Na offsetech by mohli nejvíc vydělat zemědělci, kteří mají půdu ve špatném stavu. To nechceme, říká náměstek

Nejvíce uhlíku lze uložit do zdevastované půdy. Na offsetech by tak do budoucna mohli teoreticky vydělat nejvíce ti zemědělci, kteří ji mají dlouhodobě ve špatném stavu. Na což je třeba dát pozor a ošetřit například v legislativě, říká náměstek ministerstva životního prostředí Jiří Lehejček.

Upozorňuje dále, že offsety nebo-li kompenzace formou nákupu uhlíkových kreditů sice budou potřeba, ale firmy si musí dobře vybírat. „Za celou řadou pozitivních iniciativ se schovávají různí obchodníci s deštěm, kteří se snaží ovci oholit víckrát. Dělají tak offsetům negativní publicitu, což je nebezpečné,“ varuje Jiří Lehejček, do jehož působnosti spadá na úřadu zemědělství, lesnictví a volná krajina.

Z jakého úhlu na ministerstvu životního prostředí řešíte offsety a jak se na ně díváte?

Není v lidských silách učinit veškeré provozy klimaticky neutrální, takže offsety jednoznačně svoje místo mají. Je ale potřeba, aby byly smysluplné. To je obrovská výzva, která před námi stojí. Za celou řadou pozitivních iniciativ se schovávají různí obchodníci s deštěm, kteří se snaží ovci oholit víckrát. Dělají tak offsetům negativní publicitu, což je nebezpečné. Je třeba pečlivě zvažovat, která offsetová opatření využít a u jakých zprostředkovatelů si je nakupovat. Pro velké společnosti to může být reputační riziko, pokud by se prokázalo, že si nakoupily offsety a skrze ně třeba zničily nějakou unikátní populaci nebo jakkoli poškodili biodiverzitu.

Řešením je asi hlavně legislativa, která nynější situaci bude regulovat?

V Evropské unii jsme přišli s nástrojem, který by měl dobrovolné uhlíkové kredity řešit. Principy, které už dnes zodpovědní poskytovatelé offsetů naplňují, jsou důvěryhodné kvantifikace a zároveň platnost certifikátu jen po dobu uložení uhlíku. Ne navěky. Protože například i v dřevostavbě je uhlík uložený na desetiletí, není to napořád. S nadsázkou řečeno by bylo ideální vychovat u nás mraky houslistů, protože v jejich nástroji je uhlík uložen staletí. Ke vší smůle hra na housle není tak oblíbenou činností.

Jaké jsou další principy?

Třetím kritériem je udržitelnost, to znamená, že offset nesmí ohrozit biodiverzitu nebo přinést znečištění životního prostředí. Lidstvo řeší tři planetární krize, a to klima, biodiverzitu a znečištění a teď se největší důraz klade na klima. O biodiverzitě se ještě docela mluví, ale znečištění je možná mimo pozornost ze všeho nejvíc. Velmi často naše intenzivní snaha řešit klima ten trojúhelník vychýlí, a způsobí problém třeba biodiverzitě případně technologie, které při výrobě pomáhají ke snížení skleníkových plynů, přinesou znečištění životního prostředí. Toho se musíme vyvarovat a sledovat všechny tři výzvy najednou.

Poslední parametr dává podmínku, že offsetový projekt musí jít nad rámec současného stavu, aby nedošlo k tomu, že někdo něco má dělat automaticky, a ještě za to vyinkasuje příjem.

Což jsou i tady u nás některé projekty, které prodávají jako offsety to, že sází stromy a doplňují holiny zničené kůrovcem…

Přesně tak. Naopak je to velmi často kontraproduktivní, protože les by skrze přirozenou obnovu vyrostl tak jako tak. Proto i současná novela lesního zákona jde tím směrem, že rozvolňuje lhůty, do nichž musí být les zalesněn. Právě kvůli tomu, že přirozená obnova je pravděpodobně klimaticky odolnější, rozhodně levnější, a navíc obvykle podporuje větší druhovou pestrost.

