25. 10. 2020

Za poslední století jsme zkrátili délku řek o třetinu a vysušili jsme celou krajinu, upozorňuje krajinná architektka

Za poslední století jsme zkrátili délku řek o třetinu a vysušili jsme celou krajinu, upozorňuje krajinná architektka Foto: archiv Klára Salzmann

Martina Patočková
Martina Patočková

Říční krajina je jako cévní systém, který zajišťuje propojení povrchových a podzemních vod. Kdyby byla zdravá, tak se voda ze silných dešťů rozlije a postupně vsakuje do podzemí. A když je pak sucho, povrchové toky si berou vodu z podzemních zdrojů.

„Jenže my jsme toky narovnali, a protože jsme budovali drenáže, tak jsme je zahloubili. Voda potom jenom proběhne betonovým korytem a nevsakuje se do půdy,“ popisuje jeden z hlavních problémů české krajiny Klára Salzmann, která pracuje mimo jiné na plánech pro obce, aby s vodou dokázaly lépe žít.

Jak vypadá krajinné plánování v praxi?

Úplně první projekt jsem dělala před dvanácti lety ve Spáleném Poříčí na Plzeňsku, kde byl velmi aktivní starosta Pavel Čížek. Když obec připravovala pozemkové úpravy, tak se dopracovali k názoru, že by bylo dobré mít koncepci krajiny. V porovnání s tím, co děláme dnes, to bylo opravdu jednoduché schéma, nicméně podstata tam už byla. Tedy obnova říční krajiny a původních cest jako základních dělících prvků velkých polností.

Kam jste se od té doby posunuli?

Spálené Poříčí má necelé tři tisíce obyvatel, takže jsme uspořádali pár setkání, kam chodilo 100 až 150 lidí. Občané, studenti, děti dostali mapy, kreslili, hodnotili a následně jsme jako občanské sdružení iniciovali a za účasti veřejnosti obnovili několik takových cest. Lidé tam odpracovali desítky tisíc hodin a získali ke krajině hlubší vztah. A běží to dál – teď budeme upravovat některé vodní toky hluboce zařízlé v zemědělské krajině. V Poříčí je velmi dobrá skautská organizace, ekocentrum, takže spolupráce s městem a s občanskými sdruženími funguje a je to znát. Obnovila se spousta cest a vysázely se stromy, které úspěšně rostou. Mám z toho radost pokaždé, když jedu přes Poříčí.

Najdou se i další obce, které se krajinného plánování nebojí?

Město Zbiroh má krajinný plán, přičemž nyní vážně uvažují o jeho zapracování do územního plánu. Dělali jsme Kostelní Lhotu u Nymburka, teď jsme dokončili Středokluky u Prahy a připravujeme Dolní Břežany, rovněž kousek od hranic hlavního města. Připravovali jsme také územní studii krajiny pro obec s rozšířenou působností Blovice. To je území o velikosti 200 kilometrů čtverečních, takže jsme si tam spoustu metodických postupů vyzkoušeli a chtěli bychom to vydat i knižně. Myslím si totiž, že je to dobrý návod pro to, jak s krajinou zacházet.

Jak byste z tohoto pohledu zhodnotila Prahu?

Praha je na tom velmi dobře. Institut plánování rozvoje města má vlastní kancelář pro krajinu a zelenou infrastrukturu, takže se všichni těšíme, že pokud se narodí nějaká metodika pro Prahu, tak to bude vzor pro celou republiku. V Praze se toho už i hodně udělalo. Vysazují se stromy v prokořenitelných buňkách, které mají možnost pojímat dešťovou vodu, takže je možné k nim přivést vodu ze střech a z dlážděných ploch. Co se týče práce s vodními toky, Praha opravdu může být pozitivním příkladem pro celou republiku.

Celé Česko tedy momentálně žádnou koncepci krajiny nemá?

