Čistá voda už v podstatě neexistuje. I přes dobře fungující čistírny odpadních vod obsahuje škodlivé látky, které z ní neumíme dostat. Třeba zbytky léků. To je nepříjemné poselství hydrobiologa Jindřicha Durase, který se vodě dlouhodobě věnuje a snaží se ji ochraňovat. V poslední době je ale skeptický a už trochu naštvaný.

„O vodě se hodně mluví, chceme její ochranu zanést do Ústavy a kdesi cosi, ale reálně pro její záchranu moc neděláme. Přitom musíme změnit strašně moc věcí, pokud chceme zvrátit současný stav. A ten opravdu není dobrý,“ říká.

Co vodu znečišťuje nejvíce?

Dnes existují dva zásadní zdroje znečištění, prvním je zemědělství, druhým obce a města.

Jak škodí zemědělství?

Například dusičnany. Ty nás trápí spíš s ohledem na Baltské či Severní moře, kde se kvůli nim rozvíjejí sinice a ta moře jdou do háje. Protože když se zvýší růst planktonu, zastíněné dno se ocitne bez kyslíku a s ním všichni živočichové, kteří tam žijí. Pro ekosystém je to vražda-smrt-zabití. Je to konec populace organismů žijících na dně. Pro náš ekosystém jsou ale nejhorší pesticidy.

Kniha Jindřicha Durase o tom, jak zadržet vodu v krajině. Je k dispozici i v elektronické podobě a zdarma.

Nacházíte je ve vodě ve velkém množství?

Nejvíc v květnu, v červnu a na podzim, tedy po jarních a podzimních aplikacích pesticidů na polích. A pak vždycky, když trochu zaprší. To nacházíme několikanásobně vyšší koncentrace. Pesticidy se udávají v nanogramech na litr a přijatelné hodnoty se pohybují třeba mezi dvěma sty až čtyřmi sty nanogramy. A tady máme třeba dvacet až třicet tisíc nanogramů. To je důsledek velkoplošného průmyslového zemědělství.

Zemědělství má na svědomí navíc erozní materiál, který se do vody dostává splachem z polí. Tyto materiály jsou nepříjemné v tom, že zazemňují rybníky, takže je musíte bagrovat, což je velmi drahé. Zazemňují také dna vodních toků, kde by mezi kameny a štěrkem měly žít všelijaké organismy, třeba larvy vodního hmyzu, které jsou potravou ryb. Pokud dno překryjete bahnem, všichni ti, kteří by tam rádi bydleli, uhynou. A to poškozuje celý ekosystém drobných vodních toků.

Jak se dá tato situace napravit?

Existuje celý komplex protierozních opatření. Klíčové je krajinu rozčlenit tak, aby se v ní udržela voda – zmenšit pole, vysadit remízky, aleje, budovat meze a tůně, existují správné osevní postupy. To je klíčové.

Pokud přijdete na pole a vidíte kamínky, štěrk, písek, je to kvůli erozi. Je to známka toho, že jemnou půdu odnesla voda (podle Českého svazu ochránců přírody se odplaví 21 milionů tun půdy ročně, pozn. red.). Pole pak nemají dostatek organického materiálu, protože se z nich odplaví to nejlepší. Naopak pro řeky či rybníky to je ale to nejhorší. Špatným hospodařením s půdou jsme přišli o tak velké zásoby vody, jaké jsou ve všech našich vodních přehradách dohromady.

To by mělo zajímat především zemědělce, jenže ti nechtějí nic měnit. Stále neprošla protierozní vyhláška a neprošla kvůli zemědělcům (na vyhlášce se pracuje několik let, proti ní se postavila například Agrární komora ČR, pozn. red.). Fair play se nehraje, stávající velkozemědělci jedou na lacinou výrobu a laciný produkt. Někteří zemědělci jsou osvícenější, abych nehodil všechny do jednoho pytle, ale jednotlivci zatím prakticky nic nezmění.

Cesta do pekel lacinými řešeními

Co přijetí vyhlášky brání?

