Upolín i mrtvé dřevo v centru města. Projekt architektek se snaží spojit pestrou přírodu s rušnými ulicemi

Všechny parky jim připadaly podobné. Uprostřed estonského stotisícového města Tartu proto krajinné architektky vytvářejí oázy přírody, které mají za základ rostliny z estonských lesů a luk.

„Musíme do parku dostat víc květů, aby se tu lidem líbilo,“ vysvětluje mi důvod našeho setkání má průvodkyně, krajinná architektka Merle Karro-Kalberg. Je květnová středa dopoledne a my se scházíme v parku jen několik desítek metrů od hlavního náměstí stotisícového města Tartu v jižním Estonsku. Kdyby skrz stromy sem tam neprosvítaly karoserie projíždějících aut, člověk by snadno mohl propadnout dojmu, že štěrková cestička, na které stojíme, protíná odlehlý listnatý háj.

Kousek od nás si skupinka asi dvaceti dobrovolníků rozebírá pracovní rukavice, rýče a sazenice konvalinek, medvědích česneků i dalších jarních lesních rostlin. Někteří na sobě mají pláštěnky a nepromokavé bundy připomínající průtrž mračen, která se tu před necelou hodinou prohnala. „Bály jsme se, jestli vůbec někdo dorazí,“ říká Merle. „Ještě před chvílí to tu bylo opravdu šílené.“

Dobrovolníkům, mezi nimiž jsou převážně studenti medicíny a místní aktivní občané, dávají instrukce Karin Bachmann a Anna-Liisa Unt, rovněž krajinné architektky a kolegyně Merle. Společně v roce 2020 založily projekt „Cílená biodiverzita“ (Curated Biodiversity), který se snaží vracet pestrost a rostliny z domácí přírody do měst. V roce 2024 s ním získaly Cenu estonské asociace krajinných architektů.

„Nápad vycházel z toho, že nám všechny parky připadaly podobné – krátká tráva a řada stromů. My ale věděly, že biodiverzita je důležitá, a to i pro klid a zdraví člověka. Tak jsme se rozhodly konat,“ popisuje záměr Merle. „V roce 2024 bylo Tartu Evropským hlavním městem kultury. Díky přípravám na tuto událost jsme měly ze začátku peníze a veřejnou podporu,“ vysvětluje.

V součinnosti s přírodou

Městský háj, jak se nyní přezdívá parku na ploše zhruba tří čtvrtin hektaru mezi hlavní silnicí a řekou Emajõgi, která se kroutí středem Tartu, je společně s Městskou loukou a Květnatým trávníkem výkladní skříní projektu. Zatímco dobrovolníci začínají sázet na označených místech, Merle mě jím provází.

„Tím, že je projekt první svého druhu v Estonsku a naše lokality vypadají dost netradičně, je víc než polovina naší práce komunikace s veřejností a vzdělávání,“ vysvětluje, proč má každý park svou přezdívku. Svědčí o tom i naučné tabule, které cestou potkáváme.

„Naše myšlenka byla, že navrhneme parky v součinnosti s přírodou. Spolupracujeme na tom s univerzitou v Tartu a odborníky na obnovu přírody. Městský háj, kde teď jsme, vznikl ze starého parku. Nechaly jsme tady původní stromy z 19. století a pod ně jsme vysázely rostliny dovezené z estonských lesů. Na některých místech také necháváme mrtvé dřevo a pařezy, abychom podpořily mechy, houby a hmyz,“ popisuje mi, jak se o místo starají. Jedním dechem ovšem dodává, že ne vše se vydařilo podle plánu.

„Ukázalo se, že když Háj budeme udržovat jen odstraňováním nebezpečných větví a zbytek necháme být, všechno zaroste jen pár druhy. To jde proti našemu záměru, a navíc se to nelíbí veřejnosti. Zejména starší občané si stěžují, protože jim to připomíná poválečnou dobu, kdy město nemělo peníze na údržbu parků,“ uvádí Merle.

