Před půlrokem zveřejnil na Ekonews náš spolupracovník Tomáš Nídr článek o tom, jak lidstvo plýtvá oblečením tak, že v chilské poušti Atacamě končí na skládce zcela nové sukně či kalhoty. Nyní se tématu rychlé módy věnuje s nadsázkou i v jiném žánru, který jsme na našem webu dosud neměli: v pohádce. Marcipánový příběh je z knihy Sofinka a kouzelná cukrárna 2, kterou napsal pro svou dceru a kterou jeho manželka Claudia Llauca Chávez krásně ilustrovala.

V cukrárně U Sofinky dělají ty nejlepší sladkosti na světě a každý den se tam stane kouzelné překvapení. Tak jako když marnivá královna Krasomila požádala Lívancovy, aby jí vyrobili jedlé šaty.

Jednoho horkého dne zastavila před cukrárnou U Sofinky luxusní limuzína a z ní vznešeně vystoupila královna Krasomila z rodu Schönbrunnů. Štíhlá dáma v širokých květovaných šatech koketně pohodila hustou hřívou lesklých kaštanových vlasů, které jí sahaly až do pasu. Zapózovala pod vývěsním štítem fotografům tak, aby vynikla její kabelka z kůže hroznýše královského, a vstoupila dovnitř.

Táta byl nadšen. Nejen, že se mu líbila pohledná Krasomila, která v jejich konstituční monarchii neměla nic moc na práci kromě pokládání věnců a tančení na plesech. Ale navíc věděl, že přítomnost vladařky v jeho podniku neujde zájmu novin a televize, jejichž reportéři ji pronásledovali na každém kroku. To bude celoplošná reklama a zdarma, mnul si ruce. „Rukulíbám. Čím mohu posloužit, Vaše jasnosti? Doporučuji královské čokoládové řezy, nebo snad radši rovnou císařské?“ lísal se pochlebnicky.

„Nechte si svoje cukrářské rady. Nebudu si vašimi výrobky kazit svoji štíhlou linii. Dnes budu jíst jen pět kuliček hrášku, list špenátu a slupku od jablka. Mám na vás ale krejčovský požadavek. Chci šaty, jaké na sobě ještě nikdo neměl. Takové, které by po použití mohli poddaní celé sníst. Jistě dokážete požadovaný model upéct a strčíte všechny módní návrháře do kapsy,“ řekla bez sebemenšího náznaku prosby hlasem zvyklým rozkazovat.

Tomáš se nerozmýšlel ani vteřinu: „Samozřejmě, Vaše veličenstvo, vezmeme si Vás do parády. Uděláme Vám garderobu, s kterou ohromíte lidstvo.“ „Dobře, přijďte příští týden do paláce a domluvíme cenu. Daňové poplatníky nešetřete! Nestačí mi být mezi slepými jednookou královnou, musí to být naprosto úžasné,“ poručila si přísně Krasomila.

Když opustila podnik, rozzářený Tomáš se otočil a spatřil zamračenou tvář své manželky. Klaudie panovnici neměla vůbec ráda. Štvala ji její marnivost, se kterou se chlubila, že na sebe jedno oblečení nikdy nevezme dvakrát. Rozhodně bylo snazší ji živit než šatit.

Ani Sofince nebyla hlava země po chuti. Vadila jí Krasomilina záliba v lovu, kterou dávala na odiv jako za krále Klacka. To, co skolila, předělali její krejčí na výstřední oblečení. Jednou si zajela do Persie, postřílela tucet pávů a z jejich per si dala ušít šaty. Jindy vyrazila do ruské tundry a ulovené polární lišky skončily v jejím kožichu. Největší skandál způsobila, když zamordovala v Botswaně mladou žirafu, z jejíhož dlouhého krku si nechala udělat šál.

Sofinka tátovi připomněla, že za tyto zločiny proti zvířeně by zasloužila vyprášit kožich. „Za to by skutečně měla dostat chňapkou pětadvacet na holou,“ vypustil z úst rozverně Tomáš Lívanec. Ale maminka jen kysele poznamenala: „Chňapka a zástěra v královnině garderobě? To je snazší hledat jehlu v kupce sena.“

Pak se nasupeně obrátila na manžela a vůbec s ním nejednala v rukavičkách: „Tak koukej vymyslet, z čeho jí tu slavnostní róbu uděláme, když už sis vzal na triko ten bláznivý nápad. A to bez porady s námi! Ale nemysli si, ty podšívko, že půjdeš Krasomile brát míry! To už obstarám já se Sofinkou.“

Po usilovném přemýšlení Tomáš přišel na to, že nejlepší základ pro šaty bude růžový marcipán. Tato hmota z cukru a rozdrcených oloupaných mandlí se dá dobře tvarovat a nepraská. Takže dost vydrží, pokud ovšem nositel omezí prudkost svých pohybů. Na zdobení Klaudie zvolila obarvené bílkové pusinky a čerstvé ovoce.