Bohužel, ministerstvo životního prostředí ani vláda zatím ucelenou představu nemají. Vypisuje se řada dotací, ale pokud se neřídí podle nějakého konceptu, nejsou vždy účinné. A to je obrovská škoda, protože Česká republika podepsala Evropskou úmluvu o krajině, jež obsahuje přesně definované kroky, které by stát měl udělat k tomu, aby se celý proces rozběhl. Bohužel se to neděje.

Koncepce krajiny tedy vůbec neexistuje? Anebo je rozmělněná v různých zákonech?

Není vůbec nic. Krajina se nám dnes objevuje v podobě územního systému ekologické stability, pak je ochrana krajinného rázu, je tady zákon, který se věnuje ochraně přírody a krajiny, ale celostní pohled na krajinu žádný resort nenabízí. Měla by tady minimálně fungovat meziresortní komise, která by jednotlivé pohledy na krajinu sladila. Teď se nám to vymstilo, co se týče vody. Voda jsou takové cévy, které rozvádějí živiny. Pramení někde v lesích, pak tečou přes zemědělskou půdu, přes obce a odtékají. Je proto důležité řešit otázku zadržení vody komplexně na celém území.

A to se neděje?

To se neděje právě proto, že voda je zčásti ve správě ministerstva zemědělství, které zajímá víceméně hospodářské využití vody, staví vodohospodářské nádrže kvůli průmyslu, závlahám. Pak je ministerstvo životního prostředí, které se zabývá kvalitou vody, hlídáním kvality prostředí jako takového. Ale nadresortní pohled na vodu chybí.

Některé pokusy přesto jsou. Vy jste se podílela na jedné zprávě z roku 2015 o stavu české krajiny. Nenašla odezvu?

Diskuse kolem nápravy krajiny a kolem zadržování vody v krajině je poměrně široká. Všichni jsme přitom v zajetí svých původních profesí a toho, co jsme se ve škole naučili. Tady nastal dost vážný problém kvůli tomu, že jsme vodu izolovali od přírodního prostředí, to znamená od půdy a od rostlin, a udělali jsme z ní tekutinu, kterou vedeme v trubkách. A tím jsme ji vyloučili z procesu, v němž umí být neskutečně užitečná.

Největším problémem je nyní neschopnost krajiny vodu zadržet, je to tak?

Přesně tak. Klimatická změna a zvýšení průměrných teplot ukazují, jak je česká krajina zranitelná. Když srovnáváme historické mapy z 50. let a ze současnosti, dneska je jiná struktura zemědělské půdy, nicméně rozsah ploch je víceméně stejný, možná o trochu menší. Dříve nebyla umělá hnojiva a výnos z hektaru byl nižší. Hlavním problémem, proč se potýkáme se suchem, respektive letos na jaře na Olomoucku s povodněmi, je to, že krajina je totálně vysušená a odvodněná. Vodu jsme z krajiny odvedli pryč a teď se nemá, jak doplnit.

Klesají i hladiny podzemních vod?

Naše podzemní vody mají stále klesající tendenci. Jakmile se totiž povrchová voda dostane do kanalizačních sítí a do vodních toků, tak je pro nás ztracená a už se nevsákne do podzemí. Takže jsme trvale ve ztrátě, a jelikož tento stav trvá už hodně dlouho, vody v krajině je čím dál méně. Proto vyschly horní vrstvy, proto vysychají studny a my musíme obrazně řečeno nějakým způsobem krajinu zašpuntovat, zastavit tento odtok, aby se zase začala naplňovat vodou.

Ministerstvo zemědělství v této souvislosti přišlo s plánem na budování vodních nádrží…

Tlak ohledně vodních nádrží je velmi nepříjemný a tím nechci říct, že je odmítám. Vodní nádrže jsou velmi důležité rezervoáry. Když potřebujeme vodu na celý rok, musíme mít zásoby. Nicméně to musí jít ruku v ruce se zadržováním vody v celé krajině. Nemůže jít jenom o nádrže. Komplexní přístup přitom vyžaduje prostorové i strukturální změny v krajině. Musíme vybudovat prvky, které vodu budou zadržovat, ale budou víc přírodní. Prostě to nebudou velké betonové nádrže, které předložilo ministerstvo zemědělství.