Je to o penězích. Jak už jsem řekl, jede se na lacinou výrobu. Pesticidy se používají ve velkém, protože jsou levné. Používají se technologie, které nebrání erozi, protože jsou levné. Je to cesta do pekel lacinými řešeními pod záminkou levných potravin. Jenže ty „levné“ potraviny jsou ve skutečnosti strašně drahé, protože poměry v krajině po nich budeme napravovat sto let, nejspíš daleko déle. Je to také o celkové dotační politice. Pokud bude premiér velkozemědělec a ministr zemědělství velkozemědělec, pokud zemědělství bude pod výrazným vlivem velkozemědělců, tak se nic nezmění. Pár ekologických farmářů, kterých bychom si měli velmi vážit, nic nezmůže. A když vodní prostředí zrovna nezhoršují zemědělci, máme tady města, obce a jejich odpadní vody.

Jak je to s odpadními vodami?

Až na výjimky je úroveň čistění odpadních vod u nás velmi dobrá, dokonce nad rámec platné legislativy. Problém je ale v tom, že v některých případech neumíme vodu vyčistit s dostatečnou účinností. Jde například o sloučeniny fosforu, z něhož žijí sinice.

Od některých látek navíc vodu neumíme vyčistit vůbec. Jsou to takzvané organické mikrokontaminanty, což jsou například zbytky léčiv, kterých existují stovky druhů. Patří mezi ně i zbytky domácí chemie, třeba mošusové látky (ustalovače a zvýrazňovače vůní, například v parfémech, deodorantech, šampónech a všem voňavém, pozn. red.), všelijaké tenzidy (najdeme v pracích prostředcích, saponátech, atd.), dezinfekční látky. Z vody dokonale nevyčistíme ani zpomalovače hoření a přitom bez nich nic dneska nepostavíte. Ano, jsou skvělé, plní svojí funkci, ale máme je ve vodě. Stejně jako impregnace jak oblečení, tak dřeva. A k tomu třeba kofein, umělá sladidla. Jen se podívejte na televizní reklamy, kolik prostředků proti chřipce či bolení hlavy obsahuje kofein a paracetamol, často s ibuprofenem. A to je všechno pak ve vodě. Drogy jsem raději vynechal.

Všechny tyhle látky v odpadní vodě zůstávají?

Ano, zůstanou v ní téměř všechny a přecházejí do řeky, do rybníka, do potoka. Problém s těmito látkami spočívá v tom, že je nepoznáte chutí, nepoznáte je čichem ani zrakem. Voda s jejich obsahem je průzračná, vypadá dobře, plavou v ní ryby, protože ani ty látky nepoznají, tím pádem se před nimi neumějí bránit. Stejně jako my. To že tam ryby plavou by se dalo vyložit jako známka, že je všechno v pohodě. Ale ne úplně. Řada látek nejen ovlivňuje třeba hormonální systém vodních živočichů, ale také mění jejich chování. A to se pak ani nerozmnoží, ani řádně nenakrmí a ještě neprchnou predátorovi.

Takže i když čističky vod fungují dobře, stále je zde riziko mikrokontaminant a někde riziko fosforu. Další problém nastává, když zaprší.

Proč?

Protože naprostá většina veškeré kanalizace je koncipovaná jako jednotná. To znamená, že do ní tečou běžné splašky, a když zaprší, tak se k tomu přidá voda dešťová, která se na betonu ve městech nestačí vsáknout. Všechna ta voda se ale do kanalizace nevejde. Proto, aby se kanalizace nepřehltila, jsou tam takzvané odlehčovací komory, kde je jakási odbočka, která část té vody nepustí do čistírny, ale rovnou do řeky. Takové menší město, kde bydlí kolem deseti tisíc obyvatel, má takových odlehčovacích komor třeba deset. Například Plzeň jich má někde mezi osmdesáti a devadesáti.

Kontaminace vody ze zemědělství a z měst mají společné to, že jsou to epizodické vstupy. Děje se to jen chvíli, když prší, přičemž v Česku se to velice špatně monitoruje. Když to neumíte sledovat, tak z toho neumíte pořizovat data, a když nemáte data, tak se nemůžete správně rozhodovat. Nemůžete posoudit závažnost toho jevu, nevíte, zda ho máte řešit, nebo nemáte. Máte na to dát peníze, nebo nemáte?

Pouze jedním opatřením situaci nezlepšíme

Kontroluje se to tedy nějak?

