody mizela v hlubinách, dávala všechna práce smysl.

Nelegální rybolov jako globální problém

Čtyřicet procent z celosvětového úlovku ryb je podle odhadů nelegálních. Znamená to, že zhruba každá třetí ryba na našem talíři skončila v sítích bez příslušného povolení, v zakázaném období, nepovolenou technikou, v zakázané zóně nebo byla ulovena lidmi, kteří jsou vykořisťováni a žijí v moderní podobě otroctví.

Zatímco nelegální rybolov je globálním problémem, který je v mnohem větším měřítku spojován se vzdálenými africkými či oceánskými státy, léto 2022 mě přesvědčilo o tom, jaké podoby může nabývat v evropském kontextu. Množství pastí, které jsme pomohli zkonfiskovat, mi zase ukázalo rozměr, do kterého může evropský nelegální rybolov narůstat. Všechny vytažené pasti patřily jedné lodi a jednomu majiteli.

Středozemní moře je nejvytíženější na světě. Podle údajů Mezinárodní organizace pro výživu a zemědělství se více než osmdesát procent rybích populací ve Středozemním moři loví nad udržitelnou hranici. V angličtině se tato skutečnost označuje slovem „overexploitation“, tedy nadměrné využívání, drancování.

Rapidní pokles biodiverzity je vidět i na populacích chobotnic. Podle článku britského deníku The Guardian bylo například ve Španělsku od prvního července do poloviny srpna roku 2020 uloveno pouze 38 tun chobotnic. Běžný průměr za totéž období se přitom dříve pohyboval okolo 378 tun. Důvodem poklesu byla pravděpodobně kombinace změny klimatu a nadměrného rybolovu. Zatímco populace v čase běžně kolísají, místní rybáři bez rozdílu hlásí, že chobotnic ubývá. Proto je dnes Španělsko jedním z největších dovozců chobotnic.

V příštích letech následovaly další aktivity ve Středozemním moři a činnost lodí Sea Shepherd se rozšířila do Řecka, kde je problém ještě palčivější. Posádky dobrovolníků z moře k letošnímu roku odstranily přes 34 tisíc nelegálních pastí na chobotnice. Problém přetrvává i v dalších oblastech – chobotnice se loví také v Turecku či Tunisku. A kde je legální rybolov, existuje i ten nelegální.

Moře plné plastů

Do Středozemního moře jsem se zatím vrátila třikrát. Odstraňovali jsme také stovky nelegálních rybích vábniček – technicky označovaných jako FADs (tedy Fish Aggregating Devices). Nejčastěji se jedná o plastové konstrukce lákající ryby do svého stínu, ukotvené i v tříkilometrové hloubce a vyrobené často z barelů od čisticích přípravků nebo plastových lahví. Nebezpečné jsou nejen pro mořské tvory, ale i pro námořní dopravu a přispívají k plastovému znečištění.

Nelegální rybolov je sezonní, stejně jako ten legální. Zatímco v případě chobotnic probíhá zhruba od července do první poloviny září, jaro se nese ve znamení lovu na „polounášené dlouhé lovné šňůry“. Dlouhý a silný vlasec na bójkách, unášený proudy, má na sobě navázané stovky kratších vlasců s háky a návnadou. Běžně dosahuje až desetikilometrové délky. Cílí hlavně na tuňáky, mečouny nebo zlaky nachové.

Nelegální vlasce nemají registraci a často používají i dvakrát větší háky, než je povolené maximum. Jako návnada slouží mnohdy olihně ulovené v Asii. Tato skutečnost svědčí o jednom z největších paradoxů tohoto průmyslu: vytěžujeme mořské bohatství vzdálené tisíce kilometrů, jen abychom měli návnadu pro lov jiných ryb v úplně jiné oblasti.

Zakázané sítě

Někteří rybáři k lovu stále využívají také „zeď smrti“, odborněji nazývanou „drift net“, tedy volně unášenou síť. V roce 1992 Organizace spojených národů délku této sítě v mezinárodních vodách omezila na 2,5 kilometru. Evropská unie její používání o deset let později zakázala úplně.

