Evropa dala šanci výrobě elektřiny z jádra a zemního plynu, podmínila to však splněním řady kritérií. Ačkoliv taxonomie nepředstavuje závazná pravidla, do budoucností obou technologií vnáší nejistotu.

Elektrárnu Počerady stojí za to bedlivě sledovat. Zda tamní jediný paroplynový zdroj skupiny ČEZ aktuálně jede, nebo ne, totiž vypovídá mnohé o dění na tuzemském energetickém trhu. Během srpna 2016 vyráběla elektrárna jen 38 procent času, a to zdaleka nejela vždy na plný výkon. Solární a uhelné elektrárny totiž tehdy dodávaly elektřinu levněji. V prvních letech provozu paroplynu proto ČEZ čelil kritice kvůli nevýhodnosti investice.

Během léta roku 2020 však byla situace už úplně jiná a Počerady navzdory sluníčku jely z 65 procent. Cena emisních povolenek mezitím totiž významně vzrostla a uhlí, jehož emise jsou zhruba dvakrát větší než z plynu, začalo být příliš drahé. Loni v srpnu pro změnu Počerady nevyráběly téměř vůbec. Povolenky sice ještě více zdražily, stejně tak ale vystoupala cena plynu, takže najednou bylo zase výhodnější uhlí (a samozřejmě slunce).

Do složitého rozhodování, zda plynový zdroj spustit, navíc brzy vstoupí nová veličina. Nebude se už týkat pouze Počerad, ale jakéhokoliv nového plynového zdroje. Podle nedávno představené podoby evropské taxonomie by totiž plynový zdroj neměl ročně vypustit více než 550 kilogramů ekvivalentu CO2 na kilowatt instalovaného výkonu při zprůměrování za dvacet let. Podle ředitele strategie poradenské společnosti EGÚ Brno Michala Macenauera to znamená, že elektrárna nebude moci fungovat více než 1 595 hodin ročně, tedy zhruba 66 dní.

„Znamenalo by to, že by jela velmi špičkově a elektřina by z ní byla velmi drahá, protože náklady nezávislé či málo závislé na výrobě by se musely rozpustit do třetiny až poloviny vyrobené elektřiny. Pro totéž vyrobené množství elektřiny by tak bylo potřeba dvojnásobného až trojnásobného instalovaného výkonu,“ vysvětluje Macenauer jednu z málo diskutovaných, ale přitom zásadních podmínek, které nová pravidla přinášejí.

Ideologické spory zastínily realitu

Oproti původnímu návrhu z počátku roku se sice podařilo některá kritéria zmírnit, taxonomie však stále obsahuje řadu hraničních podmínek. A ty nad budoucností plynové i jaderné energetiky vyvolávají otazníky.

Zjednodušeně lze říct, že taxonomie představuje jakousi značku kvality, podobně jako třeba nálepka bio na potravinách. Označuje ekologickou, lépe řečeno bezemisní produkci – úplně přesně však takovou, která nepřispívá ke klimatické změně. Podle loni představené a hojně citované studie společnosti McKinsey o ekonomických dopadech přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku se nákup zboží s takovou značkou vyplatí a investorovi vrátí. Jak však vysvětluje Tomáš Karakolev z McKinsey, který se na studii podílel, pro investora to nemusí být na první pohled úplně patrné. A právě to je úkolem taxonomie.

Karakolev dává za příklad zateplení domu, který jeho vlastník pronajímá. „Kdo z toho má benefit? Částečně vy, protože jste zhodnotili svůj dům, částečně však nájemník, který platí méně za energie. Proto se komise snaží taxonomií vytvořit transparentnost, aby se tyto informace na trhu přenesly. Když budete mít certifikát, tak můžete požadovat třeba o trošku vyšší nájem. Tím se část benefitu přesune na toho, kdo investoval,“ vysvětluje.

Od začátku debat o taxonomii se přitom vedly spíše ideologické spory o to, zda si zelené razítko zaslouží jádro a zemní plyn. Když Evropská komise oběma technologiím na přelomu roku vytouženou značku skutečně přidělila, u mnoha zastánců bouchlo šampaňské. Jak se brzy ukázalo, bylo to předčasně a vystřízlivění přišlo rychle.

Poněkud mimo zřetel totiž zůstala debata, za jakých podmínek taxonomie jádro a plyn jako čisté technologie uznává.