„Háj jim vadí nejvíc, protože působí divoce. U Městské louky se hlavně kvůli klíšťatům bojí vysoké trávy. Nejméně stížností máme na Květnatý trávník, protože to jsou skoro normální záhony, akorát jsou na nich místo vyšlechtěných okrasných květin hlavně původní rostliny z estonské přírody,“ říká.

V srpnu jsou kytky hnědé

Architektky se proto snaží skloubit vizuální a přírodní stránku, aby dostaly veřejnost na svou stranu. Kromě kvetoucích rostlin přidávají třeba vizuálně zajímavé skrýše pro zvířata. Znovu si získat obyvatele města však není jednoduché, jak mi Merle popisuje, zatímco dobrovolníci zalévají poslední květiny a scházejí se k drobnému občerstvení před přesunem na Městskou louku, kde na ně čekají další sazenice.

„Lidé by chtěli koukat na květy celý rok. Občas je pro ně těžké pochopit, že v srpnu jsou kytky přirozeně hnědé. Na druhou stranu je dobře, že to v lidech budí emoce a ozývají se. Dává nám to možnost reagovat, vysvětlovat a vzdělávat. I proto jsme se rozhodly budovat tyto prvky přímo na očích v centru města, a ne někde na okraji, kde by to nikoho nezajímalo,“ uvádí.

Částečná ztráta podpory veřejnosti a změny v politickém vedení města po roce 2024 znamenala pro projekt úbytek financí a hrozil mu zánik. Architektkám se však podařilo získat další peníze z programu urbanLIFEcircles, jehož cílem je podpora biodiverzity, spojitosti krajiny a boje s invazními druhy. Podílí se na něm Evropská unie společně s vládami členských zemí a mimo údržby dotuje i vědecký monitoring lokalit. Díky němu bude možné za několik let vyhodnotit, jak efektivně se daří do města biodiverzitu navracet. Kromě Tartu podpora směřuje i do dánského Aarhusu a lotyšské Rigy.

Vyšší náklady za méně práce

Městská louka se nachází o několik ulic dál v rušném moderním centru města mezi několika nákupními centry a frekventovanými autobusovými zastávkami. Chvíli po poledni, kdy k ní přicházíme, nás kromě připravených sazenic pomněnek vítá déšť, který na okamžik doplňují kroupy. Ty však zanedlouho odezní, a tak se skupinky dobrovolníků s deštníky dávají do práce. I tady je potřeba oživit porost květy, jinak by se jich park dočkal až v červnu.

Přece jen ale tady z trávy na několika místech vykukují velké žluté květy – upolíny evropské. Je zvláštní vidět je v centru města. Upolíny tradičně rostou na vlhkých, tradičně udržovaných loukách. Jak ale z venkova mizí hospodařící lidé, ubývá i upolínů. Že by nalezly nový domov na umělých městských loukách?

Merle mi mezitím ukazuje úzké pásy posekané trávy, které oddělují frekventovaný chodník od louky. „To děláme, aby se lidé nebáli, že oni nebo jejich mazlíčci chytnou klíště,“ komentuje úpravu. Zbytek louky se seče jednou až dvakrát do roka, tedy výrazně méně, než je u městských parků běžné. Dalo by se proto očekávat, že město oproti klasickému parku ušetří za údržbu, Merle mi však vysvětluje, že zatím je to paradoxně naopak.

„Firmy, které údržbu provádějí, nemají stroje, které by zvládly vysoký porost šetrně posekat, sebrat a odvézt. Je navíc potřeba mít i určité znalosti, aby člověk věděl, co posekat a co nechat,“ říká.

Seč tak zatím obstarávají dobrovolníci s kosou. To však není postup, který by se dal aplikovat ve větším měřítku. Architektky se proto snaží najít do budoucna lepší řešení. Zatím se ale bez dobrovolníků, kteří v jemném dešti sázejí poslední rostliny, neobejdou.