Tato síť může být až 40 metrů hluboká a dosahovat délky i 50 kilometrů a často se používá na otevřeném moři. Nebezpečná je zejména svou nešetrností a ohrožení představuje pro všechny druhy, od ryb po velryby. Ta, kterou jsme pod dohledem pobřežní stráže odstranili z moře u italského pobřeží, byla dlouhá „pouhé“ čtyři kilometry a vážila několik tun.

Výčet by mohl pokračovat. Přestože je velmi těžké rozklíčovat, kudy vede další cesta nelegálně ulovených ryb, nelze pochybovat o tom, že část úlovků končí v restauracích, část na černém trhu a část se vyváží. U konečných produktů v obchodech jde mnohdy jen těžko dohledat, kde a jakou metodou byla ryba ulovena, a certifikace jsou často pouze líbivé nálepky.

Byla jsem však svědkem i řady dalších problémů, od intenzivní námořní dopravy po znečištění. Kromě nelegálního rybářského náčiní tak palubu naší lodi každý den plnily další a další plastové lahve a kanystry, ztracené nafukovací hračky, balony, polystyrenové krabice na ryby, příležitostně také lednička či jiný odpad, který se ještě nestihl potopit na mořské dno. Plast byl všudypřítomný a nezáleželo na tom, jestli jsme se zrovna plavili u pobřeží blízko chráněné zóny, nebo na otevřeném moři.

Na ochranu nejsou peníze

Je na místě si připomenout slova sira Davida Attenborougha, který ve své poslední knize Oceán říká: „Po téměř sto letech na této planetě jsem pochopil, že nejdůležitější místo na Zemi není na souši, ale na moři.“ Pokud zachráníme moře, podle něj zachráníme i svět.

Moře a oceány tvoří většinu planety, a ne nadarmo jí proto říkáme modrá. Oceány hrají naprosto zásadní roli v produkci kyslíku – za každý druhý nádech vděčíme právě jim. Regulují klima a jsou domovem bohaté biodiverzity. Bez zdravých oceánů nemůže být zdravá ani planeta. Ačkoliv mluvíme o mořích a oceánech v množném čísle, ve své podstatě máme jen jeden oceán, který funguje jako nádherný, ale křehký celek.

Dnes je chráněno zhruba osm procent oceánu a jen necelá tři procenta mají ochranu před rybářskými praktikami. Zákony se navíc stále porušují, zejména kvůli nedostatku prostředků na jejich soustavné vymáhání. Jedním z nadějných řešení je tlak na vytváření dalších mořských chráněných zón. Letos 17. ledna vstoupila v platnost Smlouva o volném moři (High Seas Treaty), nazývaná také jako Dohoda o ochraně a udržitelném využívání biologické rozmanitosti oblastí mimo národní jurisdikci. Má umožnit dosažení celosvětového cíle chránit třicet procent oceánů do roku 2030.

Bohatství v mrazácích

Přestože nám všechny tyto úmluvy a velké legislativní kroky mohou být vzdálené a jejich naplnění bude jen prvním stupněm k dosažení změny, je namístě přemýšlet i v menším a nám bližším měřítku – časově i vzdálenostně. Středozemní moře, naše dlouhodobá dovolenková destinace, představuje pokladnici přírodního bohatství, které je třeba chránit už teď, od přenádherných koberců posidonie a fascinujících chobotnic přes vzácné druhy ryb, rejnoky a žraloky po inteligentní delfíny i velryby.

Proto se ptám: Máme opravdu k mořím a oceánům tak daleko, když stačí dojít do kterékoliv samoobsluhy a supermarketu, kde najdeme lednice a mrazáky plné ryb? Vždyť mezi nimi nejsou jen ty z nedalekého Středozemního moře, ale i ty, které byly ulovené stovky a tisíce námořních mil daleko.

Esej byl původně napsán pro 125. číslo Revue Prostor Jsme děti moře. Text byl publikován s laskavým svolením Revue Prostor.