Když královna viděla načrtnutý návrh, byla nadšená: „Vaše šaty jsou mi bližší než kabát ze salámů a syrového masa, který mi předložil řezník Krkovička. Musím si je vzít u příležitosti dne nezávislosti na módní … tedy vojenskou přehlídku.“ Lívancovi se ošívali, že by vzhledem k materiálu bylo lepší obléci si je při jiné příležitosti, která se nebude odehrávat pod širým nebem. Krasomila však jejich varování nemilosrdně zarazila: „Váš model si obleču během nejdůležitějšího státního svátku a basta.“

Tomáš, Klaudie a Sofinka na něm pracovali několik týdnů, než konečně našli to správné složení marcipánu. Ale výsledek stál za to. Když královna šaty oblékla a vyšla na schody svého paláce, shromážděný národ na svou vladařku koukal s otevřenou pusou. Sliny se však nesbíhaly pouze lidem, ale také špačkům. Na marcipánové pokrývce hlavy držela stuha z jedlého papíru několik lesních plodů, kterým ptáci neodolali. Hejno se jich sneslo z nebe jak formace stíhaček. Za letu veškeré ovoce, které Krasomila měla strčené za kloboukem, sezobalo.

Přihlížející lidé hned povykovali. Prý že opeřenci vrací úder a že je to pomsta jako vyšitá za všechny jejich druhy, které skolila a kteří jí posloužili jako módní doplňky.

Krasomila viděla, že jí příroda hodila rukavici. Naštvaná kráčela k otevřenému kočáru ze zlata, ze kterého měla jako vždy kynout davům. V rozčílení se příliš přiblížila k zapřaženým lipicánům, kteří jak známo milují cukr. Jednomu z koní se zachvěly pysky. Neodolal a chňapl po královnině pokrývce hlavy. A už její kus poklidně přežvykoval v tlamě, zatímco panovnice ječela.

Přítomní fotografové se mohli strhnout a zápasili o nejlepší záběr. Jeden z novinářů, který měl pro Krasomilu slabost, už si k tomu do deníku Pravdohled připravoval oslavný nadpis: „Před vaší krásou, královno, smekám klobouk.“ Jeho kolega, který naopak do vladařky rád šil, už si k obdobnému snímku přežvykujícího oře do konkurenčního Pravdoskopu chystal sžíravý titulek: „Hlad je nejlepší módní kritik.“

Ale tím utrpení mladé šlechtičny nekončilo. Jen co její kočár vjel do lipové aleje, vrhly se na ni ze stromů veverky a důkladně ji prošacovaly. Lákaly je knoflíky vyrobené z lískových i vlašských ořechů. Následující den vyšla v bulvárním deníku fotografie, na níž si nejvyšší představitelka státu zoufale přidržuje padající šaty, s nápisem vyvedeným obřím písmem: „Veverky ohlodaly Krasomilu. Královna je KOST.“

V tu chvíli už se ale nad vozem slétávalo větší a větší množství včel, vos, komárů a další bezobratlé havěti. Lákala je sladká vůně její garderoby. Přihlížející se chechtali, že jsou svědky nebývalého rojení, kdy hmyz všeho druhu následuje lidskou královnu.

Té ale ze sílícího bzukotu nebylo vůbec do smíchu. Raději by na sobě měla železnou košili než tenhle sladký hábit. Vyděšená vladařka vyskočila z vozu a prchala před nevítaným hmyzím doprovodem, který se neodbytně držel její sukně. Ale podpatky ze ztužené želatiny nejsou pro běh na krátké tratě stavěny. Belhající se Krasomila hledala spásu a koutkem oka zahlédla kašnu. Neváhala, skočila do fontány a celá se ponořila. Hmyzí roj odlétl a ona si mohla oddechnout.

