Cyklovlaky vracejí děti do ulic. Zábavnější a bezpečnější cesta do školy bují v Lisabonu, Praha ji oťukává

S bezpečnou cestou do školy dětem v portugalském Lisabonu pomáhají „cyklovlaky“, které žákům umožňují jízdu z domova pod dozorem dospělého. V Praze zatím běží v menším měřítku pouze nuselský experiment.

Bývala doba, kdy děti v půlmilionovém Lisabonu vládly ulicím. Běhaly z místa na místo, vymýšlely stále nové hry a jejich odpoledne se táhla tak dlouho, dokud je rodiče nezavolali z okna. Dnes už jsou to jen vzpomínky, píší redaktoři webu Mensagem de Lisboa, s nímž Ekonews spolupravovaly na projektu popisujícím problémy dětí s dopravou ve městech.

Právo volného pohybu i bezpečnou a bezstarostnou docházku do školy dětem sebrala auta. Motorová vozidla jsou všude, pohybují se rychle nebo parkují na chodníku a blokují výhled. Diktují pravidla a rozhodují, kdo může obývat veřejná prostranství. Zranitelné děti se kvůli nim ocitly na druhé koleji.

Iniciativa CicloExpresso se už deset let snaží současný stav zvrátit. Jde o projekt neziskového družstva Bicicultura, které působí v Braze, Matosinhosu, Oeirasu, Palmele a Mafře. V Lisabonu, kde se nápad zrodil, se mu říká cyklovlak a od roku 2020 je součástí programu městské rady.

Pět stovek dětí na kolech

Cyklovlak spočívá v tom, že žáci ve věku od čtyř do dvanácti let jezdí společně na kole do školy. Existuje několik zastávek, přičemž na každé se k „pelotonu“ připojí další členové. Cyklovlak má stanovený jízdní řád a trasu, ale palivo je jiné než u tramvají nebo autobusů: touha proměnit mobilitu v zážitek a vrátit dětem svobodu, o niž je připravil hustý provoz.

Na začátku se programu účastnilo 35 dětí, dnes jich je téměř 500. V minulém školním roce urazily 4256 kilometrů. Monitoring skupiny, který dříve prováděli dobrovolníci, zajišťuje speciální tým. Rodiče dostávají aktuální polohu cyklovlaku na své mobilní telefony a jsou informováni o celé trase až do příjezdu skupiny do školy.

Projektová manažerka Bicicultury Nádia Morais uvádí, že tato zkušenost může přinést mnoho fyzických, sociálních a emocionálních výhod. „Věříme, že rodiny, které dovolí svým dětem účastnit se cyklistických vláčků, aktivně přispívají k jejich rozvoji a připravují je na zdravější, nezávislejší a participativní život,“ říká.

Poukazuje na to, že jízda na kole posílí tělo, prospěje kardiovaskulárnímu a respiračnímu zdraví, zlepší motorickou koordinaci, rovnováhu, soustředění i dovednosti pro řešení problémů. Interakce s městským prostředím zároveň dává dětem větší autonomii a sebevědomí při pohybu po okolí, což pomáhá zvyšovat jejich pocit sounáležitosti.

Biolog David Avelar s tím souhlasí. Pro jeho dcery Inês a Catarinu ve věku devíti a sedmi let se už cyklistika stala součástí života. K cyklovlaku se připojily v roce 2022 a od té doby si našly několik nových přátel. Pro jejich otce, který si s dětmi vždycky užíval jízdu na kole, je důležité, aby se cítily být součástí skupiny a nebyly izolované v prostředí, kde dominují auta. „Všímám si, že jsou sebevědomější a zručnější v samostatné docházce do školy,“ říká otec.

Začarovaný kruh autosedaček

Expert na dopravu a mobilitu Mário Alves uvádí, že přemýšlení o městě z pohledu dětí prospívá v konečném důsledku všem. Bezpečnější přechody pro chodce a snížení automobilové dopravy v rezidenčních oblastech například prokazatelně snižují počet nehod.

Poukazuje na to, že velké množství aut ohrožuje fyzickou pohodu emisemi výfukových plynů. Hluk z dopravy zase ovlivňuje nervový systém a nedostatek zeleně zhoršuje efekt horka. „Na psychologické a sociální úrovni vede neschopnost volného pohybu k izolaci, omezené interakci mezi vrstevníky a oslabení vztahu k danému území. Město Lisabon přestalo být místem objevování a stalo se místem ohrožení,“ je přesvědčen Alves.

Tato změna vytváří paradox: pocit nejistoty v ulicích vede rodiče k tomu, aby své děti poutaly do autosedaček, čímž dále zvyšují intenzivní provoz a vytvářejí riziko pro ostatní chodce. „Tato dynamika podporuje kulturu přehnané ochrany, která brání rozvoji základních dovedností, jako je prostorová orientace, rozhodování a socializace u dětí,“ poznamenává Alves.

Podle Alvese je nutné investovat do veřejných politik zahrnujících děti od fáze plánování až po realizaci. Proto je důležité podporovat osvětové kampaně od útlého věku a také obsah týkající se udržitelné mobility ve školních osnovách. Návyky získané v této fázi života totiž mají tendenci přetrvávat i v dospělosti.

V Praze to bez rodičů nejde

Situace v Praze je jiná. Podobná iniciativa jako v Portugalsku vznikla zkraje minulého školního roku pod spolkem Probuďme Nusle. Skupina jezdí každý čtvrtek od parku Jezerka – pokud možno – postranními ulicemi k ZŠ Křesomyslova, Scio škole Nusle a ZŠ Táborská. Jízdy se účastní rodiče. „Kdokoli se k nám může v průběhu roku přidat,“ nabízí Petr Štádler, vedoucí spolku Probuďme Nusle.

Bez přítomnosti rodičů by akce podle něj nebyla možná. „V Nuslích je to složité, protože chybí cyklistická infrastruktura, rodičům se do toho moc nechce. V průběhu roku jezdíme tak ve čtyřech, ale povedla se i větší jízda, kdy nás bylo v ‚cyklobusu‘ čtrnáct,“ líčí Štádler. Akce měla tehdy i policejní doprovod, za cyklisty jel policejní vůz a „konvoj“ chránil.

„Představa okružní jízdy po větším množství škol je ale nereálná. Navíc je potřeba systémové podpory ze strany školy, například v podobě kolárny,“ říká Štádler. Sám přitom vlastní kargo kolo, takže bicykly ostatních shromáždí a doveze od školy pryč. Ve velkém počtu by to ale nešlo. Praha si tak na vlastní velký „cyklovlak“ zatím ještě počká.

S přispěním Ireny Buřívalové

Tento článek vznikl za podpory Journalismfund Europe. Projekt se uskutečnil díky mentoringu a podpoře organizace Transitions.