S vodíkem se dosud nepočítalo

I po upuštění od neuskutečnitelných požadavků pro využívání spalování bezemisního vodíku a biometanu už od roku 2026, zůstala třeba povinnost využívání sto procent čistých plynů od roku 2036. Zelený vodík přitom v Česku v současnosti nikdo nevyrábí, pro biometan existuje jediný domácí producent. Celková spotřeba zemního plynu dosáhla přitom předloni 8,7 miliardy kubíků.

Ne vše sice bude nutné vykrýt zeleným vodíkem a biometanem, pro již existující zdroje – stejně jako takové, které získají stavební povolení do roku 2030 – podmínka neplatí. Na druhou stranu se počítá s tím, že plyn nahradí končící uhelné elektrárny, a tuzemská spotřeba tedy ještě výrazně vzroste.

Zatím není zcela jasné, zda podmínky taxonomie bude plnit jen takzvaný zelený vodík vyrobený prostřednictvím elektrolýzy z elektřiny ze solárních a větrných parků, nebo bude možné použít i vodík z jádra, na který Česko přednostně sází. Kolik vodíku by Dukovany a Temelín mohly vyrobit, má zodpovědět aktualizovaný plán rozvoje jaderné energetiky. Jeho současná verze z roku 2015 nezmiňuje tento prvek ani jednou, pro energetický zákon platí totéž. To jen dokresluje, o jak novou technologii se stále jedná a v jaké fázi se nachází.

Kromě samotných zdrojů je zde zároveň otázka infrastruktury. Biometan je v zásadě možné posílat existujícími plynovody, v tom překážka není. Zato u vodíku vzniká problém s křehnutím oceli, takže není známo, kolik vodíku infrastruktura snese (obecně se má za to, že dvacet procent) a zda a do jaké míry bude nutné plynárenskou síť přebudovat.

Krásné nové projekty

Bezemisní výroby lze vedle zelených plynů dosáhnout také za pomoci technologií zachytávání uhlíku, jak vysvětluje Karakolev. „Plyn by tedy nebyl bezemisní, ale technologie jako taková ano. Tyto technologie již existují a máme je i v České republice, mnoho let již běží v rafinerii v Litvínově. Něco jiného je však zachytávat uhlík v chemickém průmyslu a něco jiného ze spalin plynové elektrárny. Komerčně to zatím neumíme v rozsahu, v jakém potřebujeme,“ vysvětluje analytik McKinsey.

Zároveň však bezemisní plynová energetika nestartuje z nuly. Společnosti jako Sev.en, Orlen Unipetrol a řada dalších připravují projekty na výrobu zeleného vodíku. Provozovatel plynovodů Net4Gas už u plánovaných projektů počítá s tím, že by měly být schopny snést sto procent vodíku. To se týká třeba zvažovaného posílení přepravních kapacit mezi Českem a Polskem. Stejně tak se na jižní Moravě rýsují první záměry ukládání uhlíku pod zem.

Čtěte také Vodík má potenciál změnit globální rozložení sil v energetce. Ale jen ten zelený

Bez zajímavosti není ani to, že hodnota akcií energetické dcery německého technologického obra Siemens Energy vystřelila po zveřejnění návrhu taxonomie nahoru. Siemens Energy je totiž jedinou společností, která disponuje certifikovaným konceptem „H2-Ready“ elektrárny. Jinými slovy Siemens má potvrzeno, že dokáže postavit stoprocentně vodíkovou elektrárnu.

Zemní plyn má sice nižší emise než uhlí, v žádném případě však nelze říct, že by neškodil klimatu, což je vlastně podstata celé taxonomie. Komise spíš na základě politické objednávky (především Německa) poskytla plynárenské branži patnáct let k dobru, aby se očistila. Zda je to dostatek, nedokáže v tuto chvíli nikdo spolehlivě říct, cíl je však daný.

Ideologický odpor k jádru tlačí k rychlejší výstavbě

Jiná situace než u plynu panuje v jaderné energetice. Při štěpné reakci žádné emise nevznikají a odpor proti jejímu zařazení do taxonomie byl spíš ideologický ze strany některých protijaderných zemí typu Rakouska či Lucemburska. Také němečtí členové vlády za stranu Zelených taxonomii ostře odsoudili kvůli jádru. O plynu, který Německo nutně potřebuje, však taktně pomlčeli.