Jen na pár prchavých vteřin. Ve vodě se ta sladká nádhera rozplynula a panovnice tu stála v rouše Evině. Tedy téměř – ještěže dala na Klaudiinu radu, aby si pod marcipánové šaty radši vzala spodní prádlo. Stydlivě se zakrývala dlaněmi.

Dlouhé sekundy se neozývalo nic.

„Mamí, královna je nahá,“ špitla do nekonečného ticha přihlížející holčička. „To by ani Andersen nevymyslel. Naše načančaná Krasomila vypadá jako zmoklá slepice,“ nepárala se s tím její matka. V tom okamžiku začaly překotně cvakat fotoaparáty jako šicí stroje švadlen po nástupu na ranní směnu.

Komentátor, který přehlídku doprovázel slovem naostro v přímém televizním přenosu, se překonával, aby dění dodal alespoň trochu důstojnosti: „Naše veličenstvo vystupuje z kašny jako Afrodité z mořské pěny. Má na sobě šaty, jaké svět neviděl. Předvedla nebývalou otevřenost, když dala nahlédnout pod sukni své vlády. Avšak v jejích očích čteme prosbu: Království za župan.“

Dočkala se ho. Přiskočily k ní totiž Sofinka s Klaudií, které se podobného průběhu dne nezávislosti kvůli sladké přitažlivosti královnina oblečení obávaly. Zachumlaly ji do pláště a odvedly ji do bezpečí svého podniku.

Krasomila byla zdrcena, svět se jí obrátil naruby, a tak se v cukrárně radši zašila na celý den. Tak dlouho marně usilovala, aby se jako korunovaná představitelka malé země proslavila na celé planetě. A nyní toho dosáhla – ovšem takovýmto zahanbujícím způsobem, kdy ji ostuda vysvlékla nejen z kabátu.

Nahrávka toho, jak vylézá v promočených nedbalkách z vody, se po internetu šířila jako vir. Lidé na ní nenechali niť suchou. Dokonce se dostala i na stránky, na kterých si nepřeje skončit žádná slušná žena, pod heslem: „Chytrá horákyně: Krasomila oblečena-neoblečena.“ Světový tisk košilatou historku sžíravě komentoval: „I Schönbrunnové poznali, že cesta z trůnu do kašny může být překvapivě rychlá.“

Poté, co se Krasomila osušila, jí Klaudie nalila horkého čaje. „Co kdybyste prostě převlékla kabát? Řeknete, že jste celý národ tahala za fusekli, protože celý ten trapas, který vám už nikdo neodpáře, byl připravená akce. Chtěla jste její pomocí naši společnost svléknout do naha a upozornit ženy na to, že si zbytečně nakupují haldy oblečení, které se potom jen válí ve skříních,“ nadhodila cukrářka, kterou plýtvání všeho druhu vždy trápilo. Uplakaná královna si spásný nápad vzala za svůj. To, co byla původně znouzectnost spíchnutá horkou jehlou, se brzo stalo náplní jejího doposud prázdného života.

Udála se s ní velká změna. Koupel v kašně neodplavila jen marcipánovou róbu, ale také její pýchu. Čas od času, když jí to vladařské povinnosti dovolily, odložila žezlo a hermelínový plášť. Místo toho si vyhrnula rukávy, vzala zástěru, natáhla chňapku a zašla do cukrárny U Sofinky. Její dobrá kamarádka Klaudie ji tam naučila řadu skvělých receptů. Krasomila si  totiž přestala utahovat opasek a místo moření se hlady začala zdravě jíst. A zcela výjimečně si zahřešila i s nějakým moučníkem.

Kromě toho napravená královna představila monarchii v novém hávu. Po uštědřené lekci od zvířat před zraky novinářů hodila flintu do žita a místo toho se začala zasazovat o ochranu přírody. Také dobročinným organizacím věnovala tisíce a tisíce svých nashromážděných kostýmků, halenek, kabátků, sukní, svetrů, kalhot a samozřejmě i bot, aby je rozdaly potřebným. Z někdejšího živého věšáku na šaty se stala světoznámou tváří hnutí za rozumnější nakupování oblečení a za šetrnější módu. Takovou, která neničí životní prostředí. Jejím heslem se stalo: „Ne šaty, nýbrž činy dělají člověka.“

Pokud vás pohádka zaujala, můžete si knihu Sofinka a kouzelná cukrárna 2 objednat a podpořit tak její vznik na platformě Hit Hit.