Návrh Evropské komise z počátku ledna tohoto roku na zařazení jádra mezi obnovitelné zdroje (OZE) vyvolal mezi českými politiky a energetiky skutečné nadšení. Namísto promyšleného rozvoje OZE stačí jen uhlí nahradit jádrem a/nebo zemním plynem, a co se přechodu k bezuhlíkové energetice týče, máme splněno. Do minulého pátku (21. ledna) se k návrhu EK mohly vyjádřit členské státy a z jejich reakcí k navržené taxonomii je patrné, že jsme se radovali předčasně.

V rámci unijní taxonomie by se totiž mezi zdroje významně přispívající ke zmírnění změny klimatu měly vedle stávajících OZE zařadit i ty jaderné, které získají stavební povolení před rokem 2045. V případě plynárenství by se do této „zelené“ kategorie zařadily také zdroje, které by byly schopny po roce 2026 nahradit alespoň třicet procent zemního plynu vodíkem nebo biometanem. Do roku 2030 alespoň 55 procent a po roce 2035 by musel být podíl vodíku nebo biometanu sto procent. Vše jako „dočasná“ náhrada za uhelné zdroje, než se trvale tyto „špinavé“ zdroje nahradí OZE.

Ať rozšíření či jen modernizaci stávajících bloků elektrárny Dukovany bychom v tomto rámci pravděpodobně stihli. Výstavbu dalších klasických velkých jaderných elektráren ale těžko. Výstavba nových jaderných elektráren je nejen finančně velmi nákladná, ale především jejich příprava a výstavba trvá deset až dvacet let a je i složité je financovat. Téměř všechny projekty na výstavbu velkých jaderných elektráren ve světě měly či mají nejen několikaleté zdržení, ale především jejich cena oproti předpokladům násobně narostla.

Jedním příkladem za všechny může být výstavba jaderného zdroje Hinkley Point ve Velké Británii, u kterého se původně předpokládalo, že již v roce 2020 z něj bude Velká Británie vyrábět třináct procent elektřiny. V současné době se spuštění tohoto zdroje předpokládá až v roce 2026 s navýšením rozpočtu o pět set milionů liber a hlavně s trvalou zaručenou cenou výkupu. Jádro je totiž dost drahý špás.

Jinými slovy, jádro je tak drahé, že nelze budovat nové zdroje bez astronomických subvencí, garantované výkupní ceny a dalších úlev. Zařazení do taxonomie EU by přitom k jádru přitáhlo soukromé peníze. Nabízí se ovšem otázka – je to všechno opravdu nutné, tedy podpora z veřejných peněz či prioritizace zdrojů ze strany politiků? Také stanovení minimálního podílu vodíku/biometanu ve stávající plynárenské síti ve výši třicet procent do roku 2026, resp. 55 procent do roku 2030, je z technického pohledu dosti problematická.

Z historie víme, že hraniční stanovení jakékoli hodnoty, ať podílu nebo přesného data, nepřineslo nikdy nic dobrého. Vzpomeňme například solární boom v roce 2010 a hraniční datum 31. prosince 2010. Dodnes se vedou spory o to, zda stačilo mít pro přiznání podpory licenci a dodávat do sítě nebo bylo potřeba doložit i další doklady od distributora k připojení. Obecně je striktní regulace s hraničními hodnotami vždy problematická a trhu nevyhovuje. Kdo termín/podíl nestíhá, snaží si podmínky „hry“ vysvětlit po svém.

Co kdyby se přechod k bezuhlíkové energetice řídil sám a tedy namísto složitých dotačních programů úřadovala jen ona příslovečná ruka trhu? Konec konců se i u OZE postupně přechází z garantované podpory výkupními cenami na tržní princip aukcí a ve většině zemí již prakticky vymizela státem stanovená podpora. Proč ji tedy uměle zavádět u jádra na několik desítek let dopředu?

Tento přístup samozřejmě předpokládá, že se všem bude měřit stejně. Proto namísto zvýhodňování různých forem výroby různými způsoby podpory zaveďme jednotnou daň za vypouštění skleníkových plynů, která bude ideálně platit globálně (vůči neunijním zemím můžeme zavést třeba uhlíkové clo) a pro všechna odvětví. Anebo ještě jednodušeji, patřičným způsobem rozšiřme systém emisních povolenek do dalších sektorů i regionů. Klimaticky neutrální zdroje včetně jádra se najednou stanou zajímavou investicí i bez podpory z veřejných rozpočtů, a penězi vybranými za povolenky lze například mírnit sociální dopady přerodu k udržitelné energetice.