V jakém stádiu je nyní evropská legislativa, jejíž principy jste jmenoval?

Byl dokončen trialog, což znamená, že se mezi sebou dohodly Evropská rada a Evropský parlament na finálním znění. Teď zbývá formální potvrzení oběma orgány, tedy Radou a Parlamentem. Následně se začne tvořit prováděcí legislativa, delegované a implementované akty, na nichž se budou podílet i naši experti z ministerstva. A teprve na ně může navazovat národní implementace s tím, že prováděcí legislativa by měla být hotova zhruba do roka.

Certifikace, které by se měly řídit těmi uvedenými principy, jsou dnes velký problém, čelí reputačním problémům. Bude mít nějakou roli i stát, vy jako ministerstvo při certifikaci třeba českých projektů?

Prováděcí předpisy stále nejsou, ale jak u tohoto nařízení, tak u Green Claims (směrnice mající ochránit spotřebitele před greenwashingem, pozn. aut.) to bude podobně. Mělo by to fungovat jako třeba u trhu s biopotravinami. Tam máme třetí subjekty, které certifikují a jsou to soukromé společnosti, obecně prospěšné společnosti. A stát má nad těmito subjekty dozor. Subjekty certifikují na základě nařízení, ale stát nevytváří svoji vlastní certifikační agenturu, Česko se touto cestou vydat nechce.

Takže u Green Claims, směrnici regulující zelená tvrzení například na obalech, to bude podobně? Vy jako MŽP nebude certifikátorem…

I v tomto případě by měly ověření zabezpečovat nezávislé, resp. akreditované organizace. Akreditace zajistí nejen jejich nestrannost, ale i odbornost. Stát bude jen kontrolovat trh, stejně jako u jiných nekalých praktik. Tato směrnice je však ještě ve velmi raném stadiu, tam ještě není dohodnutá Rada a Parlament, jednání bude pokračovat po evropských volbách. Nevíme tedy přesně, jak to dopadne.

Ještě se vrátím k offsetům, sledujete situaci na českém trhu, jaké projekty se tady objevují?

Moje působnost je zemědělství, lesnictví a volná krajina, a v ní je častým tématem regenerativní zemědělství. Ne každý projekt je kredibilní a dá se mu dostatečně věřit, protože metodika je velmi často na vodě. Navíc i ve vztahu k zemědělcům samotným to může být do určité míry kontraproduktivní.

Proč?

Kam uložím u nás do půdy nejvíc uhlíku? Do té, která je zdevastovaná. U zemědělce, který o půdu dobře pečoval a má tam dostatek organické hmoty, je rezervoár, který ještě může naplnit, výrazně menší. Už se tam tolik uhlíku nevejde. Je to jeden z až etických problémů, kdy do budoucna teoreticky mohou více vydělat ti, kteří mají půdu ve špatném stavu a budou ji regenerovat než ti, kteří ji mají dlouhodobě v dobrém stavu.

Co s tím tedy lze udělat, aby to bylo spravedlivější?

Záleží, jak to bude ošetřené v legislativě. Musíme se snažit o to, aby platba byla distribuována za cílový stav, to znamená za stav, kterého jsem dosáhl, a je jedno, jestli jsem se musel zlepšit o 90 nebo o deset procent. Ale zkrátka za půdu v dobrém stavu, v níž je uloženo velké množství uhlíku. A v tu chvíli je to fér. Ten, kdo se o ni staral dlouhodobě, tak jeho úsilí bude přirozeně nižší než toho, kdo se o ni nestaral, ale potom už to není offset.

Je možné, ale to spekuluju, že se to vyvine tak, že zemědělci, kteří už mají půdu v dobrém stavu, tak za to budou dostávat platby ze společné zemědělské politiky. A ti, kteří jsou teprve na cestě, tak by nedostávali platbu ze společné zemědělské politiky, stimuloval by je trh, a v okamžiku, kdy se dostanou na nějakou úroveň, tak si teprve můžou zasloužit veřejné peníze. To je asi mechanismus, který by prostředí udělal férové.