Jak bychom tedy měli změnit krajinu, aby dokázala vodu zadržovat?

Ministerstvo životního prostředí má vypracovaný Národní adaptační plán na klimatické změny a ten plán vůbec není špatný. Nerozumím tomu, proč se neuskutečňuje. Já z pohledu krajináře bych upřednostnila přírodě blízká řešení. A pak by si měli odborníci ze všech rezortů společně říct, kde problém s vodou přetrvává a kde nádrže vybudovat. Začíná se hovořit o tom, že z území, kde je vody víc, by se odváděla v případě sucha do oblastí, kde není. To mi připadá rozumné. Jenže pokud nezadržíme vodu v krajině a v půdě a nebude to náš hlavní rezervoár, který nádrže bude doplňovat, tak voda nebude.

Říční krajina je kontinuální systém pramenišť, potoků, potůčků, řek. Je to cévní systém krajiny, který zajišťuje propojení povrchových a podzemních vod. To znamená, že když naprší hodně vody a jsou povodně, tak pokud je říční krajina zdravá, tak se voda do údolní nivy nalije a postupně vsakuje do podzemí a dotuje bazény, podzemní vodu. A v případě, že je v létě sucho, podzemní bazény zase dotují povrchové toky. Je to velmi dobře fungující přírodní systém, jenomže za posledních sto let jsme zkrátili délku vodních toků o jednu třetinu, znemožnili vsakování vody v údolních nivách, a to mu ublížilo.

Proč k tomu došlo?

Toky jsme narovnali, a protože jsme budovali drenáže, tak jsme je zahloubili. Představte si takovou meandrující, klikatou čáru a teď se to řízne. Krásně je to třeba vidět, když se podíváte na radarové snímky Labe. Takže teď voda prosviští betonovým nebo regulovaným korytem a vůbec se nevsakuje do podzemí. Ztráta podzemní vody může být přitom během pár let velmi vážným problémem, protože Česká republika je coby střecha Evropy závislá na podzemní vodě. My tady nemáme žádné přítoky další vody, my musíme hospodařit s tím, co nám sem spadne.

Dají se toky opět „zvlnit“?

Ministerstva životního prostředí a zemědělství na to mají několik typů dotací, ale podle mého názoru by bylo v první řadě důležité vymezit říční krajinu v celém prostoru České republiky a vyhlásit ji za chráněnou. Je to území, na němž závisí náš další život. Když se člověk někde praští do hlavy, tak je tím postižené celé tělo, a totéž platí v případě krajiny. Pokud si vezmete problém meliorací, drenáží, o kterých se teď hodně mluví, tak ty postihly v převážné míře prameništní oblasti. To znamená ty horní, kde se vytvářely zásobárny vody, která se upouštěla přirozeným způsobem dolů do údolí. Druhá skupina ploch, která je takhle odvodněná, jsou údolní nivy.

Co by se mělo s melioracemi udělat?

Diskuse, která probíhá kolem meliorací a drenáží, je nesmírně důležitá. Zemědělci meliorace a drenáže stále hájí, nechtějí je rušit a vymýšlejí nové řešení. Já se domnívám, že by bylo dobré přehodnotit celý systém meliorací a v prameništních oblastech je natvrdo zrušit, protože to byl v 70. a 80. letech často politický počin. Tehdy platil zákon, podle něhož se jakákoliv zastavěná zemědělská půda musela nahradit. Takže v rámci výstavby ropovodu Družba se odvodňovaly a meliorovaly svahy na Šumavě, kde byly předtím louky, a překládaly se potoky jenom proto, aby tam vznikla orná půda.

