Tři dekády po odchodu Rusů z Milovic. „Když hodně zaprší, tak mají někteří ještě dnes olejové skvrny ve studních“

Bývalý vojenský újezd Milovice – Mladá ukazuje, že pozemky po sovětských vojskách mohou prospět přírodě. Ve středočeské lokalitě divocí kopytníci pomáhají se zachováním populace čím dál vzácnějších motýlů. „Svinčík“ po působení armády ale nikdy úplně nezmizí.

V Přírodní rezervaci Milovice je v časném odpoledni výheň. Ve voze s „náhonem na čtyři“ se kodrcáme po vyprahlých kolejích, které tu má ředitel a zakladatel spolku Česká krajina Dalibor Dostál už vyježděné. Zdejší lokalita je příkladem toho, jak lze smysluplně využít území bývalého vojenského újezdu. V tomto případě jde o území Milovice – Mladá ve Středočeském kraji.

V oplocené rezervaci žijí divocí koně z anglického Exmooru, zubři a pratuři. Chovem kopytníků se formuje krajina a zároveň se vytváří prostor pro různé druhy rostlin, živočichů a hmyzu. Hlavně pro motýly, kterých v české přírodě dekády ubývá. Ti jsou totiž Dostálovou největší vášní a důvodem, proč rezervace vůbec vznikla.

Na rozdíl od jiných částí bývalého újezdu tady po vojácích nezůstalo mnoho „špíny“, kterou by bylo nutné dekontaminovat. Žádné motorové oleje v půdě, dříve se tu spíš válely zbytky cvičné pyrotechniky. Proto oblast několikrát prošla skupina vojáků, která třaskaviny sesbírala. Ještě dnes sem několikrát do roka pyrotechniky volají.

„Jdete na houby, najdete vysílačku“

Pyrotechnická sanace probíhala od odchodu sovětských vojsk v roce 1991 zhruba do začátku milénia. Jak uvádí ministerstvo životního prostředí, velkou ekologickou zátěž v bývalých vojenských lokalitách představuje znečištění podzemních vod. Hlavními kontaminanty jsou ropné uhlovodíky, chlorované uhlovodíky, ale také polychlorované bifenyly, těžké kovy a další toxické látky.

„Milovice na přítomnosti rakousko-uherské armády ekonomicky profitovaly. Postavili zde poštovní úřad, kostel, přijíždělo sem až pět tisíc vojáků, armáda přidala i železnici,“ říká Zdeněk Votava, kurátor Muzea vojenského prostoru v Milovicích, které se tady otevřelo v červnu roku 2023. Jeho expozice se zaměřuje na historii od roku 1904 do odchodu Sovětů.

Horší byla koexistence se sovětskou armádou, která nerespektovala základní principy soužití. „Ve velkém konzumovali alkohol, všude odhazovali odpadky, což vadilo zejména těm, kteří s nimi museli sdílet bytovky,“ líčí Votava. V Milovicích byla z pohledu sovětských vojsk největší posádka čítající třicet tisíc vojáků a pět tisíc civilistů. Poté, co armáda odtáhla, zůstaly po ní rozsáhlé ekologické škody.

„Nechali tu obrovské množství odpadu, vše vyváželi do volné přírody. Dodnes jsou v okolí velké černé skládky přikryté zeminou,“ říká Votava. Sám do lesů občas chodí lovit vojenské exponáty, které stále „lezou“ ze země. „Sověti zaváželi do každé díry v zemi. Jdete na houby a kopnete do plynové masky či zbytku vysílačky,“ dodává.

Olej splachovali do potoka

Nejhorší bylo nakládání s pohonnými hmotami, které se nezdráhali vypouštět do okolí. Případně samy unikaly z netěsnících cisteren. „Když měnili olej od techniky, tak ho splachovali rovnou do potoka. V sedmdesátých letech se pohonné hmoty dostaly až 500 metrů od prameniště pro Káraný,“ říká kurátor s odkazem na druhý nejvýznamnější zdroj pitné vody pro Prahu.

Největší ložisko kontaminace bylo podle něj mezi Čachovicemi a letištěm Boží dar, kde byly na zhruba pětikilometrové ploše podzemní trubky, kterými si Sověti posílali na letiště pohonné hmoty. „Ty trubky byly po celou dobu děravé, bylo jim to úplně jedno. Dnes jsou prý spodní vody v limitu, ale já tomu nevěřím. Když hodně zaprší a zvedne se hladina podzemních vod, tak někteří obyvatelé mají olejové skvrny ve studních, a to máme letos 35 let od odchodu sovětské armády z Československa,“ líčí Votava zkušenosti místních.