V zemědělské krajině ale není prostor pro ukládání uhlíku zdaleka jen v půdě jako takové, ale i v její struktuře.

Tím myslíte konkrétně co?

Česká zemědělská krajina stále trpí pamětí druhé poloviny dvacátého století, kdy se krajinné zrno velmi rozšířilo. Máme největší díly půdního bloku v Evropské unii, a to je místo, kde je ukládání uhlíku bezpečné s pomocí krajinných prvků jako jsou remízky nebo agrolesnictví. Vysadit strom sice není a priori to nejlepší, protože to může špatnou volbou i ohrozit biodiverzitu, ale v existující agrární polopoušti v České republice to je velmi pozitivní.

Ale je to jedno z těch nejtěžších opatření, kdy se zemědělci i kvůli vlastnickým vztahům velmi často nových krajinných prvků bojí. Dále mají obavy, že třeba nějakou technikou prvek poškodí a už na ně může orgán ochrany přírody. Proto se teď s ministerstvem zemědělství snažíme přijít se sérií opatření, která ten strach odbourá a povede snad k větší motivaci krajinné prvky vytvářet.

O jaká opatření půjde konkrétně?

Vnější krajinné prvky, které navazují na díl půdního bloku zvenčí, nejsou dosud součástí zemědělského půdního fondu, tedy nejsou na ně dotace. To znamená, že je i velmi malá motivace je tvořit. Teď mluvím o základních zemědělských dotacích na hektar.

Snaha je, aby ministerstvo zemědělství v další notifikaci strategického plánu společné zemědělské politiky zahrnulo vnější krajinné prvky jako jsou remízky či stromy do dotační politiky, což odblokuje nynější situaci. Teď byl jediný krajinný prvek, který umožnil zemědělci čerpat dotace ve stejném rozsahu pouze ten vnitřní. Do budoucna by se mělo portfolio možností, kde se budou moct tvořit, rozšířit.

Ještě nějaké další změny se plánují?

Možností také je, že nový krajinný prvek by měl po přechodnou dobu hájení. Zemědělec by se nemusel tím pádem bát, že si na něm smlsne orgán ochrany přírody, když zasadí například strom a on mu uschne, což se stává, a nutně to neznamená špatnou péči. Zejména pokud se jedná o stromy, tak se občas stane, že se neujmou, je nutná intenzivní zálivka nebo je rizikem přemnožená spárkatá zvěř.

Rizik, kterým nové krajinné prvky čelí, je celá řada od administrativních až po ty čistě přírodní. Pokud odbouráme obavu, že budou popotahováni za to, že to nevyjde, tak to přispěje k tvorbě samotné. Nutná je samozřejmě i osvěta, že se nemusím bát na vlastním pozemku mít něco jiného než pečlivě zoranou půdu.

Velmi často vlastník sám, který propachtovává svůj zemědělský pozemek, má pocit, že mu krajinný prvek degraduje jeho vlastnictví. Ale je to právě naopak, protože přispívá k odolnosti půdy. Navíc když jde o agrolesnictví, tak jde i o doplňkovou ekonomickou produkci.

Jde hlavně o problém velkých podniků, pouští se menší zemědělci do nových věcí, krajinných prvků, více?

S rostoucím podílem hospodaření na vlastním roste i odvaha a motivace prvky zakládat. Když srovnáme, jakým způsobem se čerpají dotace z agroenvironmentálních titulů malí, střední a velcí zemědělci, tak těžiště čerpání je u malých a středních. Na základě toho lze říct, že menší a střední zemědělci jsou v tvorbě krajinných prvků iniciativnější. Ale může to být právě i z toho důvodu, že mnohem víc hospodaří na vlastní půdě nebo mají větší podíl vlastní půdy než ti velcí. Ti mají většinu půdy velmi často propachtovanou a naráží na vlastnické vztahy.