Firmy si nechávají často počítat, jakou environmentální zátěž představuje jejich výrobek. Otázkou přitom je, jak se na výsledku podílí samotný produkt a nakolik „pouhý“ obal. Vladimír Kočí, expert na hodnocení environmentálních dopadů od výroby po likvidaci produktu (LCA) a profesor na Vysoké škole chemicko-technologické, na nedávné konferenci Udržitelnost pro výrobu a obchod připomněl, že jsou i výrobky, jejichž obal má větší ekologické dopady.
Smysl podle Kočího dává, pokud se výrobek podílí na celkovém dopadu ze zhruba osmdesáti procent a obal ze zbývajících dvaceti. Ne vždy tomu tak ale je. „Například u balené vody představuje několikanásobně větší zátěž PET než samotná voda,“ uvádí Kočí. U vody přitom všechny měřené obaly vycházejí hůře než dopad samotného výrobku, přičemž rozdíly jsou ve stovkách tisíc procent. Nejlépe z tohoto pohledu funguje vratné sklo.
- Poměr mezi environmentálními dopady obalu a výrobku. Zdroj: prezentace Vladimíra Kočího
„Sladká voda je typickou ukázkou zbytného výrobku, který představuje jen environmentální zátěž,“ dodal Kočí s tím, že výrobci by se měli zaměřit i na to, jak lidem „vnutit“ zdravé životní návyky. To pak zpětně ovlivní i dopady na životní prostředí.
Pokud jde o další příklady výrobků a srovnání jejich zátěže s dopadem jejich obalů, natolik dramatické výsledky jako u vody se jinde nevyskytují. Třeba u mléka dělá obal nanejvýš zhruba 25 procent. Nejlépe přitom vychází dnes už nepoužívaný LDPE sáček, nejhůře je na tom nevratné sklo.
Do dvaceti procent z hlediska dopadů na životní prostředí se drží i většina obalů u typicky suchých potravin, jako jsou fazole, konkrétně papírový i plastový sáček. Naopak bavlněný pytlík, v kterém se někdy fazole prodávají a jenž budí dojem luxusnější a kvalitnější potraviny, je ve svém dopadu srovnatelný s luštěninou.
Kočí dále uvedl, že na obaly je se nutné dívat z mnoha úhlů a více přemýšlet. „Třídění nerovná se nízké environmentální dopady,“ říká například. Jednak ne vše, co se vytřídí, se recykluje a jednak ani recyklace někdy nemusí dávat z hlediska životního prostředí smysl.
Obaly, které se jen tak nerozloží
Podobné mýty panují kolem kompostovatelných obalů, tedy takových, které by se měly v přírodě rozložit. „Testovali jsme řadu kompostovatelných obalů a za tři roky v kompostu vypadali stále skoro stejně. A to nemluvím o mikroplastech,“ poukazuje Kočí.
Problém s těmito biodegradabilními obaly, jak se také nazývají, mají i kompostárny. Obaly jsou totiž designované tak, aby se (pokud vůbec) rozpadly za nějakých ideálních podmínek, za určité teploty, vlhkosti.
To potvrdila i Martina Černá, Health and Sustainability Director v obchodním řetězci Albert. „Některé kompostovatelné obaly jsme zkoušeli, měly se rozložit do pěti týdnů a ještě za dva měsíce byly v pohodě a v celku,“ uvedla s tím, že je kvůli tomu využívají málo.
V neposlední řadě zmínil Kočí bezobalové systémy, protože ani ty nejsou zcela bez obalu. „Třeba pšenici vezete ve velkém pytli a někdy pak dopady vycházejí stejně s komerčními obaly,“ uvedl s tím, že hlavní problém, který je třeba řešit, je životní styl a zdravotní aspekty stravy.
„Některé výrobky, které uvádíte na trh, jsou možná zajímavé pro děti, pro obchodníky. Je ale otázka, jaký mají dopad na zdraví populace,“ upozornil Kočí. A jako příklad takového výrobku uvedl balenou polévku v sáčku. Její dopad je daný hlavně kompozitním obalem (nerecyklovatelným). „A lékaři říkají, že nutriční hodnota je skoro nulová. Takže je lepší žádná polévka, než ta ze sáčku,“ uzavřel.