Už při přípravě textu se tak „jaderná“ debata soustředila především na nevyřešený problém se spotřebovaným palivem než na uhlíkovou stopu. A právě v tom obsahuje největší svízel pro jádro i definitivní text. Ten označuje jadernou energetiku za udržitelnou v případě elektráren, které získají stavební povolení do roku 2045. Podmínkou je však vybudovat funkční hlubinné úložiště vysoce radioaktivního odpadu do roku 2050.

Příprava výstavby úložiště v Česku je už léta v běhu, aktuálně jsou ve hře lokality Janoch u Temelína, Horka na Třebíčsku, Hrádek na Jihlavsku a Březový potok na Klatovsku. Do roku 2025 má dojít k výběru finálního umístění zařízení v odhadované hodnotě 111 až 130 miliard korun. Přesto jde o složitý proces, stát dosud počítal se zprovozněním úložiště až v roce 2065. V roce 2050, kdy má být úložiště podle kritérií taxonomie plně funkční, měla výstavba odstartovat.

Obecně se názory shodují v tom, že celý proces by šlo urychlit. Problémem se však mohou stát peníze. Výstavba má být financována z prostředků takzvaného jaderného účtu, kam přispívají producenti radioaktivního odpadu. Vedle drobných částek od nemocnic, některých vědeckých institucí a průmyslových firem platí většinu peněz ČEZ. Polostátní společnost odvádí 55 korun z každé megawatthodiny elektřiny vyrobené v Temelíně a Dukovanech, přičemž aktuálně se na účtu nachází 32 miliard korun. Pokud se však stavba bude muset o patnáct let urychlit, tak je otázkou, zda vybraný poplatek bude stačit. Stát může sazbu zvýšit, ale to by se nejspíš odrazilo ve zvýšené ceně elektřiny.

Není to zákon, pouhé doporučení

Otázkou také je, kolik nových bloků by se mohlo podařit do termínu v roce 2045 postavit. Je to již osm let, co ČEZ zrušil tendr na rozšíření Temelína a odstartovaly přípravy na nový reaktor v Dukovanech. Doposud nevypsal ČEZ ani soutěž na dodavatele, i když politici s různou intenzitou tvrdí, že tendr je na spadnutí. Nový dukovanský blok má přitom pouze nahradit dosluhující bloky ve stejné lokalitě, nikoliv být náhradou za uhlí.

Taxonomie se dotýká i již existujících bloků. Jejich životnost bude možné prodloužit jen v případě, že investor získá stavební povolení do roku 2040. To může být komplikace především pro délku životnosti novějšího Temelína. Nicméně Tomáš Karakolev zůstává v tomto směru optimistou. „Termín 2040 znamená, že máme pořád 18 let. Nemyslím si, že by v tom byl problém a věci se nestíhaly, pokud by byla vůle je udělat. To platí i pro výstavbu do roku 2045. Podmínka se přitom týká vydání stavebního povolení, nikoliv postavení elektrárny, ale i kdyby se týkala kolaudace, tak máme čas,“ míní Karakolev.

Navíc je třeba zdůraznit, že kritéria taxonomie nejsou závazná. Stejně jako u zmíněné značky bio na másle je jen na zákazníkovi, zda si elektrárnu na zemní plyn pořídí. Riskuje však, že se na něj ostatní kvůli takovému přístupu budou dívat skrz prsty. Míněny jsou především financující instituce, banky a investiční fondy, které už dnes dbají na „zelenost“ svých portfolií. „Třeba BlackRock, což je největší správce majetku na světě, má ve svých parametrech ESG (Environment, Social and Governance) kritéria poměrně silně uvedená,“ dodává Tomáš Karakolev. Investice do technologie bez zelené nálepky tak může být dost nevýhodná.

Taxonomii může ještě shodit Evropský parlament nebo národní státy, je však málo pravděpodobné, že by se našla potřebná většina. Sami autoři přitom zdůrazňují, že nejde o dogmatický dokument, ale spíš o živý soubor pravidel, která se mohou kdykoliv změnit, pokud se posune technologický vývoj a vědecké poznání.

Na přísně vědeckém základě si přitom taxonomie zakládá, byť tato premisa dost utrpěla s nedávnými ryze politicko-ideologickými i politicko-pragmatickými debatami ohledně plynu a jádra. Politické hledisko může převládnout i kdykoliv v budoucnu. Pokud se třeba ukáže, že dané podmínky nejsou splnitelné, může být zájem je ještě zmírnit. Jenže proč by si pak někdo kupoval biomrkev, kdyby věděl, že ekozemědělec má povoleno pole postříkat glyfosátem?