Po roce 1948 došlo podle vaší zprávy k likvidaci asi 950 tisíc hektarů mokřadů…

Je to číslo, které jsem se dozvěděla z ministerstva životního prostředí. Když děláme krajinné plány, tak pracujeme s mapami stabilního katastru, ve kterých jsou krásně vyznačené plochy, které byly zamokřené. Kdyby se tyto plochy dostaly do původního nastavení, tak by na nich zase vznikly mokřadní plochy, protože zřejmě mají nějaké propojení se spodními vrstvami. Po roce 1948, kdy se vytvářela zemědělská družstva, byla snaha o tvorbu velkých ploch a rušení malých políček, protože v té době byla představa, že to bude jednodušší. Tento proces proběhl nejenom v Čechách kvůli změně režimu, ale v celé Evropě. Nicméně v Čechách zvětšování polí probíhalo obzvláště drasticky, protože došlo k zatrubnění obrovského množství toků nebo rozorání cest a mezí. Odborníci říkají, že eroze, která potom nastala, byla největší erozí po poslední malé době ledové v 16. století.

Dnes k obnově mokřadů dochází?

Dnešní situace je taková, že jsou dotace na obnovu mokřadů, jsou dotace na obnovu vodních toků, revitalizaci vodních toků. Ale mokřad se nedá vytvořit jen tak někde. Není to tak, že teď tady mám plochu a udělám z ní mokřad. Musíme mít koncepci a vědět, kde mokřady obnovovat. A tu by měl vytvořit stát. Platí to samozřejmě i pro obnovu vodních toků.

Co dalšího je potřeba řešit?

Resort zemědělství obhospodařuje 54 procent území České republiky, přičemž stav zemědělské půdy je naprosto klíčovým prvkem pro zvládnutí sucha. My krajinářští architekti bychom uvítali diskusi se zemědělci ohledně toho, jakým způsobem krajinu zlepšit. Nejedná se jenom o vodu, ale ve vazbě na to je biodiverzita, aby byl dostatek porostů, aby zvířata měla kde žít, aby krajina byla prostupná. Velké plochy polí, mezi nimiž nejsou výjimkou takové o velikosti 500 hektarů třeba na Lounsku, k tomu nepřispívají. Plánované rozdělení na 30 hektarů bych brala jako první krok.

Prospěje vůbec schválené zmenšení ploch něčemu?

Je tady několik zádrhelů. První je, že pokud bude každých 30 hektarů jiná kultura, tak to může mít vliv na zadržování vody, ale naprosto minimální. Podél těch dělících čar musí být stromy, keře, cesty, nějaká síť. Nestačí jenom změna pěstované plodiny. A druhá věc je, že já se vždycky zemědělců ptám: Jak krajinu chcete řešit? To nejde dělat od stolu v Praze. Je potřeba znát vývoj dané krajiny, vědět, kde byly historické cesty, stezky, odtrubnit potoky, aby vytvořily tu základní dělící síť. To je opravdu tvořivá krajinářská činnost. Krajina je něco, co nás obklopuje, to je náš domov. Chceme, aby byla krásná, nechceme žít v něčem, co je pravítkem nalinkované jen proto, že se to dobře obdělává. Česká krajina je mikrostruktura, a právě proto ji máme rádi – je taková komorní.

Klára Salzmann pracuje jako krajinná architektka. Krajinným plánováním, to znamená hledáním shody mezi přírodou, prostředím a člověkem, se zabývá zhruba třicet let. Před patnácti lety si uvědomila, že plánování, jež by nějakým způsobem vymezilo možnosti a limity v krajině, se v Česku téměř vůbec nevěnujeme. Začala proto vytvářet modelová řešení pro obce, které měly s krajinou problém nebo jej předvídaly. Dnes už je projektů docela hodně, protože problémy se suchem nebo naopak povodněmi ukazují, že je důležité mít dlouhodobou koncepci krajiny. Klára Salzmann přednáší na Ústavu krajinářské architektury na ČVUT v Praze.

Související

Žebříček zelených firem

Vytipovali jsme pro vás příklady firem, které se podle našeho názoru snaží podnikat odpovědně a neprohlubovat současné problémy životního prostředí. Hodnocení je subjektivní, na pořadí nezáleží.

  1. Econea
  2. Tierra Verde
  3. Sonnentor
  4. Liko-S
  5. Country Life
  6. Biopekárna Zemanka
  7. Nesnezeno.cz

Přečtěte si více …