Snažíme se, ale je to těžké. Běžný monitoring kvality vody je založený na měsíčních odběrech. Látková vlna z polí jde třeba den, z města v řádech hodin, je to nárazové a ne vždy se do toho trefíte. My se data snažíme získávat už asi třetím, čtvrtým rokem, máme jich ale zatím stále poměrně málo. Nicméně výsledky, které dostáváme, jsou docela tragické a ukazují, že se do vod dostávají obrovské dávky znečištění.

Jaké jsou důsledky?

Je jich spousta. Jedním z nich je, že se tyto látky nepozorovaně dostanou do rybníka nebo do přehrady a nakrmí sinice. Pokud si toho nevšimnete, přemýšlíte, z čeho sinice letos tak strašně rostou, když ani pořádně nepršelo a čistírny fungují. A přitom jste jen nepodchytili obrovský epizodický vstup, který proběhne třeba desetkrát za léto. Ono stačí dvakrát za léto a sinice už mají z čeho růst.

Nebo si představte, že zaprší ve městě, jako je třeba Plzeň. Při dešti se vypláchnou kanály, a přestože Plzeň má tohle téma ošetřené docela dobře, vždycky nějaká voda přepadne přímo do řeky. Pak buď chcípnou ryby hned pod Plzní, anebo ta voda pokračuje dál po Berounce do rekreačních oblastí, jako jsou Dobřichovice a Černošice, kde se lidé tradičně koupou. To vidím jako obrovské hygienické riziko například bakteriální infekce rezistentními bakteriemi. O virech se aktuálně je asi zbytečné vůbec zmiňovat.

Ještě horší je, když zaprší v Klatovech či Švihově, Přešticích a vypláchnou se kanály. Voda se pak valí Úhlavou k Plzni, kde se z ní dělá pitná voda, opět se všemi riziky. V tom případě výjimečně nevadí fosfor, viry a bakterie nějak zabijete, ale ty zmíněné organické mikrokontaminanty se odstraňují strašně těžko.

Co bychom měli dělat, abychom s vodou lépe hospodařili?

Žijeme v poměrně komplikované době a pouze jedním opatřením to nezlepšíme. Problém s vodou musíme řešit od začátku, což v případě krajiny znamená, že musíme začít v mikropovodích. Pokud se povodeň dostane až do Prahy, tak to dokládá katastrofální stav tisíců a deseti tisíců mikropovodí, která to nezvládla. Totéž platí o řešení přívalů srážkové vody. Pokud je budete řešit až u čistírny odpadních vod, kde se sbíhají všechny kanály, tam už se to zvládnout nedá. Musí se maximum zachytit v ploše města.

Vodu ve městech můžeme zachytit tak, že vytvoříme více zelených ploch, kde se voda zasákne. Toho docílíme třeba zelenými střechami, ozeleněním parkovacích ploch, novými trávníky, dešťovými zahrádkami. Každý metr čtvereční má smysl a možností je spousta. Jde o to, aby dešťová voda nekončila v kanálech, ve kterých přispívá k vyplavování odpadních vod přímo do řek, kde všechno likvidují.

Zachycená voda může město i ochladit, je to tak?

Ano, voda klimatizuje město. Pokud chci mít město zelené, tak to bez vody nepůjde. Stromy, keře a tráva fungují jako klimatizace. Cenu stromu dělá právě tahle klimatizační funkce, které si zatím vůbec nevážíme nebo nejsme schopni si ji uvědomit. Stromy navíc mají pozitivní vliv na naše zdraví, na nervozitu a tak dále. Pokud chceme žít kvalitní život, musíme se opravdu zamyslet nad tím, co nám jej poskytne, a srovnat si priority. A kdo se nesrovná s vodou, má smůlu i ve všem ostatním…

Jindřich Duras je je specialista na kvalitu vody. Pracuje na Povodí Vltavy a přednáší na Západočeské univerzitě v Plzni. V západočeské metropoli žije a je také předsedou komise životního prostředí Rady města Plzně. Vodu nejen zkoumá, ale také o ní přednáší a snaží se šířit osvětu. V té souvislost vydal také knihu Uteče to jako voda, kterou si můžete stáhnout v elektronické podobě.