Dekontaminace bývalého újezdu probíhala v minulosti v gesci ministerstva životního prostředí. Vznikla řada kontrolních vrtů, jejichž pomocí probíhalo odčerpávání dekontaminované spodní vody. Ještě v roce 2019 byla zahájena jedna větší sanační akce lokality Boží Dar sever I. etapa. Česko do obnovy vojenských areálů celkově investovalo více než 1,5 miliardy korun, v posledních letech však přísun prostředků vysychá.

Stezky prošlapané pro zajíce

Vraťme se ale do současné Přírodní rezervace Milovice, která je na tom rok od roku lépe. Nejdříve bylo nutné odstranit černé skládky, ostnaté dráty a různé kovové rozpadající se konstrukce. Dnes se ale hned za branou pasou exmoorští poníci a po přesunu autem o kousek dál vidíme přísně vyhlížející stádo zubrů. Běžní návštěvníci je obvykle pozorují jen zpoza plotu.

Tím, jak kopytníci zdejší vegetaci nepravidelně a trochu nahodile spásají, vytvářejí specifický vzhled krajiny, která připomíná africkou savanu. Po celé ploše jsou rozesety hlohy. Kopytníci svým převalováním v hlíně vytvářejí „prachová koupaliště“, kde se daří jen hodně odolné vegetaci, která se neprosadí v travním drnu. Prošlapují také stezky, jež využívají třeba zajíci.

Druhá část rezervace připomíná ruskou tajgu s březovými háji. Jsou tam i jámy po cvičných explozích. Na konci cesty ještě zahlédneme třetího kopytníka, který se nám doteď neukázal, pratura.

„Cíl projektu je vlastně nízkonákladová péče o velké plochy krajiny. Kosení a konvenční péče je enormně drahá a má výrazně horší výsledky než přírodě blízká péče o krajinu,“ vysvětluje Dostál. „Velcí kopytníci byli stovky tisíc let součástí přírody a tvoří základnu pyramidy, na které stojí spousta přírodních procesů. Domácí zvířata je nemohou plnohodnotně nahradit. To se v zahraničí už přijímá jako fakt. V Česku se o tom teprve diskutuje,“ popisuje. V milovické rezervaci se kopytníci pohybují celoročně bez přikrmování. O srst si pečují sami, lidé jim neasistují ani u porodů.

Válka zdecimovala samce

Kopytníci některé části spasou víc, některé míň. Vzniká tak spousta biotopů pro různé druhy živočichů nebo i vývojová stádia téhož druhu, což pomáhá právě motýlům. I chráněné křepelky potřebují vysokou vegetaci, aby se schovaly.

V Česku je podobných území spásaných kopytníky osmnáct, Milovická rezervace je z nich největší. Z původních čtyřiceti hektarů v roce 2015 se rozrostla na 350 hektarů. „V porovnání s Nizozemskem je to malé území. Je to lidnatější země, ale kopytníky tam mají na tisících hektarů,“ povzdechne si Dalibor Dostál.

Váží si ale toho, že kdyby nebylo újezdu, možná by o území projevil zájem někdo, kdo by na něm chtěl dělat „byznys“. „Právě proto, že si s újezdem nikdo nevěděl rady, dostali kopytníci příležitost,“ myslí si.

Před několika lety se do rezervace přijeli inspirovat i Ukrajinci z Národního přírodního parku Zálesí. Zajímá je především populace zubrů, protože ta utrpěla, když se jejich oblastí prohnala válka. „Zdecimovala tam polovinu zubrů. Postupně uhynuli všichni samci, kteří hůře snášejí stres, a stádo není schopné se samo obnovit. Proto jim chceme bezplatně věnovat dva samce z našeho chovu,“ vysvětluje Dostál.

Populační boom může pokračovat

Dnes se v kontextu s patnáctitisícovým městem Milovice skloňuje především azbest a kontaminace okolí. Nejhůře je na tom lokalita Boží Dar, kde se nelegálně nadrtily stovky tun toxického materiálu z demolic budov po sovětské armádě a rozvezly po areálu i přilehlých lesích.„Ty vlnovky jsou tu úplně všude,“ říká Votava.

Starosta Milovic Milan Pour (ANO) pokládá téma historické kontaminace za uzavřené. Tu azbestovou nechává na policii. Sám se sem přistěhoval v devadesátých letech s vidinou levného bydlení, jak připouští. To zde ještě probíhal pyrotechnický průzkum a kvůli hrozícímu nebezpečí se nedalo svobodně pohybovat po okolí.

V roce 2001 město „zcivilnělo“ a tehdy prý začal pravý boom příchozích. „Je to město v zeleni, máme skvělé dopravní spojení s Prahou, nachází se zde jedna z největších základních škol v Česku, která čítá 1500 žáků, máme tu průměrný věk 35 let,“ vypočítává starosta. Město má prý potenciál pro dvacet tisíc obyvatel.

Tento článek vznikl díky podpoře Journalismfund Europe.